Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Doc. Ing. Josef Mevald , CSc. (* 1935  †︎ 2024)

• narozen 8. května 1935 v Hradci Králové

• otec coby lesní geometr byl po válce přeložen do Liberce

• gymnaziální studia dokončil v Liberci

• vystudoval nově vzniklou Vysokou školu strojní v Liberci

• tři roky pracoval v Tesle Liberec

• od roku 1962 působil na Vysoké škole strojní a textilní v Liberci jako odborný asistent, později jako docent

• vyučoval pevnost a pružnost

• po roce 1968 měl problém udržet se na fakultě, bylo mu znemožněno dokončení kandidátské práce

• v roce 1989 byl mluvčím Občanského fóra na vysoké škole

• po roce 1989 se podílel na transformaci vysoké školy na Technickou univerzitu Liberec

• zemřel 21. května 2024

Josef Mevald je strojař, který svou celoživotní profesi miluje. Ve svém vyprávění zachází do technických podrobností, kdy si ani neuvědomuje, že většina posluchačů do jeho světa nemůže dohlédnout. Nejde však o samoúčelnou exhibici znalostí. Ve světě pružnosti, pevnosti, kmitání a strojařských soustav se cítí doma. Pamětník však není jen teoretik, za rýsovacím prknem i s pomocí výpočetní techniky zkonstruoval mnoho praktických technologických zařízení. Zajímavou shodou okolností byl prvním studentem zapsaným na Vysokou školu strojní v Liberci, kde následně prožil většinu svého profesního života. Jeho svěžest a vzezření na první pohled prozrazují, že je to celoživotní sportovec. Jeho životní cesta však nebyla vždy úplně jednoduchá. Komunistická totalita byla všudypřítomná a nevyhnula se ani akademickému prostředí.

Vzpomínky z dětství a školní léta

Josef Mevald se narodil 8. května 1935 v Hradci Králové. Jeho otec byl lesní geometr v polesí Přím. Pamětník si vzpomíná, že jeho matka byla už v době jeho dětství hodně nemocná a dlouhodobě byla v domácnosti. Rodiče bydleli do roku 1947 v obci Dolní Přím. Otec pracoval na lesním úřadě hraběte Harracha, který měl v té době rodinné sídlo na nedalekém zámku Hrádek u Nechanic. Jako malý chlapec zažil příchod Rudé armády v roce 1945. „Jednoho dne k nám vpadli v noci takoví svérázní a unavení muži v uniformách, že tam budou spát. Nikoho se na nic moc neptali. Vzpomínám si na nějaké nepříjemnosti. Například, když lovili ryby v rybníce granátem, i když je otec upozorňoval, že to dělat nesmějí.“ Po válce otce přeložili do Liberce, do pohraničí, kde bylo potřeba nově zpracovat zanedbané lesní mapy. „Vzpomínám si, že všechny lesy, které mapoval, byly převážně smrkové. Už tehdy upozorňoval na postupné okyselování půdy, které později přinese nebezpečí v případě pohrom, jako jsou vichřice a průtrže mračen. Předvídal situaci, která pak skutečně nastala,“ vzpomíná Josef Mevald. První ročník gymnázia studoval ještě v Hradci Králové, poté pokračoval na gymnáziu v Liberci. Maturoval v roce 1953. Vybavuje si také vzpomínku na první volby v roce 1946, kdy jako jedenáctiletý chlapec pod vlivem euforie z osvobození přesvědčil matku, ať volí komunisty. „Když se to dozvěděl otec, zděsil se a dal mi přečíst fejeton Karla Čapka: Proč nejsem komunistou. Velmi se mi to vrylo pod kůži a pak jsem si to přečetl ještě mnohokrát.“ Josef Mevald popisuje, že lidé tehdy byli naivní a věřili, že komunisté nemají proti demokratickým stranám šanci, když jsou navíc ještě ve vládě takové nadstranické osobnosti jako Jan Masaryk a Ludvík Svoboda. „No, a pak je všechny přesvědčily ty Lidové milice,“ dodává ironicky pamětník.

