Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Helena Mertensová (* 1934)

• narozena 17. listopadu 1934 v Borové (část obce Bolatice) na Hlučínsku

• v době mobilizace v září 1938 zažila evakuaci dětí z Hlučínska do Německa

• v říjnu 1938 Hlučínsko přiřazeno ke třetí říši

• Helena Mertensová se stává občankou Německa

• v roce 1941 začala chodit do německé školy

• v dubnu 1945 byla svědkyní bojů ostravsko-opavské operace

• v letech 1945 až 1946 byla svědkyní perzekuce obyvatel Hlučínska

• v září 1945 začala chodit do české školy, získává zpět československé občanství

Duben byl v půli. Třešně rozkvetly a kolem doutnajících stodol přicházel štíhlý sovětský důstojník. Pár kroků před ním cupitalo děvče. Rus uměl spoustu německých slovíček, ale větu sestavit nedokázal. „Stromy, květy, zahrada,“ ukazoval rukama za humny vesnice, přes kterou se právě převalila fronta. „V zahradě kvetou stromy,“ řekla německy sotva jedenáctiletá holka. Voják to zopakoval. Slunce hřálo a včely poletovaly vzduchem, který čpěl ohněm a lidskou krví.

Vyšla ze sklepa a tam ji znásilnil

Krčili se ve sklepě největšího sedláka v Borové, nahoře duněla děla, půl vesnice hořelo. „Uvaří mi někdo kávu?“ houkl dolů ze schodů muž se samopalem v ruce. Zvedla se Polka, která tu na statku sloužila, vyšla ze sklepa a Rus ji znásilnil. „Od té doby už se nikam nehrnula,“ konstatuje po sedmdesáti letech Helena Mertensová. S mámou a malou sestrou byla tenkrát v tom sklepě také, stejně jako spousta dětí, žen i starých lidí z okolních chalup.

Vesnice Borová na Hlučínsku, ve které se Helena Mertensová 17. listopadu 1934 narodila, leží na kopci nad většími Bolaticemi a k nim také patří. Za jasného počasí jsou v západním směru od Borové vidět hřebeny Jeseníků. Na jihu se modrají Beskydy a nebýt lesnatého kopce severně odtud dalo by se dohlédnout až do polských rovin, ze kterých v dubnu pětačtyřicátého roku táhnul 4. ukrajinský front přes Hlučínsko směrem na Ostravu.

Ostravsko-opavská operace byla jednou z nejkrvavějších bitev druhé světové války na území okupovaného Československa. Obrazy a situace oněch dnů nosí Helena Mertensová v mysli celý život, a přestože jí znovu a znovu nahánějí strach, ochotně a v detailech o nich hovoří.

S postupující frontou se na jaře roku 1945 blížily na Hlučínsko také obavy a nejistota. Většina mužů a mladých chlapců narukovala během války do wehrmachtu, mnozí z nich už byli tou dobou mrtví, zmrzačení nebo v zajetí. Osamělé ženy s dětmi i staří lidé nevěděli, co od příchodu Sovětů očekávat. Na základě mnichovské dohody se totiž v říjnu 1938 stalo Hlučínsko součástí třetí říše a všichni byli německými občany. Platilo se markou, muži podléhali branné povinnosti, děti chodily do německých škol.

Češi ve wehrmachtu

Naprostá většina Čechů, kteří byli ve druhé světové válce nuceni bojovat na straně hitlerovského Německa, sloužila s hodností řadových vojínů nebo jako pomocníci u Říšské pracovní služby. Historik František Emmert o tom v knize Češi ve wehrmachtu píše:

Pro dnešní veřejnost je téměř zapomenutý a pro mnohé neznámý fakt, že za druhé světové války sloužily v německé armádě tisíce vojáků české národnosti. Nejednalo se přitom o sudetské Němce ani o členy smíšených rodin ani o poněmčené kolaboranty, ale přímo o rodilé Čechy. A to navzdory Hitlerovu přesvědčení, že „žádný Čech není této cti hoden“.

