„Pamatuju si, že ten den - jednadvacátého srpna v noci - jsme bydleli v Jindřišské ulici. Spali jsme při otevřených oknech, bylo to v létě. V noci jsme slyšeli nepřetržité vyzvánění taxíků a různé provolávání. Tak jsme šli s mužem k oknu a viděli jsme taxikáře, který vystoupil a volal, že nás napadli Rusové. Celý barák byl už vzhůru a skutečně druhý den ráno přijely do Jindřišské dva tanky. Jeden se postavil k Jindřišské věži a druhý na Václavské náměstí proti sobě. Nikdo v Jindřišské ulici nesměl chodit, jenže lidi toho nedbali, šli i k těm tankům a mluvili s těmi vojáky.“
„Potom přišel pětačtyřicátý rok, kdy už ustupovali Němci a Rusové přijeli do Česka, do Československa tehdy. Přijeli k nám a vím, že jsme poslouchali rádio a ten reportér říkal, že hoří Staroměstská radnice a že Rusové jsou už na kraji Prahy. A přijeli skutečně k nám Rusové, všichni je vítali, jásali, nosili pití, protože byli dlouho na cestách.“
"Pamatuji si, že v poledne houkala táhle siréna. To znamená nálet. První nálet jsme zažili. Stáli jsme u okna a maminka říkala: ˏPodívejte se, to jsou stovky letadel!ˊ Tak jsme se takhle dívali a najednou jsme viděli... hukot strašný byl, a od těch letadel šly takové bublinky a to právě házeli ty bomby. No a to my jsme nevěděli. Maminka řekla: ˏDěti, pojďte radši od toho okna dál.ˊ Než to dořekla, tak jsem se probudila v koupelně s rozbitou hlavou a tekla mi přes obličej krev."
Jaroslava Mertlová se narodila 15. července 1935. Válečná léta prožila v Praze, kde v únoru 1945 zažila bombardování, při kterém byla zraněna. V květnu 1945 přivítala s ostatními Pražany příjezd sovětské armády. Po komunistickém převratu se nedostala na střední školu kvůli tomu, že její otec do roku 1948 provozoval živnost. Studium dokončila dálkově až o několik let později. Ačkoliv nebyla nikdy členkou strany, v 70. letech pracovala jako sekretářka v Oblastní správě tělovýchovy a doprovázela významné osobnosti při jejich návštěvách v Československu.
