PhDr. Leoš Mlčák

* 1948

  • „Děda byl fanfaron. Jeho manželka Anna vyvařovala pro různé advokáty, kteří se scházeli u něho doma, u stolu, taková honorace. Potrpěl si na přátelství s různými herci, jezdil tam [Jindřich] Plachta a takoví různí lidé. Měli chatu v Semetíně, to se mě netklo, bylo to v třicátých letech. Po válce už spíš jezdili na chatu. Byl do světa, nechal si malovat obrazy a tak dál. Plánoval přesídlení na Šumpersko, do pohraničí. Odešel tam s dílnou, přestěhoval stroje, učedníky a asi rok tam provozoval řemeslo. Pak přišli a všechno mu vzali. Říkali mu, aby pracoval v družstvu, ale nechtěl, nakonec se musel nastěhovat do Starého Města a skončil v tuhových dolech ve Vrbně pod Pradědem [jde o Malé Vrbno]. Pořád byl nimrod, byl to veselý člověk. Dokonce byl takový, že si dovolil každý rok, už mu říkali, že ho zavřou, složit den před Prvním májem před tribunou vlečku uhlí. Už mu říkali: ‚Ludvo, musíme tě už zavřít!‘ Museli to uklízet, on se smál.“ – „To bylo ve Starém Městě?“ – „To bylo ve Starém Městě pod Sněžníkem, kde jsme byli taky šťastní. Nastěhoval se do takového velikého měšťanského domu, kde bylo obrovské schodiště, paroží. Dům měl velké pokoje zařízené nábytkem, který si nechal [dědeček] dělat ještě na Vsetíně na zakázku. Tam jsme prožívali dětství, když jsme byli na prázdninách, méně než v té Bystřičce, ale když byla maminka v porodnici, tak jsme tam chodili chvíli do školy. Moc se mi tam nelíbilo, i když ten dům byl nádherný. Naproti byla kašna, kde jsme si hrávali, dneska jsou tam paneláky. Já jsem byl vytřeštěný, když jsem viděl klenby, to jsme doma neměli. Dědeček prožil bouřlivý život, zemřel v roce 1958. Dokonce se potom stal správcem na chatě Paprsek. Jezdil s koněm, Mimina se jmenovala, a když jsme přijeli, mohl jsem na tom koni sedět, dědeček měl takovej dvoukoláček, aby mohl vozit kufry těm rekreantům.“

  • „Tak jsem si ten článek, mnou podepsaný, opatřil a zděsil jsem se hrůzou, protože to byla urážka svatého Vojtěcha, svatého Nepomuckého a dalších. Ve výsledku se konstatovalo, že kdejaký svatý má svůj pomník, zatímco pomníky Rudé armády a dělnické třídy se krčí někde v zapomnění. Samozřejmě se na mě začali obracet i různí oficiální lidé, samozřejmě jsem hned poslal dementi do všech těch pracovišť. Měl jsem i kolegy, kteří řekli: ‚Říká, že to nenapsal, a uvidíte, kam se teď dostane.‘ Problém byl v tom, že to bylo napsané opravdu pod vedením nějakých dezinformátorů, protože to urazilo prakticky úplně všechny. Církevní kruhy, památkáře, historiky, kteří se zabývali dělnickým hnutím a těmi pomníčky. Já měl peklo na zemi, každou noc mi několikrát telefonovali: ‚Stejně zdechneš, ty sovětský pomníčku!‘ To bylo z těch nejmírnějších. Dostal jsem se do určitého stresu, protože prostě získat od této Tribuny, která byla naprosto štvavá – ultralevičáci, co se neštítili ničeho – omluvu... Tušil jsem, že mi budou chtít poslat honorář a že přijmout ty jidášské peníze by znamenalo přiznat autorství. Honoráře jsem se zřekl a poslal jim ho zpět. Neustále jsem bombardoval Tribunu, abych se dočkal omluvy a vysvětlení. Šéfredaktorem byl nějaký Kojzar, který měl v Olomouci milenku a jezdil sem poměrně často, takže se zřejmě snažili z důvodu diskreditace památkové péče. Tehdy se mluvilo o novém zákonu a chtěli některé věci pomalu likvidovat. Víte, jak probíhaly opravy památek za bolševické éry. Chtěli vzbudit jakousi diskusi a naštvat spoustu lidí, což se jim podařilo. Bylo to napsané profesionálně, to se dalo jen odmítnout konstatovat. Potřebovali někoho, kdo je dost známý, ale ne zase moc známý. Nečekali takovou odezvu. Na mou stranu se postavila spousta lidí, kteří mě znali. Musím poděkovat panu profesoru Hlobilovi, se kterým jsme se důvěrně znali. Na univerzitě se postaral, aby byli lidi v obraze. Ale řada studentů mě neznala, a jak bývají studenti vždycky radikální, tak prostě hrrr na něj. Nakonec to kupodivu dospělo k tomu, že ty připravené, řekl bych atentáty na kulturu, se neuskutečnily. Uvědomili si, že přešlápli, akce skončila do ztracena. Dosáhl jsem pouze toho, že v dalším čísle napsal pan Kojzar: ‚Jak nám autor sdělil, není autorem článku.‘ To bylo jediné, žádná omluva. Já jsem měl samozřejmě tak dva měsíce peklo, chodily mi různé dopisy: ‚My soudruzi z pražské Waltrovky jsme se sešli a jsme rozhořčeni a píšeme to na ÚV.‘ To mě dost poznamenalo, byl to můj největší střet s mocí.“

