Jiří Miler

„Tak jako to bylo do té doby vždycky. Když jste někde něco udělal jiného, tak všichni vám zatleskali, ale potají. Přicházejí nové doby a nové výzvy. Třeba teď nedávno mi napsal jeden z mých bývalých kolegů: ‚Jirko, já si tě stejně nejvíc vážím za tuhle chvíli, za tohle vystoupení, za to, že jsi tam pravděpodobně mohl přijít o místo.‘ Takže ano, ale veřejně nikdo nic. Ono to dokonce bylo až tak, já teď přeskočím a pak se zase vrátím, že když taková ta hlavní revoluce skončila, tak se mě někteří začali bát, protože si mysleli, že já budu děkanem. Já byl půl roku na fakultě, bylo mi třicet roků, vůbec jsem neměl představu jít do nějaké vrcholové pozice na škole, ani jsem nechtěl jít do politiky, to už jsem před chvílí říkal. A najednou oni: ‚To bude ten, který bude rozhodovat!‘ Protože oni byli v minulosti zvyklí, že někdo o nich rozhoduje.“

„Ta bouřka nebyla bouřka, ale byly to tanky. To byl úplně první kontakt s okupací v roce 1968. Myslím, že byla středa, a bylo deset dní do konce prázdnin, tak jsme začaly jako malé děti bojovat. Pamatuji si velmi dobře, protože v naší vesnici byl starý lom, který už v té době nebyl využívaný. Oni si tam udělali takovou základnu pro vysílače, měli tam asi pět vojáků, ale na ty vojáky zapomněli. Vojáky tam nechali a vojáci neměli co jíst. Tak chodili a začali nám sklízet ovoce. Já jsem vylezl na půdu a tam byla vzduchovka a já jsem po nich střílel ze vzduchovky. Pamatuji se, jak přišla babička a dala mi velmi důrazně přes ústa, a pak už jsem v tom nepokračoval.“