Ladislav Minář

„Tak kde byla česká dědina, tak to oni přešli. Byly tam ty tanky, co přijížděly potom. Třeba zaspal, narazil do elektrickýho sloupu, zbořil ho. Oni byli ospalí, myslím, jeli furt. Transporty jezdily pak, když už jely domů, tak přes Zborov jezdily. A ti první, ti byli taky s koníčkama a tak. Sháněli jídlo a v tom obchodě chtěli vajíčka a něco na jídlo. Oni měli už potom naše peníze, takový prozatímní. Ne ty originál naše, ale nějaký měli vydaný peníze, za který nakupovali normálně. To platilo u nás jak naše peníze.“

„Měli tam tři ty hnízda do kříže. Tak tam by nebyl po té silnici prošel, myslím, nikdo, pokud by to nezaplynovali nebo něco. A pak nikdo nešel, no tak ti vojáci v sobotu odpoledne o třech hodinách odešli. Pušky na ramenách. Já jsem tomu jednomu nesl pušku. Ještě mně ji půjčil. Pak jsme se s nimi rozloučili. Oni šli na Grulich, na to opevnění, a my jsme šli po svých. Pak v neděli ráno přijeli Němci. Přijeli, v dědině zastavili. Tam byl konzum. Ten musel prodavač otevřít. Oni měli hlad. Tak vzal padesátimarkovku, takovou červenou, jako dneska padesátikorunu řekněme, a šel si koupit jídlo. On za tu padesátimarku papírovou dostal náruč rohlíků, hromadu salámu a ještě kořalku a teď nevěděl, co s tím. Se divil, jak je u nás lacino.“

„Třeba se rozšroubovaly koleje, když byla nějaká hláška, že pojede vojenskej vlak. Zas oni někteří měli známý na těch drahách. V zatáčce u Rudy (Ruda nad Moravou – pozn. autora) jsme rozšroubili koleje v noci a pak jela lokomotiva s tím vlakem a tím odstředivým tlakem to vyjelo z kolejí a do řeky.“

„My jsme z Klášterce, začne kopec. To byl sníh a oni měli normální kola. Zadní gumy neměli. Normální kola, okutý dřevěný loukotě, a to jde tím sněhem těžko. Koníčky měli dost slabý, a tak jsme před nima pod každej vůz museli dát páru a pomoct jim. My jsme mysleli, že jdou někde jenom do Zborova a že pak půjdou sami. A on nás táhl. My jsme se jen tak trošku oblíkli. Jsme si mysleli, že se za chvilku vrátíme. Až do Heřmanic (Horní Heřmanice u Štítů – pozn.autora), až na kopec do Heřmanic jsme museli s nima jet. A vzepřít jsme se nemohli, protože by nás mohli zastřelit. A tam teprve odtud jsme mohli jít domů a ti zajatci, ti šli všichni pěšky hladoví. To byla bída. A oni, tam je jakási stodola za tím kopcem na pravé straně, to jsme nevěděli. My jsme byli rádi, že jsme se sebrali a pustili nás domů. Pak jsme se později dozvěděli, oni je tam dali né do stodoly, ale k té stodole na větr. Ti vojáci ruští museli spát venku na větru a některý utekli mimo vítr, kde nefoukalo, tak to tam postříleli, co jde, a to ostatní šlo dál na druhý den. To my už jsme s nima nejeli, my jsme se vrátili.“