Eva Mikešová

* 1937

  • „Když jsem šla do druhé třídy a Lída do první, tak byla ještě válka a naši se o nás báli. Takže k nám chodil pan učitel. Platili nám soukromého učitele, který s námi všechno probíral, abychom nemusely do školy, protože jsem to měly daleko. Každou chvíli houkaly sirény. Chodily jsme ale na přípravu na první svaté přijímání. A to si pamatuji, že jednou zase houkaly sirény, sestřička zavedla děti do sklepa, jen já, blbec, jsem chtěla být doma. Utíkala jsem přes město, které bylo úplně liduprázdné, sirény houkaly, bylo to strašné. A v hospodě, která byla poblíž, byli v okně vyvalení esesáci, a když viděli plačící uhánějící dítě, strašně se tomu smáli.“

  • „Měla jsem tu smůlu, že jsem měla třídního učitele strašného mladého komunistu. Říkal, že můžu jít do JZD (jednotné zemědělské družstvo), do fabriky, anebo že můžu jít do dolů. A že je to jedno, že mám jedničky, že mi dělnická třída ukáže. Je to hrozné, když to člověk poslouchá v jedenácti letech. A přijde domů, tam vyděšená maminka, s nervy hotová. Takže to byly strašné věci. Maminka měla předčasné klimakterium, vždycky začala krvácet, odvezli ji do Chrudimi do nemocnice a náš taťka musel přijet a starat se o nás. A jednou se zapovídal na kartách se svým kamarádem, který bydlel nedaleko. Nemohly jsme spát a říkaly jsme si: ‚Tak! A taťka utekl do Ameriky a nás tady nechal.‘ Přišel v pět ráno a divil se: ‚Děti, vy už jste vzhůru?‘ A my: ‚My ještě nespíme, my jsme si myslely, že jsi utekl do Ameriky.‘ A on řekl: ‚Jak bych vás tady mohl nechat!‘ To byly zážitky plné věčného strachu o tátu, o maminku. Pořád jsme měly strach.“

  • „Ta pila opravdu vzkvétala. Měli jsme asi dvacet pět zaměstnanců. Někteří se, bohužel, po roce 1948 projevili velice zle. V tom roce 1948 jsme přišly ze školy a táta nám řekl: ‚Děti, tady nám už nic nepatří.‘ A my: ‚Jak to, tati, že nám to nepatří?‘ Nemohly jsme to pochopit. A potom nám zabrali polovinu domu, zrovna tu, kde jsme měly dětský pokoj. Nastěhoval se tam topič, který nemusel za války do Říše, protože náš táta mu nějak pomohl. A když se ženil, dostal od táty finanční odměnu. Ten se tam nastěhoval a vyklubal se z něho strašně zlý člověk. Dřív si s námi jako s dětma hrál, a pak najednou, když jsme šly na zahradu, vzal hůl a řval: ‚Táhněte, vy parchanti! Tady už nemáte co dělat.‘ Utekly jsme mezi klády a řekly jsme si, že mamince to nesmíme říct. Plakala by, byla s nervy úplně hotová. Ale my jsme si slíbily, že se nedáme a budeme slavné. Byla to hrozná legrace. Dvě malé holky, jedna deset, druhá jedenáct, a slibovaly jsme si, jak budeme slavné.“

  • „Potom došlo k politickému školení. Přišel nás školit železničář soudruh Milfajt. A řekl větu, která mě hrozně vytočila, a sice: ‚Soudruzi, tady se říká, že není svoboda tisku, ale to není pravda. My si sem jenom nepouštíme ty sprosté časopisy ze Západu, protože se nám tady lidé rozvádějí, morálka klesá, takže my to tady nepustíme. To by si sem mohli přijít a rozdávat ty časopisy v kostelích.‘ To mě vymrštilo ze židle. Povídám: ‚Prosím vás, můžete mi vysvětlit, co má kostel společného s pornografickými časopisy, když evangelium učí morálce?‘ A on: ‚Soudružko, vy nám tady říkáte něco o evangeliu? To je náboženská propaganda.‘ Byla z toho úžasná aféra, že jsem vedla náboženskou propagandu. Ředitel si mě zavolal do ředitelny, a řekl: ‚Tak to si odneseš.‘ A taky že ano. Z odboru školství v Chebu přišel zákaz. Byli jsme s kolegou v Belgii a vybrali nás na letní seminář do mezinárodního orchestru starých nástrojů. Bylo to asi na čtrnáct dnů o prázdninách, takže ve škole by to nevadilo. Ředitel mi celý rozjásaný říká: ‚Do Belgie nejedeš.‘ Ptala jsem se proč. A on řekl, že je to proto, že jsem vedla náboženskou propagandu, a že jsem řekla slovo evangelium na veřejné schůzi. Musela jsem to říct. Jsem věřící člověk a nemůžu mlčet, když někdo říká takové nesmysly.“

  • „Pozavírali nám strýčky, měli jsme strach o tátu, právě nám zabavili půl domu a už jsme nesměly na zahradu, nesměly jsme nikam. Dali tam hlídače, který nás vždycky nechal čekat za plotem. Měl pistoli. Chodily jsme do Sokola, a když jsme šly ze Sokola, tak jsme musely zazvonit a počkat. Klíč nám nedali. Nás to nebavilo, protože nás tam nechal čekat, tak jsme lezly přes plot. A jednou, když jsme přišly ze Sokola, tam stála naše maminka celá bledá a říká: ‚Děti, nelezte přes ten plot, protože pan Vraný, to byl ten soudruh hlídač, mi řekl, že když polezete přes plot, klidně vás odpráskne. Protože on neví, kdo to je, a může to být zloděj.‘ To bylo taky krásné! Máma s nervy hotová, protože on to myslel vážně. Od té doby jsme musely čekat, až se rozhoupal a přišel milostivě otevřít.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Karlovy Vary, 11.05.2023

    (audio)
    délka: 01:36:02
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Karlovarský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Slíbily jsme si se sestrou, že se komunistům nedáme a budeme slavné

Eva Mikešová kolem roku 1952
Eva Mikešová kolem roku 1952
zdroj: Archiv pamětnice

Eva Mikešová, za svobodna Matějková, se narodila 26. května 1937 v Pardubicích. Vyrůstala v Heřmanově Městci u Chrudimi. Otec tam vlastnil prosperující parní pilu s pětadvaceti zaměstnanci. Po únoru 1948 jim komunisté firmu znárodnili a vyhnali je i z rodinné vily. Od roku 1952 žila rodina v Mariánských Lázních. Otec pracoval v dřevařských závodech, matka dělala pokojskou. Pamětnici provázel špatný kádrový posudek, kvůli kterému nesměla studovat na vysoké škole. Absolvovala pražskou konzervatoř v oboru kytara. Učila v hudební škole v Mariánských Lázních. Vedení školy je perzekvovalo kvůli údajné náboženské propagandě. Její sestra Ludmila Seefried Matějková odjela v roce 1968 na stipendium do západního Berlína a už tam zůstala. Eva Mikešová se od sedmdesátých let živila jako umělkyně na volné noze. Hrála na loutnu a zobcovou flétnu, věnovala se interpretaci barokní a renesanční hudby. Se souborem Collegium Flauto Dolce vystupovala po celé Evropě. V roce 2023 žila s manželem v Mariánských Lázních.