  • „Já jsem totiž měl možnost jezdit na Mírov, protože to byla památka. To byl pro mě taky strašlivý šok, když jsem se dostal do kostela svaté Markéty, který byl úplně vyrabovaný. Kostelem vedlo patro, kde muklové obráběli pilníky nějaké kovy. Ozýval se tam strašný hluk, jednak si chtěli něco říct a jednak čím větší rachot, tak měli dozorci pocit, že se hodně pracuje. Samozřejmě, když jsem procházel chodbami a viděl tu kantýnu a to všechno... Nebyl jsem samozřejmě v těch temnicích a v takových prostorách, to jsem si netroufal o to požádat, člověk nevěděl, s kým mluví. Taky by si mě tam mohli nechat... Takže to mnou otřáslo, to bylo takové zděšení. Pak také, když jsem viděl hřbitov s těmi vězni, kde se pohřbívalo už od 19. století, protože to byla původně věznice pro kněze.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Olomouc, 30.03.2023

    (audio)
    délka: 03:01:30
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Svůj největší střet s režimem jsem zažil v osmdesátých letech

Leoš Mlčák, maturitní foto, Vsetín, 1967
Leoš Mlčák, maturitní foto, Vsetín, 1967
zdroj: Archív pamětníka

PhDr. Leoš Mlčák se narodil 15. září 1948 ve Velkých Losinách jako starší ze dvou synů manželů Anny a Františka Mlčákových. Matka Anna, rozená Brňovjáková, pocházela ze zemědělské rodiny z Bystřičky a vystudovala rodinnou školu v Hranicích. Otec František vařil pivo v hanušovickém pivovaru. Pocházel ze Vsetína a byl synem Ludvíka Mlčáka, výrobce valašských papučí, jemuž byla po roce 1948 znárodněna živnost. Leoš Mlčák vystudoval strojní průmyslovku ve Vsetíně. Vpád vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 prožil na vojně v Šumperku, u protitankové jednotky. V sedmdesátých letech studoval dějiny umění na Filozofické fakultě UPOl a dějiny architektury na Fakultě architektury ČVUT v Praze. Působil v oblasti památkové péče na střední a severní Moravě, a pohyboval se tak v prostředí církevních tajemníků i perzekvovaných duchovních. Roku 1985 byl jeho jménem zveřejněn štvavý článek proti církevním památkám v časopisu Tribuna, nikdy se nedozvěděl, kdo byl jeho autorem. Po revoluci podnikal v oboru památkové péče. Od roku 2002 pracoval v Muzeu umění Olomouc jako kurátor a kunsthistorik, nejprve v Olomouci a později v Kroměříži. Je autorem řady odborných publikací. S manželkou Janou Vlachynskou vychovali dvě dcery, Markétu a Kateřinu, a v roce 2023 pamětník žil v Olomouci.