Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Mojžíš (* 1934)

• narodil se 4. června 1934 v Olomouci

• po maturitě s kamarády plánoval výrobu protikomunistických letáků

• přestože žádný leták nevytiskli, byl 10. prosince 1953 zatčen

• v roce 1954 byl odsouzen k sedmnácti měsícům vězení za sdružování proti republice

• trest si odpykal prací v uranových dolech na Jáchymovsku

• pracoval v zemědělství

• po pěti letech studia Vysoké školy zemědělské v Nitře z ní byl vyloučen, protože vyšlo najevo, že byl vězněn

• pracoval jako zootechnik

• při práci se mu poté podařilo vystudovat veterinární školu na vysoké škole v Košicích

• pracoval ve Výzkumném ústavu veterinárních léčiv v Praze

Vlastně nic neudělal. Jen s kamarády plánoval, že natisknou letáky upozorňující na to, že komunisté znárodňují majetek proti vůli mnoha lidí. Žádný leták nevyrobili. Přesto byl Jaroslav Mojžíš odsouzen k sedmnácti měsícům práce v uranových dolech.

Narodil se 4. června 1934 v Olomouci. S rodiči, sestrou a bratrem vyrůstal v Kojetíně, kde měl jeho otec obchod s textilem. Jeho bezstarostné dětství přerušila druhá světová válka. Uvědomoval si její blízkost, protože s kamarády často sledoval přelety vojenských letadel nad Kojetínem. „Létala podél řeky Moravy, tvořila takové sevřené útvary. Jednoho dne přišli do naší třídy tesaři a postavili tam police. Na nich jsme pak pěstovali bource morušového. Blízko za naším domem totiž rostly moruše. My jsme je nosili těm bourcům. Když se zakuklili, tak je odvezli a vyráběly se z toho padáky pro wehrmacht,“ vypráví pamětník.

Mojžíšovi měli štěstí, že válku přečkali bez úhony, ale nechybělo mnoho, aby se dostali do velkého maléru. Muž, který otci pomáhal v obchodě jako příručí, byl poslán na nucené práce do Německa, avšak před odjezdem si u nich ve výloze schoval pistoli. V obchodě, stejně jako v dalších domech v okolí, dělali Němci prohlídky. Nenašli ji. „Rodiče o ní nevěděli. Ale za držení zbraně byl trest smrti,“ podotýká Jaroslav Mojžíš.

V paměti se mu uchovaly poslední dny války. Jeho otec vybudoval pod sklepem domu prostor, ve kterém se rodina schovávala. Před každým sklepem musela být bedna s pískem, který byl určen pro hašení případného požáru. Otec vyrobil bednu s falešným dnem. Písek byl pouze na povrchu a pod ním se nacházel prostor, do kterého se dalo dostat ze sklepa a dírkou v bedně bylo možné pozorovat, co se děje v okolí. V tomto úkrytu rodina přežila přechod fronty přes Kojetín i jeho osvobození. „Měli jsme štěstí. Před domem byla díra od granátu, okna byla vysypaná, dům byl plný střepin. My jsme v úkrytu přežili,“ shrnuje pamětník.

Na dvoře jejich domu asi deset dnů tábořili sovětští vojáci. Otec se s nimi spřátelil a často si povídali. „Zjistil, že ne všichni Rusové mají stejný názor na komunismus. Když odjížděli, jeden z nich mu řekl, že u nás bude zase dobře, ale u nich už nikdy dobře nebude,“ vzpomíná Jaroslav Mojžíš.

Pokusy bojovat proti komunismu

Zanedlouho se však ukázalo, že dobře nebude ani v tehdejším Československu. Pamětník vysvětluje: „Komunisté začali být mimořádně aktivní a agresivní. Kvůli tomu, že jsme byli osvobozeni Rudou armádou, hodně lidí bylo nakloněno Sovětskému svazu a komunistům. Komunisté slibovali všechno všem. Dokonce začali dělat poutě na Hostýn. Oni tomu říkali národní pouť a lákali tak i katolíky, aby vypadali jako ideální strana pro všechny. Hodně lidí jim uvěřilo.“

On sám komunistickým myšlenkám nevěřil. Přispěl k tomu i fakt, že bylo zrušeno arcibiskupské gymnázium v Kroměříži, kde studoval. Musel proto přestoupit na veřejné gymnázium. Vadilo mu také, že byl zrušen skautský oddíl, do kterého rád chodil. Navíc komunisté znárodnili otcův obchod.