První zapsaný student v historii liberecké vysoké školy

Josef Mevald se přihlásil na nově vzniklou Vysokou školu strojní v Liberci. „Zajímavé bylo, že jsem nastoupil na vysokou školu do stejné budovy, kde jsem v předchozím školním roce maturoval.“ Vysoká škola totiž získala svoji budovu právě od gymnázia, které odtamtud bylo o prázdninách vystěhováno a přemístěno jinam. „Vzpomínám, jak si náš budoucí vyučující, tělocvikář, na chodbě umístil stolek a začal zapisovat studenty. Já jsem přistoupil k zápisu jako první, a tak jsem se stal vůbec prvním zapsaným studentem v historii školy,“ říká pamětník. Studium prý zvládal bez problémů. Měl výborné základy deskriptivní geometrie, matematika byla o něco náročnější. První přednášející ji vedli spíše teoretickým univerzitním způsobem než jako aplikační nástroj pro strojaře, ale zvládnout se to dalo. Škola sice zpočátku neoplývala špičkovou strojní technologií, ale bylo tam všechno důležité. „Základní stroje tam byly všechny a na všech jsme se naučili pracovat. Odlévali jsme hliník, soustružili, svařovali, dobře jsme tak vpluli do praktické strojařiny.“ První rektor, profesor Kožoušek, se snažil získat kvalitní vyučující a zajistil pro ně dobré ubytování v tzv. Domě vědců. Nově založená škola na severu Čech potřebovala získat hodně studentů i kvalitní vyučující. Absolventi ČVUT, kteří v ní nastoupili jako odborní asistenti, si tam mohli odsloužit základní vojenskou službu jenom v délce půl roku. „My jsme společně s asistenty absolvovali půl roku vojny v době studia také, takže jsme se se svými budoucími asistenty docela sblížili. Byli jsme tam školeni v oboru letectví,“ říká pamětník. Josef Mevald se začal také věnovat leteckému modelářství, které se pak stalo jeho celoživotním koníčkem. Získal se svými modely první místo v různých soutěžích. „Mohu říci, že jsem konstruováním modelů získal cit pro materiál a jeho namáhání,“ konstatuje pamětník. Josef Mevald se věnoval také plachtaření a absolvoval letecký výcvik.

Když šlo do tuhého, spolupracovníci se za něho nepostavili

Po absolvování vysoké školy obdržel pamětník umístěnku do Tesly Liberec. Pracoval tam nejdříve jako řadový konstruktér a později se stal vedoucím útvaru mechanizace a automatizace. V Tesle Liberec pracoval celkem tři roky a na své působení vzpomíná v dobrém. Naučil se praktickému konstruktérskému řemeslu, pracoval na zajímavých úkolech a seznámil se se zajímavými lidmi. Oblast působení Tesly Liberec byla různorodá, od vidlic pro motocykly Jawa až po součástky do televizorů a magnetofonů. Zažil zde však i první negativní zkušenosti. Řada konstrukčních vylepšení se nikdy prakticky nerealizovala. Josef Mevald si na to často stěžoval u svých nadřízených. Bylo domluveno, že se všichni jeho kolegové postaví za něj a podpoří ho. Když pak na veřejném shromáždění toto přednesl, smetlo vedení jeho stížnost ze stolu. Nikdo se za něj nepostavil. „Bylo to mé první velké zklamání,“ dodává. Josef Mevald se po třech letech v roce 1962 vrátil na svou vysokou školu, tentokrát už jako odborný asistent. Zájem o něho projevil vynikající odborník na pružnost a pevnost, pozdější profesor Ing. Cyril Höschl, DrSc. Profesor Höschl byl velmi vzdělaný. Kromě svého oboru se vyznal v literatuře, hudbě a ovládal cizí jazyky. Měl také dobré organizační schopnosti. Jeho všestranná osobnost Josefa Mevalda velmi ovlivnila v jeho dalším odborném rozvoji. Začal na vysoké škole vyučovat pružnost a pevnost, brzy se stal i zástupcem profesora Höschla na katedře a někdy za něho také přednášel. Považuje to za šťastné období. Pracoval na své kandidátské práci. Řešil výzkumné a vývojové úkoly pro průmyslové podniky. Podařilo se mu získat novou výpočetní techniku, která se pak významně uplatnila při řešení výzkumných a vývojových projektů. Pamětník také organizoval mnoho sportovních akcí na vysoké škole, například lyžařské kurzy. U studentů byl oblíbený.

