"Já jsem byla v té Opavě, tam přišel dopis a já jsem byla ve škole ve třídě a přišla ta paní, Nina Strážnická se jmenovala, ta paní Rusínka, a říká té paní učitelce, jestli by mě mohla vzít ven, a tak ony si to pošuškaly, a tak jsme šly do šatny a říká: ,Sedni si.‘ A já říkám: ,Proč? Je škola…‘ ,Sedni si.‘ Tak jsem si sedla, ona už ten dopis, tam se kontrolovaly, měla ten dopis a říká: ,Tady máš něco.‘ Tak já jsem začla číst, jsem brečela a ona říká, to byl pátek, to byla v sobotu ještě škola: ,Já tě zítra dovedu na nádraží a pojedeš domů, všechno ti vypíšu.‘ Tak všechno udělala a já jsem přijela do Nového Jičína, ale v pondělí jsem musela jít do školy, takže v neděli jsem zase jela zpátky. A teď vejdu, tam byly dva schody, my jsme byli v patře, dva schody, otevřou se dveře a maminka ve dveřích v šátku, bylo objetí, úžasné."
"Byl tam, jak se říká, jak jsou děti samy, ten poručník, ale ten měl sám dvě děti, ten se o nás měl starat i s jídlem a všeckým. Tak někdy jsme dostali, spíš jsme hlad měli, tak byla u nás dole na té bráně mlékárna, tak vždycky tam, neměla děti ta paní prodavačka, a tak vždycky: ,Pojď, pomůžeš mi to.‘ Tak já jsem vždycky navečír, než zavřela, šla pomoct konve vynést, to byly ty velké konve na mlíko, nebo něco udělat, tak jsem dostala rohlík, brácha čekal, ten nešel, tak jsme si oddělili, oni před náma to zamykali. Byly lístky, jako potravinové, a to bylo menší a teď otec to vyměnil, když byl chleba, tak ten se zamykal. Jenomže já jsem věděla, že mám šuplík vytáhnut a že ten chleba dostanu, on na to přišel, takže nám nachystal jenom, co jsme měli na ten den, někdy byl dva dni pryč a nebylo co."
"No, ubližovali, mezi děckama vždycky přijde nějaká třenice, to už si nepamatuju, to spíš potom, až když jsme bydleli ve městě, musíme říct, to patřilo k tomu, tak tam nám nadávali, tak to jsme se... Rozumět jsem nerozuměla, dva roky jsem neuměla ,až když jsem šla do školy, jsem se naučila česky. Já jsem byla takový typ, že opice za každým jít, kdo šel… No tak jsem měla smůlu furt, že když mě viděli, tak jsem byla u ředitele, tak to vždycky bylo: ,Prosím tě, ty jsi Němka, ty víš, co tě to... nedělej to, budeš mít malér!‘"
Celé nahrávky
1
Klub rodáků a přátel města Nového Jičína, 21.03.2019
Krista Mičková, rodným jménem Petrová, se narodila v roce 1941 v Kuníně na severní Moravě v rodině sudetských Němců. Po válce její matku zatkli a na devět let uvěznili. S otcem a sourozenci byla umístěna ve sběrném táboře v Novém Jičíně, kde čekali na odsun. Nakonec, pravděpodobně kvůli vězněné matce, směli v Československu zůstat. Otec pracoval ve Štramberku a proto děti často zůstávaly doma přes noc samotné. Úřady jim určily poručníka a Krista Mičková nastoupila do školy a naučila se česky. Druhý stupeň základní školy absolvovala v Příboře a Opavě, tehdy pobývala v dětském domově. Zatímco oba rodiče v roce 1964 odešli do Spolkové republiky Německo, pamětnice zůstala v Československu. V roce 1991 se stala členkou Sdružení sudetských Němců. Zemřela 11. února 2021.