Po maturitě v roce 1953 Jaroslav Mojžíš nastoupil do kurzu pro výpravčí vlaků v Přerově. S kamarády z gymnázia se dál scházel a často mluvili o změnách ve společnosti. „Začala násilná kolektivizace a nám se to nelíbilo. Viděli jsme ten nátlak. Dohodli jsme se, že uděláme odbojovou skupinu a budeme proti komunistům bojovat. Nevěděli jsme jak, a tak jsme se dohodli, že vydáme leták. Ovšem to tenkrát bylo složité. Nebylo přístupné nic, čím by se dal leták namnožit. Chtěli jsme na něj napsat, že komunisté lžou, že násilně nutí lidi vstupovat do družstev, že si lidé lehají před traktory, aby jim nerozoraly meze,“ vysvětluje.

Říkali si skupina Svoboda. Spolu s pamětníkem ji tvořili jeho spolužáci Jindřich Hlaváček, Luboš Veteška a Milan Nemela. Zapojena do ní byla i dívka, která dosud studovala na gymnáziu. Zůstalo jen u schůzek a plánů. Leták nikdy nevydali. Přesto si pro ně přišla Státní bezpečnost.

Zatčení a čekání na soud

Jaroslav Mojžíš byl zatčen 10. prosince 1953 při práci ve skladu přerovského nádraží. Dostal na ruce pouta a byl natlačen do auta. „Tam mně zavázali oči a někam jsme jeli. Auto několikrát zastavilo. Slyšel jsem, že někdo nastupuje. Chtěl jsem zjistit, kdo to je, tak jsem řekl, že nic nevidím, a doufal jsem, že mě po hlase někdo třeba pozná. Zařvali na mě, ať držím hubu. Ten, kdo nastupoval, řekl: ‚Au!‘ Podle hlasu jsem poznal, že to je Luboš Veteška. Pak už nenastupoval nikdo.“ 

Státní bezpečnost mezitím provedla domovní prohlídku u jeho rodičů. Ti tak razantně vyloučili, že by byl jejich syn zapojen do protistátní činnosti, až jim estébáci uvěřili a odešli. Ale vrátili se. Doma nic nenašli, ale prohledali také byt pamětníkovy tety, ke které jezdil na prázdniny. Našli tam staré nábojnice, střelný prach a další věci, které si Jaroslav Mojžíš s kamarády schoval těsně po válce, kdy stejně jako většina kluků sbíral to, co po bojích zůstalo. „Já na to dávno zapomněl, ale oni to našli. Nafoukli to. V té době už končily velké akce. Estébáci hledali malé lidi, aby měli práci. Potřebovali vykázat činnost. Takže to, že jsme o letáku jen mluvili, a nic neudělali, stačilo k tomu, aby nás soudili za protistátní činnost.“ 

Šest týdnů strávil na samotce. Tam se mu hodilo, že se ve Skautu naučil Morseovu abecedu. Ťukáním na stěnu se dorozumíval s ostatními vězni. K výslechům byl předváděn převážně v noci. „Vždy mi nasadili brýle, které byly udělané z filcu. Ty výslechy, to byly neustálé otázky. Ptali se, co kdo řekl, co kdo udělal či udělat chtěl. I když se člověk snažil nic neříct, oni mu občas ukázali protokol a tvrdili, že někdo jiný něco řekl. I když tam o nic nešlo, pořád se snažili z každého dostat co nejvíc,“ vysvětluje pamětník.

Vyšetřovatelé mu říkali, že může dostat až dvacet let vězení. Byl s tím smířený. Neměl kontakt s rodiči a nevěděl, co se děje s ostatními kamarády. „Po psychické stránce jsem byl opravdu srovnán s tím, že budu zavřený třeba dvacet let,“ podotýká.

