Josef Moder

* 1938

Video Player is loading.
Current Time 0:00
/
Duration 0:00
Loaded: 0%
Progress: 0%
Stream Type LIVE
Remaining Time -0:00
 
1x
  • „Takový zvláštní zážitek mám z té doby, škola naproti městské radnici, tam jsem začal chodit ze školy v roce 1944. A už po Vánocích 1944, vždycky když byl letecký poplach, tak se nás propustili ze školy. Před budou vlevo a vpravo byla zahrada a ten prostředek, tam jsme museli nastupovat, nad námi létali Američani nebo Rusové, to nevím, ale my jsme museli volat Heil Hitler. Dovedete si to představit? To je hrozný. To mi nejde z hlavy, ale asi byli ti učitelé donuceni, abychom se tak zachovali. Ti učitelé nás vyzývali volat Heil Hitler.“

  • „Byl jsem nešťastnej z jedné věci, nevím, jestli to pochopíte. Já jsem nebyl Čech a já jsem nebyl Němec. Já neuměl pořádně česky, psát, to jsem se ještě později stále učil, ale v němčině to bylo stejné, doma jsme mluvili jen egerlandsky. Říkal jsem si: to není život. Pokud budeme mít dítě, musí se to změnit. A to byl začátek toho… Manželka ztratila první děcko a já chtěl stále dítě. V roce 1964 se nám narodila první dcerka. A já říkám, jednoho dne, hned se ta holka narodila, hele, ten život takhle není možný. O tom jsem byl přesvědčen. Já nejsem nic. Já jsem si vždycky myslel, že bych z toho mýho života mohl udělat trochu víc. Říkal jsem manželce, my se musíme snažit o vystěhování. To bylo hrozné, hrozné. Tenkrát se muselo vždy požádat, k té žádosti sehnat všelijaký doklady, taky potvrzení zaměstnavatele, že mě propustí, jestli to přesídlení do SRN dostanu. A museli jsme vždycky s těmi doklady ke komisi, ta byla v Sokolově na náměstí. Když jsem tam byl poprvé, tak mi hrozili vším možným. Vším možným. Taky se mě ptali: ,A proč se chcete stěhovat?’ Nejsem tak blbej, jak mysleli, tak jim povídám: ,Mám tam tetu. Ta teta ztratila manžela v té nesmyslné válce a bratranec je v sanatoriu u Regensburgu – to ještě existuje dneska – měl plicní poruchu, těm chci pomoct.’ ,Ne - tak - přesvědčte svoji tetu, aby se nastěhovala k nám do Čech.’ Já povídám: ,To ona asi neudělá, ona odsud odešla.’ Jak jsem vám říkal, že ona odcházela i s nábytkem. Tak jsme tam byli s první žádostí, na to jsme vůbec nedostali odpověď, žádali jsme snad čtyřikrát, já už to ale nevím.“

  • „A ten voják, ten Rusák, přišel s konvičkou mlíka, ten americký voják na něj čekal, vzal mu tu konvičku, vylil to mlíko do odpadu, potom tam napustil vodu, to vypláchl, potom mu dal tu konvičku a kopnul ho. A ten Rus musel zase jít na tu druhou stranu, na druhou výpadovou ulici. To je taková věc, kterou jsem přímo zažil, to nikdy nezapomenu. To znamená, že to lidstvo hned na konci druhé světové války nepochopilo, že se má na světě něco změnit. Představte si, dvě armády v cizině bojují už zase proti sobě.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Nové Sedlo, 03.03.2025

    (audio)
    délka: 03:17:13
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Karlovarský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nesměli jsme odejít do Německa. Řekli nám, že tatínka potřebují.

Josef Moder roku 1957 v Chodově
Josef Moder roku 1957 v Chodově
zdroj: archiv pamětníka

Josef Moder se narodil 26. října 1938 v Chodově na Karlovarsku do sudetoněmecké rodiny. Jeho otec Anton pracoval jako mistr v porcelánce a matka Emma pocházela ze zemědělského prostředí. Během druhé světové války musel otec bojovat ve wehrmachtu, padl do britského zajetí a domů se vrátil až roku 1946. Josef Moder byl svědkem příjezdu americké i Rudé armády do Chodova. Po válce se rodina vyhnula odsunu Němců díky otcově odbornosti v porcelánce. Josef však zažil těžké dětství, kdy Němci měli omezená práva a nemohl získat vyšší vzdělání. Po absolvování zahradnického učiliště pracoval jako řidič, absolvoval vojenskou službu, během níž byl neoprávněně obviněn z dopravní nehody. Roku 1964 reagoval protestním dopisem prezidentu Novotnému na odsuzující slova vůči sudetským Němcům. V roce 1966 získal povolení vystěhovat se s manželkou a dcerou do Západního Německa a usadil se v bavorském Řezně. Tam se prosadil jako zahradník, absolvoval odborné vzdělávání v oboru krajinářství a působil jako sadařský a krajinářský poradce, později jako vedoucí odboru zeleně a soudní znalec. Po roce 1989 se aktivně zapojil do obnovy vztahů mezi svým rodným Chodovem a německým městem Waldsassen, za což byl oceněn městem Chodov i plzeňským biskupem. Se svou manželkou vychoval dvě dcery.