Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Krista Mičková (* 1941  †︎ 2021)

• narozena roku 1941 v Kuníně

• pochází z rodiny sudetských Němců

• v listopadu 1945 byla její matka na devět let uvězněna

• s otcem umístěna do sběrného tábora v Novém Jičíně

• nakonec směli zůstat v Československu

• na čas umístěna v dětském domově

• v roce 1964 se její rodiče vystěhovali do SRN

• zemřela 11. února 2021

Krista Mičková, rodným jménem Petrová, se narodila během druhé světové války v roce 1941 v rodině sudetských Němců žijících v Kuníně, v té době Kunewaldu, blízko města Nového Jičína (Neutitschein) na území dnešního Moravskoslezského kraje. Vyrůstala s rodiči a dvěma sourozenci, sestrou a bratrem. Hrávala si hlavně s bratrem a sama říká, že byla spíše jako kluk. Nejvíc času prý trávili na ulici.

Bez mamky nepůjdu

V listopadu 1945 maminku zatkli a odsoudili k dolouhému nepodmíněnému trestu, ve vězení nakonec strávila devět let. V té době německy mluvící obyvatele internovali ve sběrném lágru na Anenském vrchu v Novém Jičíně. Místo domova tak čtyřletá Krista žila v dřevěných barácích na zavšivených postelích. Vzpomíná, jak jednou palanda, na které spala, praskla a spadla na tatínka ležícího pod ní.

Otec opakovaně zasílal žádosti na nejrůznější místa o propuštění své ženy, ale ty byly vždy zamítnuty. Ze sběrného tábora měli být odsunuti do Německa, otec ale odmítl odcestovat bez vězněné manželky. „Bez mamky nepůjdu,“ říkával. Nakonec je skutečně propustili. Tatínek začal docházet do práce do Štramberku do vápenky, kde dělal hlídače a mnohdy se domů na noc nedostal. Teplé jídlo měly děti ve družině, kam chodily po škole a zůstávaly tam asi do čtyř hodin, potom šly domů.

Když byl chleba, tak se zamykal

„Byl tam poručník, ale ten měl sám dvě děti a ten se o nás měl starat i s jídlem a všeckým. Někdy jsme dostali, spíš jsme měli hlad,“ vzpomíná Krista a dodává, že občas si děti mohly vylepšit jídelníček, když pomohly v blízké mlékárně nosit konve s mlékem. Dostaly tak na přilepšenou třeba rohlík mimo rámec neúprosného přídělového systému.  „Když byl chleba, tak ten se zamykal. Jenomže já jsem věděla, že mám šuplík vytáhnout a že ten chleba dostanu,“ vypráví pamětnice. Otec pak do šuplíku dával jídlo vždy na jeden den. 

Krista neuměla česky, proto jí tatínek zakazoval chodit ven, do prostředí prodchnutého v neklidné poválečné době nenávistí vůči všemu německému. „Až když jsem šla do školy, jsem se naučila česky. ,Prosím tě, ty jsi Němka... nedělej to, budeš mít malér,‘“ slýchávala často ve škole.

Až do páté třídy chodila na základní školu v Novém Jičíně. Otec stále pracoval mimo město a maminka byla ve vězení. Kristu umístili do dětského domova v nedalekém Příboře. Vzpomíná na hodné paní vychovatelky, prý se tam i dobře najedla. Krista navíc byla vychována k tomu, aby pokud možná nevyčnívala z řady a na nic si nestěžovala. Rok nato ji přemístili do Opavy, i na tento pobyt má spíše dobré vzpomínky. Vybrat si povolání ale nemohla. Chtěla být kuchařkou, vždycky ráda vařila, ale řekli jí, že prý to není pro ni. Nakonec tedy nastoupila na zemědělskou školu v Bartošovicích u Nového Jičína, kde se učila další dva roky.

Otevřou se dveře a tam maminka v šátku

Její dětství samozřejmě poznamenalo věznění maminky. Ta si dokonce nějakou dobu odpykávala trest i v Novém Jičíně. Krista sedávala ráno na chodníku a čekávala, až bude maminka s ostatními vězenkyněmi vedena na práci mimo věznici. Maminku směla navštěvovat jen omezeně a na povolení. Vzpomíná si na dvě návštěvy v Rožnově pod Radhoštěm, kde jí mohla dokonce sednout na klín a povídat si s ní. Maminka jí vždy domlouvala, že nesmí zlobit, a to i v dopisech, které Kristě občas směla napsat.

Maminka se vrátila v lednu 1954. Tehdy měla pamětnice třináct let a chodila do školy v Opavě. Do třídy vstoupila jedna paní a vyžádala si Kristu ven. „Tak jsme šly do šatny a říká: ,Sedni si.‘“ Krista dostala dopis. „Tak já jsem začala číst a brečela jsem. A ona říká: ,Já tě zítra dovedu na nádraží a pojedeš domů, všechno ti vypíšu.‘ Krista se vydala vlakem domů do Nového Jičína. „A teď vejdu, tam byly dva schody, otevřou se dveře a tam maminka v šátku, Bylo objetí, úžasné!“

Když se Krista vyučila a hledala práci, tak se šly zeptat naproti na statek a inženýr Bajer, který to tam řídil, říkal, když je uviděl: „Moje druhá mamka!“ Paní Petrovou znal ze studentské praxe z Rožnova, kde byla vězněna. Obě dvě zaměstnal a dokonce se poptal i na tatínka, a když zjistil, že ten dochází za prací do Štramberku, řekl, že najde místo i pro něj.

Příbuzní skončili v Německu

V necelých osmnácti letech se Krista na mikulášské zábavě seznámila se svým budoucím manželem. Založili rodinu a vychovali tři syny. Kolem roku 1960 se matka dostala na návštěvu do Německa na návštěvu k sourozencům. Otec chtěl jet taky, ale povolení nedostal. Nakonec se v roce 1963 rozhodl zažádat o vystěhování. Žádosti bylo vyhověno. Maminka odejít nechtěla, říkala Kristě, ať to otci rozmluví, ale ona naopak přesvědčovala matku, aby do Německa odešla také, i když sama odchod rodičů těžce nesla. Měla tehdy dojem, že už se nikdy nesetkají.

Nakonec ale Krista směla rodiče v nové vlasti navštívit. Vydala se za nimi v roce 1966, jela sama, děti ale musely zůstat doma. Návštěva se pak opakovala i v srpnu roku 1968. Všichni měli strach, když se ze zpráv dozvídali, co se u nás děje. Maminka jí tehdy nabízela, ať u ní v Německu zůstane, že jí pomůže všechno zařídit, ale Krista nechtěla, cítila, že má domov v Československu.

Její bratr ale nakonec v roce 1970 v Německu zůstal a Krista kvůli tomu za rodinou nějaký čas nemohla příbuzné navštívit. Tatínek umřel, když mu byki 85 let, maminka v roce 1976. Na pohřeb by pamětnice mohla jet, ale nepodařilo se jí narychlo vyřídit všechny úřední náležitosti. Na hrob rodičů jela jen párkrát, nyní už neexistuje, hřbitov padl za oběť rozšíření města. Sestra pamětnice už také nežije, podlehla rakovině. Bratr jí nepíše, prý ani po sametové revoluci své rodné město nikdy nenavštívil.

Krista Mičková své kořeny ctí, v roce 1991 vstoupila do Sdružení sudetských Němců, od roku 2002 je také členkou novojičínského Klubu rodáků, kde působila jako knihovnice a věnovala se návštěvám z Německa. Krista Mičková zemřela roku 2021.