Hlavní líčení a převoz do pracovního tábora

Soud proběhl začátkem roku 1954. Jaroslav Mojžíš dostal sedmnáct měsíců práce v uranových dolech za sdružování proti republice. Před soudem neprojevoval lítost. Jen zopakoval, že s kamarády chtěli udělat leták poukazující na to, že se režim chová proti vůli lidí. „Nechali mě to říct a tím to skončilo. Neměli zájem, aby se tam rozvinula diskuse. Soud byl veřejný, taková malá soudní síň to byla. Rodiče se přijeli podívat,“ vzpomíná.

Pamětník byl převezen do pracovního tábora Vykmanov. Tam na něj silně zapůsobil každovečerní rituál vězňů spočívající v tom, že všichni naráz řekli: „Zas jeden den uplynul. Zas jeden den blíže svobodě a smrti. Zas jeden den uplynul. Zas jeden den v prdeli. Hurá!“

Vzpomíná na to takto: „To člověka až mrazilo. Mužský sbor. Hluboké hlasy. Bylo to strašné, působivé. To tam říkali každý večer všichni, ti staří tradici předávali těm, kteří právě přišli. Velice působivé to bylo.“

Život v táboře Svatopluk

Z Vykmanova byl Jaroslav Mojžíš převezen do tábora Svatopluk. Vyfasoval oblečení, které připomínalo starou uniformu a bylo sešité ze sedmi druhů látek. „Bylo to záplatované a mělo to jediný knoflík. Abych to vůbec mohl nosit, elektrikáři mi udělali z kabelů opasek,“ vzpomíná.

Byl umístěn na ubytovně č. 6, která stála blízko plotu kolem tábora. Často cítil strach, protože jeden z dozorců u oplocení často střílel. „Říkal jsem si, že ty kulky klidně mohou dolétnout až k nám,“ podotýká pamětník.

Podmínky v táboře Svatopluk označuje za otřesné. Vězni museli třikrát denně nastoupit na dvůr. „U výdejny jídla byla fronta. Když vám kydli do misky stravu, šli jste s tím na barák několik set metrů, takže to v zimě zmrzlo. Nástupy někdy trvaly několik hodin, protože se dozorci nemohli dopočítat. Oblečení jsme měli stejné v létě i v zimě,“ vypráví.

Začal pracovat v dole, aniž by prošel nějakým bezpečnostním školením. Dostal koženou helmu, která by mu v případě důlního neštěstí nebyla nic platná. Šlo o velmi těžkou práci, při které často docházelo k úrazům. Jaroslav Mojžíš říká, že ji však zvládal celkem dobře, protože byl mladý a silný. „Úrazů tam bylo hodně, ale nemluvilo se o nich. Docházelo k nim, protože nikdo nevěděl, co a jak má dělat. Prostě jsme dostali práci a šli makat. Někdo třeba vrtal a uvolnil se kámen. Ten seděl na vrtačce jako talíř. Kdyby se roztrhl, všechny by nás rozdrtil, protože jsme byli u toho na prostoru asi tři krát tři metry.“ 

Přestože přežíval v těžkých podmínkách, má na dobu strávenou v lágru i pozitivní vzpomínky. Mezi vězni totiž byla spousta vzdělaných a inteligentních lidí, které komunisté zlikvidovali. „Probíhaly tam tajné přednášky z historie a archeologie. Na okna jsme dali deky, aby do baráku nebylo vidět, a vysokoškolští profesoři nám přednášeli. Dokonce se tam i sloužily mše, protože tam byli zavření kněží. Když šla hlídka, vždy se vše rozprchlo,“ vypráví Jaroslav Mojžíš. Ke vztahům mezi vězni poznamenává ještě toto: „V táboře vznikl alternativní život, který se rozvrstvil. Každý věděl, kdo je kdo, ale zároveň je třeba si uvědomit, že v takových podmínkách si každý může cokoli vylhat. Takže nějaký zločinec ze sebe klidně mohl udělat anglického pilota. Političtí vězni si nevymýšleli, ale ti nepolitičtí, když byli s někým nějakou dobu v kontaktu, někdy vykládali to, co od něj slyšeli. Předstírali jinou identitu a ostatní grázli je brali, jako by byli něco víc.“