Rok 1968 a normalizace

Na začátku roku 1968 radil věštecky profesor Höschl Josefu Mevaldovi, aby si co nejdříve dodělal kandidátskou práci. Rok 1968 byl na vysoké škole v Liberci radostný, ale krátký. Profesor Höschl musel hned v začátku normalizace školu opustit. Šlo o špičkového odborníka, prorektora pro vědu a výzkum, a za jeho působení začala škola získávat odbornou prestiž. Profesor Höschl například osobně pročítal všechny texty do sborníků, které byly publikovány pod hlavičkou vysoké školy. Dbal na to, aby výstupy měly vysokou odbornou i stylistickou úroveň. Dával však jednoznačně najevo své vyhraněné postoje na dění roku 1968 a tím se stal normalizačním kádrům nepohodlný. Po jeho nuceném odchodu byl Josef Mevald jako jeho zástupce smířený s tím, že bude muset odejít také. Na prověrky vzpomíná takto: „Byl tam vedoucí katedry, nějaký politický pracovník a ještě jeden člověk jako dělnický kádr z dílen. Byl to ovšem zasloužilý mistr sportu v modelářství a znal mě. Celou dobu podřimoval. Byl mi vyčítán nedostatek politické práce. Ke konci šťouchli do toho modeláře, on se probral a řekl: ‚Soudruhu Mevalde, já ti doporučuji vstup do strany a budu ti dělat ručitele.‘ Tak oni to všechno přeškrtali a dali mi rok odklad.“ Pamětník byl v té době ženatý, měl dvě děti a sháněl pro jistotu místo, protože nevěděl, jak to s ním dopadne. Zkusil však zůstat ještě do dalších prověrek. V té době muselo školu opustit mnoho dalších špičkových odborníků. Nakonec Josef Mevald na škole zůstal, vstup do komunistické strany ale odmítl. Jeho kandidátská práce tímto „zůstala u ledu“ a nic nenasvědčovalo tomu, že by mu bylo umožněno ji někdy dokončit. Zasáhla však náhoda. V té době potřebovali na katedře řešit nějaké uložení strojů na pneumatických pružinách. Teorie k tomu nebyla známá. „Vrhnul jsem se na tuto problematiku. Vzali mě pak ke spolupráci s Moskevským institutem Kirova. A byla to dobrá spolupráce. Udělal jsem pro ně nějakou větší práci. A najednou se ledy hnuly. Dostal jsem požehnání pro nové vypracování kandidátské práce s tímto tématem. Musel jsem udělat všechny zkoušky znovu, ale kandidátskou práci jsem obhájil.“ Pro Josefa Mevalda se toho však po obhajobě kandidátské práce moc nezměnilo. Na katedru mu stále posílali mladé perspektivní politické kádry, se kterými měl problémy. Jeden z nich moc nepracoval, s dalším, odborně schopnějším, si celkem rozuměl a diskutovali spolu i o politice. On však některé názory z jejich debat tlumočil na stranických schůzích, takže byl brzy přeřazen, aby ho Josef Mevald politicky „nekazil“.

To budou znovu u moci soudruzi?

