Ruth Mittelmann

* 1925

  • „Postavili nás tam, postele ani nic jiného nepřipravili, tak jsme seděly u takových dlouhých stolů s lavicemi bez opěradel. Seděly jsme u stolů s hlavami na rukou a tak jsme spaly. Já jsem nemohla spát. Ráno na nás Němci vzali ohled – uspořádali apel, nástup, v místnosti, nemusely jsme ven. Počítali nás uvnitř, pamatuji si, jak jsem stála a celou dobu jsem se potácela, měla jsem strach, že usnu. Nakonec to skončilo, ukázali nám naše postele, v uvozovkách, protože to byly třípatrové pryčny. Já jsem dostala místo uprostřed ještě se dvěma dívkami – jedna se jmenovala Fula a druhá Eťka. Byly to pobožné dívky, ale samozřejmě tam to nebylo vůbec důležité. Celou dobu jsme spaly spolu, tři na jedné pryčně, sedmdesát centimetrů široké, když se jedna chtěla obrátit... Ležely jsme dvě jedním směrem a jedna opačným směrem, ony byly sestřenice, takže ležely spolu jedním směrem a já druhým směrem. Když se jedna obrátila, ostatní se vzbudily, samozřejmě. Dalo se ležet jen na boku. Ale snášely jsme se a nehádaly jsme se, ani jednou. Bylo tam hodně hádek kvůli těmto věcem, bylo to velmi nepohodlné.“

  • „Jednoho krásného dne mi vzkázaly přes Lenku, že mě lidické ženy zvou, abych se připojila k jejich stolu. To byla velká čest, protože ony tam byly, řekněme, aristokracie. Na ně nikdo nekřičel, takže to byla čest. Určitě o mně slyšely od Lenky a všimly si, že nemluvím německy. Skutečně jsem to přijala a jídlo jsem dostávala u jejich stolu – stůl je v uvozovkách. Jednou, když se rozdělovalo jídlo, tak jsem dostala na naběračce... ta štubová, která jídlo rozdělovala, měla na naběračce velkou kost s masem. Držela to, vidím to jako dnes, byla zlá, velmi zlá, a dívala se, komu to má dát, aby ostatní záviděly, a dala to mně, aby mi všechny záviděly. Já jsem samozřejmě navrhla, aby si vzaly z toho kousek, co se dalo dělat. Nemohla bych to jíst, to se nedalo, všechny oči na mně visely. Tak jsme si to rozdělily.“

  • „Jednoho krásného dne nám oznámili – náš blok byl 27 – že z bloku 27 půjdou všichni Židé, tedy Židovky, byly jsme jen ženy, na blok číslo 30 nebo 31, protože se bude evakuovat. Slyšely to moje české přítelkyně a řekly: ‚Ty nepůjdeš.‘ Ten den, kdy Židovky opustily 27. blok, mě vzaly, přikryly nevím čím, byla jsem pod nějakými dekami, vzaly mi můj trojúhelník a daly mi český trojúhelník. Už jsem nebyla ani Židovka, byla jsem Češka. Jen jedna to věděla, ta štubová, ona mě poznala a stále hrozila, že mě udá, ale ony jí řekly: ‚Když ji udáš, tak nevíš, co tě čeká.‘ Takže ona se neopovážila.“

  • „Myslím, že v roce 1938 přišel jeden člen Makabi ha-cair, jmenoval se Imi Ruik, přišel nás, jak jsme tomu říkali, verbovat do hnutí. Já jsem chtěla jít a maminka souhlasila, ale otec byl velmi proti. On nebyl vůbec sionista, ani jednu sionistickou buňku neměl. On říkal: ‚Žít s tolika Židy v té Palestině, to mi vůbec nevyhovuje.‘ Nemínil jít do Palestiny. Ale já jsem chodila do Makabi ha-cair.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Jeruzalém, Izrael, 29.11.2016

    (audio)
    délka: 01:22:54
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Jeruzalém, Izrael, 17.03.2017

    (audio)
    délka: 01:22:54
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Byly časy, kdy jsem si připadala jako v jiném světě

Ruth Mittelmann (Charlotta Neumannová). Bratislava, leden 1949.
Ruth Mittelmann (Charlotta Neumannová). Bratislava, leden 1949.
zdroj: archiv pamětníka

Ruth Mittelmann se narodila 17. srpna 1925 v Bratislavě jako Charlotta Neumann. Pochází z židovské středostavovské rodiny a měla dva mladší sourozence. V dětském věku onemocněla tuberkulózou kostí a dva a půl roku se léčila v sanatoriu ve švýcarském Leysinu. Po návratu studovala na židovském gymnáziu v Bratislavě a poté v Budapešti. Od roku 1938 byla členkou sionistického hnutí Makabi ha-cair. Od roku 1944 se rodina skrývala v křesťanských rodinách, na podzim 1944 však byli prozrazeni a zatčeni. V listopadu 1944 pamětnici deportovali do sběrného tábora v Seredi, odkud pokračovala do koncentračního tábora v Ravensbrücku. Zde se setkala s ženami z vypálených Lidic, které ji na konci války zachránily před evakuací a pochodem smrti. V táboře se dočkala osvobození a poté se vrátila do Bratislavy, kde se setkala s matkou, bratrem a sestrou. Otec zahynul v pracovním táboře na jaře 1945. Po maturitě absolvovala přípravný kurz pro vystěhovalce do Palestiny, ale protože chtěla pokračovat ve studiu medicíny, se sionistickým hnutím se rozešla. Do Izraele se vystěhovala v roce 1949 se svým budoucím manželem. Po příchodu do nové země přijala jméno Ruth a s manželem vychovali dva syny. Od roku 1969 žijí v Jeruzalémě, oba manželé pracují jako dobrovolníci v muzeu Jad Vašem.