Vyloučení z vysoké školy

V roce 1955 byl pamětník propuštěn na svobodu. Trest mu byl zkrácen o dva měsíce, protože se práce v dolech omezovala a nebylo už potřeba tolik vězňů. Dostal podmínku na dva roky. Známý mu zařídil práci v traktorové stanici a po čase mu dal i doporučení ke studiu na vysoké škole. V padesátých letech totiž bylo nutné, aby zájemce o studium, který už pracoval, měl z pracoviště potvrzení, že nadřízení a komunistická strana s jeho studiem souhlasí. Složil přijímací zkoušky na obor veterinární lékařství, ale pro velký počet uchazečů nebyl přijat. Poté mu však přišla nabídka z Vysoké školy zemědělské v Nitře. Oznámili mu, že jeho přijímací zkoušky uznají a může nastoupit na studium zootechnického oboru. Bral to jako novou etapu života a obrovskou šanci. Poctivě dřel, měl výborné studijní výsledky. Domů do Kojetína téměř nejezdil a tajil, že na Slovensku studuje, protože se bál, že by někdo mohl vedení školy upozornit, že byl ve vězení. Zkrátka měl štěstí, že se o jeho minulosti na Slovensku nevědělo. Dařilo se mu až do pátého ročníku vysoké školy. Pak byl vyloučen. Dostal oznámení z krajského výboru komunistické strany, že v dalším studiu už nemá pokračovat. Profesoři se mu však snažili pomoci, takže přijali jeho diplomovou práci a nechali ho složit všechny závěrečné zkoušky.

Vojna a práce v zemědělství

Jaroslav Mojžíš nastoupil na dva roky na povinnou základní vojenskou službu. Sloužil v Uherském Hradišti, tedy ve stejném místě, kde čekal ve vězení na soud. „Přežil jsem celkem dobře, protože jsem byl zvyklý poslouchat,“ podotýká. Na vojně docházelo k absurdním situacím. Přestože byl bývalý politický vězeň a kvůli tomu byl vyloučen z vysoké školy, dostal na starost sklad zbraní. „Já, bývalý vězeň a nepřítel státu, jsem obhospodařoval arzenál zbraní. Byly tam protitankové střely, kulomety, samopaly a spousta nábojů. Také jsem vyhrál střelecké závody k výročí říjnové revoluce. Druhý se umístil další bývalý vězeň a třetí byl vojín, který měl zavřeného strýce,“ vzpomíná. Z vojny dostal výborný posudek, a dokonce mu nabízeli vstup do komunistické strany. „Bylo to naprosto absurdní,“ podotýká pamětník.

Po návratu z vojny získal Jaroslav Mojžíš práci v zemědělském družstvu. Protože v nich tehdy chyběli lidé, kteří by je byli schopni odborně vést, dostal se brzy na velmi dobrou pozici. Jenže se opakovala situace z vysoké školy. Nadřízení mu oznámili, že je kádrově nezpůsobilý, a tak skončil jako dělník ve skladu obilí. Známý mu poté sehnal místo hlavního zootechnika v družstvu v Babicích. „Problém byl, že pomocníka mi dělal předseda tamní komunistické strany, který měl informace o tom, že jsem takzvaně nespolehlivý. Ale zvládl jsem to. Když někdo říkal, že něco nejde, vzal jsem vidle nebo lopatu a ukázal, že to jde. Nakonec mělo naše družstvo výborné výsledky,“ vypráví.

Studium vysoké školy při práci

Nakonec se mu při práci podařilo vystudovat vysněný obor – veterinu na vysoké škole v Košicích. Působil jako vysokoškolský asistent a poté nastoupil do Výzkumného ústavu veterinárních léčiv v Praze, kde pracoval až do penze.

Celou dobu těžce nesl fakt, že se komunisté udrželi u moci. Jeho bratr emigroval, ale on sám o tom neuvažoval. „Proč? Vždyť jsem tady doma. Vždycky jsem říkal, že komunisti by měli táhnout pryč, ne já,“ vysvětluje pamětník.

Celou dobu se scházel s kamarády, se kterými chtěl jako čerstvý maturant bojovat proti komunismu. Vídat se začali hned po propuštění z vězení a přátelství jim vydrželo celou dobu. Nikdy se však přesně nedozvěděli, jak a proč se na ně estébáci zaměřili a zda je někdo ze známých neudal. Z party kluků, kteří si říkali skupina Svoboda, se Jaroslav Mojžíš dožil nejvyššího věku, v době vyprávění už byli jeho kamarádi po smrti.