Přesto Češi bojovali v německých uniformách na všech frontách po celou válku. V Rusku, ve Francii, v Itálii, v Africe. A u všech hlavních druhů zbraní. U pozemního vojska, protiletecké obrany, námořnictva i letectva. Čeština se stala společně s polštinou a lužickou srbštinou nezřídka jazykem komunikace mezi německými vojáky, ne všichni uměli německy.

Jen málokterý Čech přitom udělal vojenskou kariéru. Většina zůstávala po celou válku jen obyčejnými vojíny, což odpovídalo jejich pozici nedobrovolných odvedenců. Mnozí navíc z wehrmachtu dezertovali, a pokud to bylo možné, vstoupili do československých zahraničních jednotek. Bezprostředně po válce, ale i po únoru 1948 nebyli tito čeští veteráni prohlášeni za zrádce, současně však ani za oběti nacismu.

Ani jedno ani druhé se tehdejším režimům nehodilo do vytváření ideálního obrazu vzdorujícího národa, který si „s německými ozbrojenými složkami nijak nezadal“. Služba Čechů ve wehrmachtu se neměla stát součástí oficiální historiografie. Proto bylo třeba tuto kapitolu moderních dějin zamlčet. Avšak stalo se! Češi ve wehrmachtu opravdu sloužili. Mnozí z těchto veteránů dodnes žijí.

Ovázané hlavy, bez rukou, bez nohou. U nás doma

„Starší holky, kterým bylo asi tak patnáct dvacet let, se oblékly jako staré baby. Měly na sobě kroje a na hlavách šátky tak, jak se to u nás dříve nosilo. Bály se, co budou Rusi dělat,“ vzpomíná Helena Mertensová. Dělostřelecká palba a letecké útoky začaly v neděli 15. dubna 1945. Lidé z Bolatic a Borové se ukryli do sklepů, často několik rodin společně. Drůbež a dobytek zůstaly ve stájích a na dvorech domů.

„Letadla létala hrozně nízko nad střechami chalup. Létala nízko a střílela. Kde byla kůzlata, husy nebo slepice, tam je postříleli. Kdyby byl někdo z lidí venku, taky by ho zabili.“ Otec Heleny Mertensové Karel Koch byl sice horník v penzi a na frontu nemusel, avšak nebyl právě doma, aby rodině ve chvílích smrtelného nebezpečí pomohl. Přivydělával si na Hlučínsku jako výběrčí za elektřinu, a když začal útok, inkasoval zrovna v některé z okolních vesnic.

Jeho žena Anna s dcerami Helenou, Hedvikou a nejmladším Ludvíkem našla úkryt ve sklepě největšího sedláka v Borové. Na statku však brzy začalo hořet a bylo třeba prchnout někam jinam. Ženy s dětmi pobíhaly hořící vesnicí, přes hustý dým nebylo vidět dál než na pár metrů, všude kole svištěly kulky. Tehdy Helena uviděla první mrtvé. „U cesty směrem k tetě leželi zabití němečtí vojáci.“

Ve sklepě u tety přečkala rodina dva dny. Pak nejtěžší boje utichly a v rodné chalupě Heleny Mertensové zřídili mezi tím Rusové polní ošetřovnu. „Přímo u nás doma si udělali lazaret. V kuchyni vařili, ale v pokoji bylo všechno bílé. Odmontovali z postelí pelesti, přibili je na stoly a na tom operovali. Nahoře v obou místnostech leželi ranění vojáci ve slámě na zemi. Hodně jich tam bylo. Měli ovázané hlavy, byli bez rukou, bez nohou. U nás doma.“

Na mrtvé a raněné v domě svého dětství vzpomíná také jiná žena z Bolatic Erika Herudková. Její rodina vlastnila ve vsi hospodu U Dudů. V dubnu 1945 bylo Erice šest let, ale dobře si pamatuje, jak to tenkrát doma vypadalo. Ve výčepu se operovalo, v sále byl lazaret. Erika pozorovala, jak náklaďáky přivážejí do hospody raněné a odvážejí mrtvoly. „Hromadný hrob vykopali tam, kde je dnes školka. V roce 1946 pak ostatky převezli jinam,“ vypráví Erika Herudková.

