Jaromír Mergl

„Já si [toho víc] pamatuju až někdy od toho šestého roku, a to byl bohužel rok 1968. Bylo mi šest a nějaké vzpomínky tam zůstaly. Jeli jsme tenkrát do Itálie k moři a vraceli jsme se 21. [srpna] někdy v devět nebo deset [hodin] večer. A co mi táta vyprávěl, tak už na rakousko-československých hranicích mu říkali: ‚Otočte to, jeďte zpátky. Jsou tam ruské tanky.' Ale táta, jak měl toho mladšího bráchu, a teď tady byla ta babička sama v tom domě… Nevím, jestli táta udělal chybu. Já si myslím, že jo. Měl to otočit a měli jsme tam zůstat. Ale on se vrátil. A tam začínaly moje vzpomínky na tátu, když se ptáte. Pak, to si už pamatuju lehce i já, když jsem byl dítě, i mi to pak vyprávěla máma… To byl asi první průser. Táta šel tenkrát někdy 23. [srpna demonstrovat]. Z toho Agroprojektu se sebrali a chodili k rozhlasu, jako všichni tenkrát. Rozbalili tam ty transparenty proti okupantovi. Akorát že mě, šestiletého chlapce, tam tenkrát táta ztratil, protože se věnoval, čemu se věnoval. Muselo to pro něj být strašné. No, on mě tam ztratil. Já jsem se tam ztratil. Mně bylo šest, takže co mě tak mohlo zajímat? Tančíky, vojáčci. A mě tam tenkrát otci přivedl zpátky – on to nebyl Rusák, já mám takový pocit, nevím, jestli to byl Bulhar, ale spíš myslím, že to byl kamarád z NDR, který mi dal odznáček. Našel mi otce a přivedl mě k němu. A ten mě snad ani nezmlátil. Nevím, nepamatuju se. Ono u táty to bylo ještě horší o to, že on někdy, tuším, v lednu 1968 – i po tom všem, co v té naší rodině bylo a co ti komouši udělali dědovi – tak on se prostě rozhodl, že bude reformovat tu KSČ zevnitř. Takže tam, tuším, v lednu nebo únoru 1968 vstoupil a pak ho v šedesátém devátém samozřejmě vyrazili.“

„Dědovi se stal osudným Masarykův pomník tady kousek od nás. Oni ho prvně, tuším, zbourali [v roce] 1940, kdy to shodilo gestapo. Mám ten pocit, že tenkrát tu sochu roztavili ve Škodovce. Tenkrát už to děda, jak byl ten masarykovec a benešovec, chtěl jít nějak bránit. Ale co mi vyprávěla babička, tak ho snad doma zamkla a průšvih z toho nebyl. Průšvih z toho byl až v tom padesátém třetím po té měně, kdy tam děda šel s těmi škodováky, a to už tam byli ti pohraničníci, Lidová milice. A myslím, že přijel, jak mi babička vyprávěla, i soudruh herec Větrovec. Tomu Masarykovi hodili smyčku kolem krku a začali ho strhávat. A tam se do toho děda v rámci té demonstrace po té měně nějak vložil. No, tak ho samozřejmě sebrali. Babička říkala, že jí snad večer přišel říct jeho kamarád z práce: ‚Frantu sebrali, asi je na Borech.' A oni se tam druhý den vypravili. Děda byl tělesně zdatný, on byl velký sokol. V té době mu bylo 55 let. Měl ale nějakou lehkou cukrovku. Takže oni vzali věci [jako] kartáček na zuby, nějaké jeho léky a šli s tím na ty Bory. Vůbec se s nimi nebavili. Vyhodili je se slovy: ‚Buďte rádi, že tady neskončíte i vy.' Ani ty léky si nevzali, nic. No, a pak se čekalo. Čekalo se, čekalo. Nikdo nic nevěděl, nic se neřeklo. Oni tenkrát sebrali spoustu lidí. Byla to vlastně první velká demonstrace tady proti komoušům od osmačtyřicátého. Pak prý zničehonic asi po těch 12 dnech zazvonil u nás doma příslušník a oznámil babičce, že si má přijít vyzvednout šaty po mém dědovi. Tak tam šli, dostali šaty, ale žádná další informace nebyla. Dodneška nevíme, co se stalo, jak děda umřel, jestli umřel přirozeně, nebo jestli ho tam zmlátili, nebo co se stalo. Jeho tělo rodina nikdy nedostala.“

„Ta [naše kapela Jazzová rýma] jela nějakou dobu dobře, už jsme skoro začínali být slavní. A s Rýmou mám jeden skvělý zážitek. Po revoluci, někdy toho 22. nebo 23. [listopadu] – byl to ten den, kdy padnul Jakeš. My jsme tenkrát hráli ve Svornosti, úplně přesně už nevím, s kým. Jestli tam s námi byla Bradavice, nevím. S někým jsme prostě hráli ve Svornosti. A to už byla taková ta porevoluční euforie. Už se vědělo, že ten komouš jde od válu a že to bude dobré. Svornost byla tenkrát narvaná k prasknutí, skvělý zážitek. Jeden z našich hitů s [Jazzovou] rýmou byl Zrušili armádu. A oni tam byli nějací vojáci, a když jsme to zahráli, tak tam ze sebe rvali uniformy. Normálně to trhali. Výborný! A do toho všeho přišel někdo ze zákulisí a říkal: ‚Hele, Jakeš to položil! Oni padli!' A to byl ten den, kdy oni to nějak složili, ten jejich ústřední výbor. Zvolili tam nějakého toho ubožáka, Urbánka, tuším. A to bylo prostě fajn. Z pódia do narvaného sálu těch lidí, kteří už byli v nějaké euforii, jim říct, že to ten zrůdný Jakeš položil. To si pamatuju dodneška. To bylo hodně dobré.“