V Liberci se do dění v listopadových dnech roku 1989 jako první zapojili studenti středních škol. Brzy se však rozhořela studentská stávka i na Vysoké škole strojní a textilní. Josef Mevald na tehdejší události vzpomíná s radostí i nostalgií, zároveň ale dodává, že ho tehdy nepříjemně překvapilo, když viděl, jací lidé z řad pracovníků školy se chopili iniciativy. „Na shromáždění v budově E jsem se zděsil. Tam tomu šéfoval takový podivný soudruh. ‚Takže to znovu budou mít v moci soudruzi?‘ Naježil jsem se a spojil se s několika kolegy, že s tím musíme něco udělat. Na naší katedře se toho chtěl chopit jeden fyzikář, který naopak prohlašoval, že zakroutí všem soudruhům krkem. Také nic moc. Můj kolega, kterého jsem před rokem 1989 ‚kazil‘, mě navrhl, že bych mohl dělat šéfa OF. Vzal jsem to. Byli jsme tři mluvčí a vyjednávali jsme s profesorem Střížem, tehdejším rektorem,“ vzpomíná Josef Mevald. Vyjednávání šlo ztuha, rektor byl kovaný straník, který se neobracel „kam vítr, tam plášť“. „Strana pracovala v zákulisí velmi intenzivně. A snažila se, aby dění ovlivňovali právě její lidé. Byl jsem na kolejích, kde byl další straník, který už měl tu situaci tak nějak zmáknutou s tím, že on je ten, který to tady vede a který bude za všechny vystupovat v televizi,“ říká pamětník. Josef Mevald proto s dalšími lidmi ve svém bytě sepsal petici rektorovi a dále petici za zvolení Václava Havla prezidentem. Na vysokou školu se pak postupně začali vracet lidé vyhození v roce 1968. Pamětník říká, jak jel za svým odborným vzorem, profesorem Höschlem, a chtěl mu nabídnout funkci rektora. Jeho syn, známý psychiatr Prof. MUDr. Cyril Höschl, DrSc., mu však sdělil, že jeho otec funkci určitě odmítne. Nemýlil se. Pan profesor měl už své špatné zkušenosti. Vrátil se však na školu jako přednášející a po roce 1989 napsal nová skripta. Nakonec se stal rektorem profesor Kovář a podle pamětníka šlo v té chvíli o dobrou volbu, když profesor Höschl funkci odmítl. Josef Mevald popisuje, že i jeho samotného chtěli studenti navrhnout do akademických funkcí. „Byl jsem v té době čerstvě rozvedený a neovládal jsem tak dobře cizí jazyky. Měl jsem pocit, že v té době by měly stát v čele osobnosti s nezpochybnitelným kreditem ve všech směrech, a tak jsem to odmítl.“

Liberec má po roce 1989 Technickou univerzitu

Po roce 1989 se Vysoká škola strojní a textilní v Liberci transformovala na Technickou univerzitu Liberec. Nově vznikla fakulta pedagogická, fakulta hospodářská, fakulta mechatroniky, informatiky a mezioborových studií, následně fakulta architektury a fakulta zdravotnických studií. Právě rozvoj fakulty mechatroniky významně ovlivnil docent Josef Mevald. „Po roce 1989 tady byla spousta nadějí. Ale pak jsem zaznamenal řadu lidí, kteří nám to kazili, a bohužel se tu takoví stále nacházejí,“ říká trochu smutně pamětník. Vzpomíná na návštěvu prezidentské kanceláře na Pražském hradě v devadesátých letech. „Už je nás jen pár, kteří jsme dělali tu revoluci na škole v roce 1989. Říkáme si staré struktury,“ dodává. „Všechno je o energii a o práci. Nic není zadarmo, do všeho se musí vložit energie: do studia, práce, sportu. Všechno se musí oddřít,“ konstatuje na závěr Josef Mevald.