Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Emilie Slavomíra Měřičková (* 1930)

• narozena 17. listopadu 1930 ve Svaté Sidonii v Bílých Karpatech

• řeholnice České kongregace sester dominikánek

• pamětnice internací v rámci Akce Ř v ženských klášterech v roce 1950

• nuceně vystěhována z kláštera a přesouvána do pohraničí a mnoha měst po celé republice

• absolventka Odborné školy pro ženská povolání v Bojkovicích

• absolventka zdravotnické školy v Uherském Hradišti

• generální představená celé České kongregace sester dominikánek v letech 1992–2004

• od roku 2008 žije v Praze

Byli jsme věřící rodina, i tak rodiče nechtěli, abych šla do kláštera

„Samozřejmě že jsem komunistům odpustila, vždyť se denně modlíme: ‚Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům.‘ To byli vlastně chudáci, nevědoucí lidé. Jinak by prostě nemohli dělat to, co dělali,“ říká téměř devadesátiletá sestra Slavomíra Měřičková OP. V 50. letech byla spolu s dalšími sestrami v rámci takzvané Akce Ř internována do centralizačních klášterů. Akci Ř předcházela v 50. letech Akce K zaměřená na mužské řehole. Ze strany režimu šlo o uskutečnění dlouho plánovaného zásahu komunistického aparátu proti mužským a následně i ženským klášterům po celém Československu. Řeholníci byli umisťováni do centralizačních klášterů, jejich majetek byl zabaven nebo rozkraden a řada klášterních staveb byla zpustošena.

Sestra Slavomíra se narodila jako Emilie Měřičková v roce 1930 ve Svaté Sidonii na hranicích Moravy a Slovenska. Vyrůstala spolu s dalšími dvěma sourozenci na malém hospodářství svých rodičů. Po obecné škole nastoupila do odborné školy pro ženská povolání v Bojkovicích na Uherskohradišťsku, kterou vedly sestry dominikánky. Začala vnímat hlubší vztah k Bohu a touhu stát se řeholní sestrou. „Rodiče z toho moc nadšeni nebyli a o prázdninách mě poslali do Bratislavy, abych přišla na jiné myšlenky. Já ale nepřestala naléhat.“ Nakonec rodiče svolili a sestra Slavomíra odešla k dominikánkám do Bojkovic. Psal se rok 1948. Sestra Slavomíra se vyučila dámskou krejčovou a následně odešla do mateřského kláštera dominikánek v Olomouci, kde také prožila obláčku, tedy obřad, při kterém řeholnice poprvé obléká řeholní šat a stává se novickou.

 

Věděly jsme, že v Rusku vozí řeholníky na Sibiř

„V roce 1950 jsme už věděly, že komunisté řeholníky vyvážejí,“ vzpomíná pamětnice. Představení ji poslali do Bojkovic, kde zatím komunisté už zrušili školu a nechali v místě sirotčinec pro malé děti. Asi dva dny před 27. zářím 1950 sestry obklíčila tajná policie a další příslušníci SNB. Nesměly už ani na pole. Řekli jim, že dům v Bojkovicích nemá využití a že si mají sbalit osobní věci, protože pojedou do Bohosudova. „Vůbec jsme nevěděly, kde to je. Bály jsme se. V Rusku vozili řeholníky rovnou na Sibiř.“ O půlnoci 27. září 1950 měly sestry ve své kapli poslední mši svatou. Sedmnáct sester pak komunisté převezli z Bojkovic do Bohosudova u Teplic. Aby měly z čeho žít, musely pracovat v továrně. „Začišťovala jsem šroubky na brusce. Byl tam hrozný hluk, vlastního slova slyšet nebylo. Bílé hábity jsme měly pořád od oleje, tak jsme začaly nosit černé.“ Po půl roce je ale komunisté přesunuli do Varnsdorfu. I tam pracovaly sestry v továrně, tentokrát na punčocháče. Odmítly chodit na povinná politická školení. Následně jim komunisté vyhrožovali, že když nepůjdou, zavřou jejich představené. „Nepomohlo to, nešly jsme.“ Sestry byly často vystavené hanlivým výrokům ohledně své víry. Kdykoli chtěly opustit prostor, kde byly ubytované, musely mít propustku. Na mladé novicky byl také vytvářen nátlak, aby odešly do civilu. „Říkaly nám, že je nás škoda a takové ty řeči, a také že nám pomůžou, zajistí bydlení a práci. Ale žádná jsme tomu nepodlehla.“ Sestry zároveň odmítaly chodit k volbám. „Říkaly jsme, že když nejsme svobodné, tak volit prostě nemůžeme.“

