Josef Miker

„No v tom je velký rozdíl, protože počátkem devadesátých let – devadesát dva, devadesát tři – to byli skini, kteří se spojili s pankáči, pak se zase rozkmotřili, pak šli zase proti sobě. A rozdíl mezi tím a rokem 2009, kdy byl Litvínov a potom dál – to už nebyli jenom skini, to už byli takzvaní ‚slušní občané‘, a to bylo mnohem horší. Třeba ten Varnsdorf nebo Rumburk, na to nikdy nezapomenu. Když se to dostalo tenkrát k tomu romskému baráku a ženská křičela: ‚Upalte ty svině cikánský černý!‘ a holčička koukala z okna a říkala: ‚Jé, to je naše paní učitelka‘, tak to mi nešlo už do hlavy. No a potom jsem zažil na těch demonstracích už i pár pendreků ze strany policie.“

„Poprvé přesně, co se tam dělo... to bylo v roce 2000. Já jsem věděl o tom koncentráku, že tam byl, od té doby, co byl mladý Mlynář ministrem bez portfeje, který to veřejně sděloval, kde stál a tak. Tak jsem se o to začal nějak zajímat. A potom, když jsem poznal svoji současnou partnerku, tak jsme se jednoho dne takhle bavili s jejím dědou a oni tvrdili, že jsou původní čeští Romové. Já jsem se jenom zeptal, odkud pochází ze Slovenska, a on říkal: ‚Já nejsem ze Slovenska, my jsme původní český Romové.‘ No, tak mu říkám: ‚Hele, a co ty Lety teda, za války, dědo, dyť ty si to pamatuješ, ne?‘ A on říká: ‚Jo, jo, synku, pamatuju, já tam byl.‘ Jo, a tak mi začal vyprávět. Potom přišel strejda Ruda, který byl ještě starší než děda, o šest let, takže si toho mnohem víc pamatoval. A tak mi začali vyprávět všechny ty hrůzy, které tam zažívali. Jak jim tam znásilňovali sestry, jak jim zabili synovce, kterého měli jako bratra, oni o něm mluvili jako o bráchovi, ale byl to jejich synovec Sidonius.“

„Mámě umřela maminka, když jí byly asi dva nebo tři roky, takže ji vychovávala macecha. Děda pocházel z kovářské rodiny, ale nebyl kovářem, protože kovářem mohl být jenom jeden ze synů. To byla taková romská tradice, že když bylo víc než pět synů, tak jeden musel být kovářem. Takže tam byl jen jeden kovář, já nevím, jestli jich bylo pět nebo šest, ale byl jenom jeden kovář a ten bydlel jinde. Táta mojí maminky chodil sloužit k Židům, kteří měli obchod, pole a takové hospodářství. Tak jim tam chodil vypomáhat a maminku od pěti let bral s sebou. A potom, když se naši brali, tak žili ve Velkých Zalužicích, kde měl táta dům. No, a v šedesátém druhém nebo třetím roce byly na Slovensku záplavy a vylila se Šírava a zabrala tátovy pozemky i s tou celou osadou. A tenkrát se teda řeklo, že se udělá velké vodní jezero, a ty Romy z té osady rozházeli různě po okolních městech a vesnicích a naši skončili v těch Sobrancích, kde jsem se potom narodil v pětašedesátém roce já.“

„On šel na vojnu, jenže byl negramotný, protože do školy nechodil, tak nastoupil k těm bigošům, to byl tenkrát ten pěší pluk. A potom – protože nemohl chodit do stráže, nemohl se naučit ty strážní předpisy a podobně, protože neuměl číst – tak ho dali k pétépákům a poslali ho fárat na Ostravu. A jemu se to zalíbilo, tak tam zůstal už pořád, až do toho roku sedmdesát sedm.“