Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Miker (* 1965)

• narodil se 30. září 1965 ve východoslovenských Sobrancích poblíž Michalovců

• v roce 1977 se se svými rodiči a sourozenci přestěhoval do teplických Trnovan

• v roce 1980 začal pracovat na velkostroji v povrchových dolech v Bílině

• v roce 1985 nastoupil základní vojenskou službu v Chebu, byl přiřazen k výsadkářům

• v roce 1992 se v Teplicích konal pochod skinheadů, Josef Miker se účastnil protidemonstrace, stal se aktivistou

• od roku 2000 se angažuje v aktivitách směřujících k odstranění vepřína v Letech u Písku

• v letech 2008–2013 se aktivně angažoval v blokádách protiromských pochodů (v Janově, Krupce, Rumburku, Varnsdorfu aj.)

• v roce 2011 odešel do invalidního důchodu

• v roce 2011 se společně s Miroslavem Brožem podílel na vzniku iniciativy Nenávist není řešení, v roce 2012 založili občanské sdružení Konexe

Josef Miker se narodil 30. září 1965 ve východoslovenském městečku Sobrance nedaleko Michalovců. Maminka pocházela ze Zemplínské Široké a tatínek z Velkých Zalužic. Okolnosti setkání obou rodičů byly dramatické: poznali se už jako malí ve sběrném táboře, kde byli za druhé světové války internováni s některými dalšími příbuznými. Válečné osudy své rodiny zná pamětník jen z vyprávění.

Pohnuté osudy rodiny

Jeho dědeček z otcovy strany, Juraj Miker přezdívaný Surta, byl před válkou u interbrigadistů ve Španělsku, za války se setkal s generálem Ludvíkem Svobodou, bojoval po jeho boku a vrátil se s ním až po válce. Někteří strýcové Josefa Mikera se zase přidali k partyzánům a rodina utrpěla velké ztráty: jeden strýc padl, prababičku s pradědečkem zastřelili gardisté, vypálili jim dům a další příbuzní byli v roce 1941 nebo 1942 transportováni do sběrného tábora.

Dědeček z matčiny strany chodil sloužit k jedné židovské rodině, a když ovdověl, brával pamětníkovu matku s sebou. Za války se s onou rodinou načas setkali ve sběrném táboře. Bývalý zaměstnavatel byl ale s celou rodinou transportován do Osvětimi a po válce se vrátili jen dospělí, děti zahynuly. Židovská rodina se dokonce pokusila matku Josefa Mikera adoptovat, a i když její otec nesouhlasil, pouto mezi oběma rodinami zůstalo: židovská rodina pomohla pamětníkovým rodičům vystrojit svatbu, a když odešla do Izraele, přepsala na jeho matku majetek (který byl nicméně zestátněn) a zůstala s ní v kontaktu až do konce sedmdesátých let.

Po svatbě bydleli rodiče v romské osadě ve Velkých Zalužicích. Podle rodinné legendy sloužili pamětníkovi předci z tatínkovy strany jako osobní sluhové u vysoce postavených pánů a chodili s nimi do válek. Jeden z nich prý zachránil svému pánovi život v bitvě proti Napoleonovi a dostal za to darem pozemky u Velkých Zalužic. Postavil si tam dům a Romům, kteří kočovali, dovolil, aby se na pozemku usadili. Tak měla v místě častých záplav vzniknout romská osada, která zmizela na začátku šedesátých let v souvislosti s výstavbou vodní nádrže Zemplínská šírava. Romové, kteří v ní bydleli, byli rozmístěni do okolních vesnic a měst. Rodiče se tak dostali do Sobranců, kde se jim v roce 1965 narodil Josef.

Dětství v Sobrancích a dospívání v Trnovanech

Na dětství v Sobrancích vzpomíná Josef Miker s nostalgií: „V Sobrancích to bylo krásné dětství. Nastoupil jsem tam do školy, do ‚cikánský třídy‘, bylo nás tam asi třicet nebo třicet pět dětí. Některé děti opravdu neuměly ani trochu slovensky, uměly jenom romsky, a když tak jenom východňársky, po šarišsku, tak nás dali všechny do jedné třídy.“ Do tzv. cikánské třídy docházely děti, které neuměly slovensky. Když jazyk ovládly, přecházely do běžných tříd. S pamětníkem doma rodiče romsky nemluvili a navíc se ho ujala paní učitelka, která učila i jeho starší sourozence, a tak ve speciální třídě zůstal jen týden.

V Sobrancích žil do svých dvanácti let, než se jeho otec rozhodl, že se s celou svou rodinou přesune na Teplicko. Za prací do Čech otec dojížděl již od padesátých let, kdy zde absolvoval základní vojenskou službu – nejprve u pěšího pluku a později u Pomocných technických praporů (PTP), kam ho přeřadili jako negramotného a poslali jej fárat do Ostravy. V ostravských dolech zůstal i po skončení vojny. V roce 1977 dostal nabídku od svého kolegy a budoucího ředitele Dolu prezident Gottwald v Oseku, aby se s rodinou přestěhoval do severních Čech. Na Slovensku část majetku prodal, část rozdal a koupil rodinný domek naproti kostelu v Teplicích-Trnovanech. Ještě pět let pracoval na šachtě, ale pak mu zjistili rakovinu plic, na niž v říjnu 1983, ve svých padesáti letech, zemřel.

