Jan Michálek

* 1935

  • „Ale byl jsem si taky odbýt určitou část na tý čáře [hranici], byl jsem tam měsíc a říkal jsem si, vždycky s nějakým s tím starším, se kterým jsem šel, tak tam byli kluci, kteří říkali: ‚Hele, kdybys něco viděl, tak střílej, když nebudeš střílet ty, zastřelí tebe'.Tak to byla pro mě jiná škola, naprostá škola životní, protože jsem sloužil v nejsevernějším výběžku, v Rumburku, obec Liščí. Tam se to jmenovalo Liščí, na mapě, na některých to není, ale na některých podrobných to je. Vedle byla obec Lobendava, kde byly nádherný statky, ale nádherný, obrovský statky. To bylo všechno opuštěný, kde byli Němci, protože to byli Čecho - Němci, tak jako v jižním pohraničí nebo tady třeba v Jihlavě, taky byli Čecho - Němci. Ale tam byl strašnej pohled, když byla hlídka kontrolovat, tak jsme měli za povinnost prolézt ty baráky, jestli tam někdo není, ačkoliv neměl šanci, aby se tam kdo dostal, protože to pohraniční pásmo dosahovalo kolik kilometrů od normálního provozu, tak vlastně k čáře nebylo možno, aby se tam někdo dostal. Přesto tu a tam přecházeli, to bylo jasný, ale v těch barákách to bylo, jako když to ty lidi opustí. Tam byly peřiny, tam bylo všecko, ale všechno zničený, rozmlácený od těch našich předchůdců, těch vojáků a taky, bych řekl, od rabovací gardy, český, která jako myslela, pojedu do pohraničí, a co kdo mohl ukrást, tak si to ukradl, ukradl jako pro sebe. Něco převezli do těch blízkých vesnic, včetně dobytku a všeho. A bylo to takový smutný jako.“

  • "A pak mám zvláštní silnej zážitek, že jako kluk jsem doběhl na to náměstí, a když jsem viděl ty vojáky na vozech, nákladních, nebo když jeli ze strany, z tý druhý strany od Beranova, jako ty koňské povozy s koňma, tak já jsem se jich bál. Jako kluk jsem neměl k nim nějakou takovou úctu, že bych k nim vzhlížel, jako osvoboditelé, já až později, když z těch pohledů obrázkových nebo těch filmových záběrů z televize nebo jiných, tak jsem vlastně pochopil, proč jako kluk jsem se bál. Protože oni vlastně cestovali směrem na Berlín a několik nocí třeba nepoznali, co je voda, takže byli špinavý, zaprášený, vorvaný.“

  • „Ale hlavně odpoledne nebylo radno chodit, nebo k večeru, protože oni ty Hitlerjugend chodili ve větší společnosti a samozřejmě nás kluky napadali. Protože nešlo o to nám nějak hrubým způsobem ublížit, ale zesměšnit, utrhnout třeba klopu nebo límec, nebo rvát vlasy, dát pěstí a tak. Bylo to sice pro nás nepřijatelný, ale svým způsobem pro mě pochopitelný, protože z domácnosti, z rodiny jsme věděli, že Jihlava je německá, že to takhle je.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Jihlava, 25.07.2023

    (audio)
    délka: 02:54:37
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Vysočina
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Každý člověk je nějak cenný, jen tím, že je živ a něco dělá

Jan Michálek, Jihlava, 1961
Jan Michálek, Jihlava, 1961
zdroj: Archiv pamětníka

Jan Michálek se narodil 18. dubna 1935 v Jihlavě matce Pavlíně, rozené Odrážkové, a otci Janovi. Dětství prožíval se třemi sourozenci za druhé světové války v rodném městě a prázdniny u příbuzných v Měníně u Brna. Otec jako elektrikář za války pracoval pro městské elektrické závody, v divadle i v plynárnách, maminka byla v domácnosti. Jan Michálek se po ukončení školy přihlásil na hornické učiliště, po roce přešel na malířství skla v Novém Boru a poté aranžování v Teplicích. Vojenskou službu absolvoval u Pohraniční stráže v severních Čechách, oženil se a v roce 1963 odešel z Jihlavy do pražské Reklamy obchodu, pozdějšího Merkuru. Tam měl příležitost připravovat výstavy i v zahraničí, ale normalizační tlak ho přiměl odejít. V roce 1972 zakotvil na dlouhých 35 let v Národním muzeu, kde se stal vedoucím výstavního oddělení a zrealizoval 147 výstav. Kromě muzejní práce se Jan Michálek celoživotně věnoval i volné fotografické tvorbě inspirované poezií a přírodou. Po sametové revoluci, kdy se angažoval v Občanském fóru, pokračoval ve své práci až do roku 2007. V roce 2023 žil Jan Michálek opět v Jihlavě.