Antonie Militká

„Jednou šel po desáté hodině večer na chodbu, rozsvítil a tam stála paní Jílková. Prý se strašně lekl. A ona řekla: ‚Karlíčku, nelekni se, to jsem já, já tady čekám. Dneska tady bylo gestapo a ptalo se na tebe. A já jsem řekla, že nevím, kde jsi a co děláš, že tě nevídám. A oni mi vyhrožovali, že jestli nebudu mluvit pravdu, tak mi zastřelí manžela, který je v Německu nasazen na práci.‘ A ona v té ulici Hybešova bydlela se třemi dětmi. A říkala: ‚A já pak, když na mě začali řvát, že mi zastřelí manžela, tak jsem řekla, že tě někdy vidím. A že ti to předání na gestapo dám.‘ Naše maminka totiž musela podepsat, že Karel je nezvěstný, že ho od prvního bombardování neviděla. To podepsala a víc se o to už v Praze nestarali. Ale gestapo ano. Tak Karel si to předvolání vzal a říká: ‚Děkuju vám, paní Jílková, já tam ráno půjdu.‘ Vzal to a šel domů. Tam si vzal peníze, nějaké pohlednice a šel pěšky do Vranova, kde jsme měli známé. Tam byl týden, pak poděkoval a odešel. Oni ho tam chtěli nechat, ale on nechtěl. Zase se vrátil do dílny. A potom prožil těžkou frontu.“

„To už odtamtud chodily transporty, chodilo se a nevědělo se kam. Už se objevily první transporty, v noci na nádraží. Zaprvé je vedli na ulici Merhautovu, tady do školy, kde bylo shromaždiště. A za den nebo dva, až jim prohlédli zavazadla, jestli mají všichni maximálně třicet kilo... Ti lidé přebývali zatím v tělocvičně. A pak v noci ve dvě hodiny, aby je vidělo co nejméně obyvatelstva, šli na židenické nádraží. Tam byly vagony, někdy osobní, někdy dobytčí. Kam jeli, se nevědělo.“

„Moje kamarádka, co se mnou chodila na základní školu – její tatínek byl ještě na židovské obci na Legionářské ulici. Mezi nimi byli gestapáci a dělali transporty. Měli to jednoduché: přišli na (židovské) obce a chtěli matriku. Tím pádem získali všechny údaje. Gestapo mělo najaté lidi, kteří ještě nebyli v transportu, a ti museli dělat evidenci transportů, číslování atd. A kamarádka tedy přišla a povídá: ‚Toničko, tatínek pracuje na židovské obci. Je tam listina transportu, který se jmenuje Cy. Já jsem na té listině evidovaná a ty taky.‘ To mi řekla v lednu roku 1943. Zeptala jsem se: ‚A je tam ještě někdo z mojí rodiny?‘ Odpověděla mi: ‚Ne, ani z mojí rodiny tam nikdo další není. Jsme tam obě z rodiny samy.‘ Tak jsem říkala: ‚Co mám, Liduško, dělat?‘ A ona řekla: ‚Můžeme mít třicet kilo s sebou, tak si to musíš nachystat.‘ Odpověděla jsem: ‚No, když to bude možné, tak jo.‘ Přicházely jsme už k našemu domu přes zahradu a já jsem jí řekla: ‚Liduško, poprosím tě jen o jednu věc – abys mým rodičům nic neříkala.‘ To byl leden. Byl sníh a led. ‚Když to má být v dubnu, bůh ví, co do té doby bude, tak jim prosím tě nic neříkej. A každý den, který neví, že jsem v transportu, o každý ten den je jim lépe.‘“

„Jezdily transporty a my jsme byli v transportleitung a museli jsme pomáhat. Protože transporty jezdily do Terezína, nazpátek, a samozřejmě už tam byla spousta Poláků, Němců a jiných národností. Ti všichni přišli do Terezína. Posbírali je všude a dovezli. Ale to byly šílené vagony – sedmdesát lidí v jednom vagoně a jenom dvacet živých. Těch padesát bylo mrtvých. A to se muselo vytahovat ven a odvážet. S jídlem a vším to bylo bídné. Někteří ti Poláci, chudáci, už vůbec nebyli lidi. Jen kosti je nějak držely pohromadě. V Terezíně to ani nebylo připravené a možné. Třeba se do beček dala polévka, že se jim bude dávat. Tak chvilku tam stáli a najednou se začali bít, aby se k jídlu dostali. Tím polévku převrhli a neměli nic. A tak dále – bylo to životu nebezpečné. A dovezli těžké nemoci – tyfus a všechno možné.“