Přesun z venkovského do městského prostředí byl pro tehdy dvanáctiletého Josefa těžký. „V Sobrancích jsme měli potok a tam jsme chodili pod kameny chytat ryby, kdekoli jsme si mohli udělat ohýnek a opéct je, každý kluk měl u sebe nůž a sůl, chodili jsme lovit bažanty. Ale tady v Čechách to nešlo.“ Venkovská dobrodružství nahradilo objevování starých Trnovan a sousedů, kteří pamětníkovi vyprávěli o válce a o odsunu. Tehdy se také začal zajímat o historii. Sousedé přijali jeho rodinu v Trnovanech hezky, a v začátcích jí dokonce pomohli s vybavením bytu. Josef Miker v Trnovanech dokončil základní devítiletou školu a po ní nastoupil na střední průmyslovou školu v Dolním Jiřetíně.

Jedenatřicet let práce na šachtě

Po škole Josef Miker nastoupil na šachtu v Bílině a pracoval v Dolech Julia Fučíka nebo ve Velkolomu Maxim Gorkij I. Spolupráci s povrchovými doly navázal už jako student prvního ročníku průmyslové školy a dokázal si tehdy vydělat slušné peníze, které  – v závislosti na plnění plánu – mohly překročit i průměrný plat. Pamětník tak své matce vypomáhal s chodem domácnosti.

V hornické práci měl pouze krátkou přestávku, a to jako voják základní vojenské služby v letech 1985–1987. Sloužil tenkrát v Chebu u výsadkářů. Po vojně dokonce dostal nabídku, aby zůstal v armádě jako profesionál. Rodina ho ale potřebovala, a tak se rozhodl pro návrat k horničině.

Přes různé pozice se na šachtě od píky vypracoval až na vedoucího velkostroje. Po čtyřiadvaceti letech práce však onemocněl Bechtěrevovou chorobou, s níž pracoval ještě dalších sedm let. Když se jeho zdravotní stav výrazně zhoršil, lékař mu zakázal ve fyzicky náročné práci pokračovat a v září 2011, po jedenatřiceti letech práce na velkostroji, Josef Miker odešel do invalidního důchodu.

Na hornickou práci vzpomíná rád, a i když občas zaznamenal rasistické narážky na svou osobu, v dolech v Bílině si získal kamarády na celý život a s některými lidmi pracoval téměř třicet let. S kamarády ho rozdělily až názorové neshody na protiromské pochody a pochody proti běžencům.

Aktivista a bojovník proti neonacismu

Na začátku devadesátých let bylo v Čechách spácháno několik rasově motivovaných vražd Romů a extremisté organizovali protiromské pochody, mimo jiné i v Teplicích. Josefa Mikera tyto události zasáhly, s některými organizátory protiromských demonstrací se totiž znal osobně. Tehdy se poprvé angažoval v pokusech o urovnání nepokojů, zúčastnil se setkání zástupců skinheadů a Romů v Teplicích-Proseticích, které svolal tehdejší primátor Teplic Jaroslav Musial, a dostal se tak k aktivismu a k boji proti neonacismu. V roce 1992 pochodovalo Teplicemi asi pět set skinheadů a neonacistů z Německa a z Čech a mířili do staré zástavby města, kde bydlelo větší množství Romů, kteří se jim tenkrát postavili a pokusili se pochod zastavit. V jejich řadách stáli i neromští obyvatelé města a Josef Miker vzpomíná: „Tak jsme tam stáli a tam s námi stáli i lidi z majority. Jeden strejda si vzal vidle a já mu říkám: ‚Dědku, schovej si to, nebo přijdou policajti a seberou ti to, podívej se, támhle prohlížej, nikdo nesmí nic mít. Ještě budeš mít problémy na starý kolena.‘ A on mi říká: ‚Kdepak, synku, tohle už ne, my už jsme tohle jednou zažili. Takhle to začínalo ve třicátých letech, a už nikdy víc!‘“

Nepokoje časem ustaly, ale situace se znovu vyhrotila v letech 2008–2013, kdy se uskutečnila řada protiromských pochodů, nejdříve v severních Čechách a později i na dalších místech v republice. Svolávaly je různé subjekty a jedním z hlavních svolavatelů byla Dělnická strana sociální spravedlnosti (DSSS) a její předseda Tomáš Vandas. Josef Miker se účastnil blokád většiny těchto pochodů. Při srovnání nepokojů v devadesátých letech a těch, které se odehrály v novém miléniu, upozorňuje na proměnu složení demonstrujících. Zatímco v devadesátých letech demonstrovali extremisté, v novém tisíciletí to byli tzv. slušní občané. A uvádí konkrétní příklad: „Třeba ten Varnsdorf nebo Rumburk, na to nikdy nezapomenu. Když se demonstrace dostala k tomu romskému baráku, jedna ženská křičela: ‚Upalte ty svině cikánský černý!‘ a holčička, která se na to koukala z okna, říkala: ‚Jé, to je naše paní učitelka.‘“