 

Sebrali nám všechny breviáře a pořád jsme byly pod dohledem StB

Osm let prožila sestra Slavomíra spolu s dalšími častým stěhováním z místa na místo a tvrdou prací v továrnách. V roce 1960 se dostala do Buchlovic, kde strávila dalších dvacet let jako ošetřovatelka v domově důchodců. „Hodně lidí z okolí tam chodívalo na mše. Ředitelství se to moc nelíbilo. Říkali mi, abych těm lidem řekla, že ty mše jsou jen pro nás. Tak jsem odpověděla, ať si to těm lidem řeknou sami.“ I přesto, že nemohly svobodně žít svou spiritualitu, snažily se sestry o komunitní způsob života. Pokud mohly, modlily se společně. Poslouchaly vysílání Vatikánského rozhlasu a také Hlas Ameriky. V 80. letech byla sestra Slavomíra poslána do Kadaně, kde ještě v roce 1981 provedl komunistický režim rozsáhlou domovní prohlídku: „Bylo po poledni, po klauzuře se pohybovali neznámí muži. Měli s sebou i psy. Když jsem se ptala, co tam dělají, řekli mi, že se máme všechny shromáždit a vydat jim ilegální tiskoviny.“ Sestry měly od pražské charity, pod kterou spadaly, povoleno používat cyklostyl na tisk modlitebních knih, žádné ilegální tiskoviny nerozmnožovaly. Prohlídka trvala do pozdních večerních hodin. Sestrám bylo zdůrazňováno, že pokud něco přenesou do místností, které už příslušníci SNB prohlédli, začne prohlídka znovu. Z kláštera komunisté odvezli veškeré knihy i povolený cyklostyl. Tvrdili, že sestry v klášteře schovávají zlatý poklad, tiskárnu pro tehdejší polskou protikomunistickou Solidaritu i některé její členy. Sestra Slavomíra zůstávala pod neustálým dohledem StB. 

 

Byli to nevědoucí lidé, jinak by nemohli páchat takové zlo

V dalších letech působila v Broumově a Bojkovicích. Své 59. narozeniny, tedy 17. listopad 1989, prožila v Broumově. „Slavily jsme sto let trvání naší kongregace. Přijel tehdy i otec Václav Malý. Ptaly jsme se ho, zda vůbec máme někoho, kdo by mohl stanout v čele státu. Odpověděl, že ano - Václava Havla.“ Obnova řehole dominikánek se podle slov sestry Slavomíry po roce 1989 nepodařila tak, jak si představovaly. Nepřichází tolik nových sester, jak si myslely. Do čela kongregace byla sestra Slavomíra zvolena v roce 1992, předtím působila jako generální vikářka. V současnosti žije v Domově pro řeholní sestry dominikánky ve Střelicích u Brna.

Kvůli komunistickému režimu nemohla svobodně žít svou spiritualitu, byla nucena stěhovat se z místa na místo a těžce pracovat v různých továrních provozech. Svůj život vnímá i tak jako naplněný. Komunistům podle svých slov odpustila. „Vždyť oni byli chudáci, nevědoucí lidé, jinak by nemohli páchat takové zlo, jaké páchali. Mám velikou touhu, aby všichni lidé poznali Boží lásku Pána Všemohoucího, který nás tak miluje.“

Internace řeholnic, tzv. Akce Ř, byla rozplánována do více etap. Uskutečnila se v létě 1950, kdy bylo od července do září shromážděno v soustřeďovacích střediscích celkem 4 262 řeholnic. Postiženy byly hlavně kontemplativní řády a sestry pracující v oblasti školství či výchovy mládeže. Sestry proti jejich svobodné vůli komunisté převezli z jejich mateřských klášterů. A následně je převáželi skoro každého půl roku z místa na místo. Všude byly pod dozorem. Musely snášet hanlivé výroky vůči svému náboženskému přesvědčení. Mnohé se musely navzájem rozloučit. Mladé sestry novicky komunisté přemlouvali, aby odešly do civilu. Na každém místě, kam byly převezeny, sestry tvrdě pracovaly (většinou v továrnách), aby se uživily. Dlouhá léta nemohly svobodně naplňovat a žít svou spiritualitu. I přes své zážitky mluví řeholnice oslovené Pamětí národa, které internaci zažily na vlastní kůži, pokorně a smířlivě. Zdůrazňují lásku a odpuštění, které jsou podle nich jedinou cestou i pro budoucí generace.