Desítky žen a dětí z Bolatic strach z fronty nevydržely a daly se na útěk. Byla mezi nimi také další z bolatických pamětnic Zuzana Blahetková. Bylo jí tehdy devět, pomohla matce zabalit malou sestru do peřiny, naložit věci na dřevěný vozík a pak pryč přes pole, skrz linii betonových bunkrů na území protektorátu, za hranici třetí říše.

„Rusové už jdou! Rusové už jsou tady!“ křičeli němečtí vojáci a pomáhali ženám s dětmi přes zákopy. „Přehazovali nám ty vozíky na druhou stranu, protože byla noc a my jsme nevěděli, kde jsme,“ vzpomíná Zuzana Blahetková na chvíle, kdy prchala s matkou a sourozenci před frontou valící se Hlučínskem.

Nejdříve prchající vesničané překonali německé zákopy, poté hraniční řeku Opavu a postupně se dostali do Bílovce, kde čekal nákladní vlak. V dobytčácích odvezl ženy s dětmi až do uprchlického tábora v České Kamenici v severozápadních Čechách. Tam strávili uprchlíci dva tři týdny, než válka definitivně skončila. V půli května se pak vydali na cestu zpět.

Ručičky na ciferníku o dvě hodiny dopředu

Spoušť, kterou po sobě Sověti v chalupě Heleny Mertensové zanechali, líčí žena dodnes se zjevným odporem. Obyvatelé Hlučínska si vždy zakládali na pořádku a čistotě. Hlučínské kroje, jež v té době nosily ženy každý den a vnímaly je spíš jako pracovní šaty než výraz nějaké parády, jsou jednoduché, strohé a elegantní. Takové bylo Hlučínsko a převážně takové zůstává dodnes. Není soboty, aby lidé nevycházeli s koštětem a metlou k úklidu chodníků a cest před svými domy.

Snad i proto má teď Helena stále před očima hromadu zkrvavených obvazů, hadrů, možná amputovaných končetin, zbytků jídla ve směsi s výkaly a blátem na dvoře. A v tom všem všemožné předměty, které doma měli, než Rusové přišli. Hřeben, příbory, zrcadlo, nádobí, a dokonce i fotografie z rodinného alba. „Šuplíky i skříňky byly vyprázdněné a všechno zevnitř naházené na dvoře v tom neskutečném hnoji,“ vzpomíná Helena Mertensová.

Heleně neutkvěly v paměti jen hrůza z války a obavy z divokých neznámých Rusů. Vzpomíná rovněž například na jídlo, které vojáci vesničanům nabízeli – rádi krmili zejména děti. Kuchař vytáhl z kredence železné nádoby, určené k pečení sváteční husy, a smažil v nich ruské pelmeně, pirohy plněné masem. Zabitá kráva visela ve stodole a její maso skončilo postupně v pelmeních.

„Ručičky na ciferníku nám podle svého času posunuli o dvě hodiny dopředu. Takže podle svého času už v jedenáct obědvali. Bylo sice teprve devět, ale oni už měli jedenáct a zvali nás k jídlu,“ vypráví Helena.

Zřejmě nejmilejší vzpomínka ji však zůstala na mladého ruského důstojníka, který měl slušnou zásobu německých slov. Celé jedno prosluněné odpoledne chodili spolu napůl srovnanou vesnicí, voják se vyptával na všechno možné a učil se skládat věty v němčině. Psát i mluvit německy umělo děvče dokonale. Když v roce 1941 začala Helena chodit do školy, byla to škola německá.

Zato 1. září 1945 jí nastaly těžké chvíle. Škola byla opět česká, děti seděly ve třídách s vybitými okny a Helena neuměla česky téměř ani slovo. Místo odpovědi na otázku, zda se cítí Češkou nebo Němkou, krčí dnes Helena Mertensová rameny. „Ani tak, ani tak,“ říká rozpačitě. „Od narození žiji v Borové. Přes ty hrůzy v dětství jsem tu spokojená, mám to tady ráda. A tak jsem především Borovačka,“ definuje s úsměvem svou identitu.