Při demonstracích se setkal s řadou lidí, kteří do jeho života dále vstupovali a ovlivňovali jej, v devadesátých letech to byl například anarchista a bojovník proti neonacismu Jakub Polák, po roce 2008 Miroslav Brož a další. Josef Miker popisuje okolnosti vzniku občanského sdružení Konexe, které společně s Brožem založili: „Já jsem poznal Míru Brože, když tenkrát přijel do Krupky. Míra byl v organizaci V Ústí neonacisty nechceme, a tak jsme se dali dohromady. To jsem poznal i Markuse Papeho, Dalibora a ostatní kamarády, se kterými teď bojujeme proti neonacismu, protože sám člověk nic nezmůže. Míra dělal sociálního pracovníka v Děčíně a jednoho dne přišel za mnou – to bylo po té Krupce – že by chtěl založit občanské sdružení, které by oficiálně bojovalo proti neonacismu a za práva Romů, a jestli bych s ním do toho šel. A já jsem řekl: ‚Míro, to je dobrej nápad.‘ A tak jsme založili Konexe a s Konexemi bojujeme dál za všechno.“

Josef Miker bojuje také za odstranění vepřína v místě bývalého koncentračního tábora v Letech u Písku. O existenci tábora se dozvěděl na konci devadesátých let, kdy byl Vladimír Mlynář ministrem bez portfeje a povědomí o táboře se rozšířilo i mezi širší veřejností. Více se o tábor v Letech začal zajímat po roce 2000, když zjistil, že dědeček jeho současné partnerky byl v Letech internován. Od něj a dalších pamětníků zjistil, jaké hrůzy se v táboře děly, poznal se lépe s Markusem Papem, přečetl jeho knihu A nikdo vám nebude věřit, seznámil se s Paulem Polanským, získával další informace. Zjistil, že v rodině jeho partnerky se o táboře nemluvilo. Vedle osobních traumat byl důvodem i strach z represí ze strany tehdejšího režimu. Oprávněnost obav dokládá rodinnou historkou z padesátých let. Partnerčin děda se svým příbuzným tehdy narazili na bývalého dozorce z Let, a když ho poté, co je hrubě urážel, napadli, dostali za to trest čtyři a půl roku odnětí svobody. Josef Miker vzpomíná, že ani jeho rodiče dlouho nemluvili o sběrných táborech, kterými prošli na Slovensku: „Za komunismu nesměli vyprávět o tom, že existoval nějaký romský tábor. Když jsme byli malí, náš táta nám taky nevyprávěl, že byli v táboře, to až později, když už jsme byli velcí a on věděl, že to nikde neřekneme. Rovnou nám řekl, že by ho zavřeli. Ale vyprávěl nám o tom. I máma mi to později vyprávěla.“

V Krupce jsem taková děvečka pro všechno

Josef Miker žije již od osmdesátých let v severočeské Krupce. Po návratu z vojny mu nabídli, aby sem šel bydlet na nově vznikající sídliště. Zavrhl původní plán na stavbu bytu v podkroví rodinného domu a nabídky využil. Později se do Krupky přistěhovala i jeho sestra, bratr a matka. Sídliště od té doby prošlo velkou proměnou: „Do Krupky jsem se nastěhoval v září 1988, když se dostavělo sídliště, to se ještě stavěla škola, školka a podobně. Pravdou je, že nás tu bydlelo asi šest romských rodin, dělali jsme na šachtě nebo ve sklárnách, žilo se nám tam parádně, opravdu. Potom se začaly v těch devadesátých letech prodávat byty. Když se to úplně uvolnilo, převzalo to družstvo a začali se sem stěhovat ti – jak bych to nazval – jsou to sice Romové, ale nejsem na ně hrdý: bývalí pasáci, dealeři drog a tak podobně. Jo, a to mně je někdy i proti srsti, nazvat je Romové.“

V současné době v Krupce pomáhá potřebným a věnuje se zejména mládeži – doučuje a přesvědčuje rodiče, aby dávali děti do učení. Spolupracuje také s rapovou skupinou De La Negra, se kterou jezdí i na turné. Pomáhá ale také dospělým.

„V posledních letech dělám v Krupce všechno. Jak se říká, jsem taková děvečka pro všechno. Když jdou náckové, bojuju proti náckům. Když někdo potřebuje pomoct s prací, seženu mu práci nebo mu pomůžu sehnat práci. Když někdo potřebuje pomoct se vzděláním, jako s doučováním, tak je doučuju. Když někdo chce pomoct vypsat papíry nebo jít na sociálku, jdu na sociálku. Prostě každému, kdo za mnou přijde s nějakým přáním nebo tísní, tak mu pomůžu. Jak můžu, tak pomůžu. Samozřejmě to nejde vždycky.“

Josef Miker by si přál, aby byli lidé, nejen Romové, ve svém životě angažovanější, aby vzali život do svých rukou. „Lidi si musí uvědomit, že nemůžou být pořád jako ovce. Je svoboda a tu svobodu musíme využít,“ dodává na závěr.