„Potom nás propustili. Já jsem se chtěl vrátit ke svému životu. Znovu to všechno vzít do svých rukou a začít tam, kde jsem všechno zanechal. Neměl jsem v úmyslu pokračovat v boji proti komunismu. Chtěl jsem se zaměřit na vlastní život. Vrátil jsem se na vysokou školu ve Spojených státech. Bohužel jsem ale neměl žádné stipendium ani nic podobného. Měl jsem tři různá zaměstnání, abych mohl zaplatit školu. Když jsem předtím zanechal studia, byl jsem vzorný student. Moc mě to bavilo a hořel jsem nadšením. Jenže když jsem se pak vrátil do lavic, všechno z toho bylo najednou pryč. Vůbec mě nebavilo chodit do školy. Nejvíce ze všeho jsem chtěl dostudovat a začít normálně žít. Nakonec se mi podařilo získat titul na technické univerzitě v Atlantě. Během posledního ročníků jsem se oženil a přesně v den promoce se nám narodil první syn. Byla to síla… měl jsem tři práce, moje žena pracovala od chvíle, kdy jsme přijeli do USA a ještě den před porodem byla stále v práci. Stálo nás to hodně sil. Vždycky říkám, že během toho období jsem měl větší hlad, než když jsem byl zavřený ve vězení. Neměli jsme doslova ani cent.“
„Celý pobyt ve vězení byl obrovská zkušenost. Drželi jsme při sobě. Celá Brigáda 2506 se doopravdy semkla. Vždyť jsme taky měli nepřátele dennodenně na očích. Každý den jsme o tom debatovali, od rána až do večera a někdy i celou noc. Stavěli jsme se jim na odpor všemi možnými způsoby. Po celý ten čas jsme ani jednou neklesli na mysli. Byli jsme jako jeden muž.“
„Jejich důstojník se postavil doprostřed a řekl, aby na mě nikdo nesahal. A potom se mě začal vyptávat, kdo jsem. Řekl jsem mu, že jsem střelec druhého praporu. Všichni se rozesmáli a říkali: ‚Tak to jsi první, kdo netvrdí, že je kuchař. A kde máš zbraň?‘ – ‚Někde jsem ji nechal, už si ani nepamatuji, kde to bylo. Došla mi munice.‘ – ‚Takže ty jsi na nás střílel?‘ – ‚Ano, střílel jsem na vás a několik z vás jsem zabil.“
„Můj plán byl prostý – nějakým způsobem přežít. Současně jsem cítil, že můj vztek začíná postupně přecházet v obrovskou lítost. Bylo mi strašně smutno ze všeho, co se stalo. Když jsme stoupali po svahu, všechno se ještě zhoršilo. Začalo na nás střílet vládní letadlo. A s námi tam byla skupinka civilistů, několik vesničanů. Nikoho z vojáků nezasáhli, ale jedna střela o průměru dvaceti milimetrů zasáhla dvouletého chlapce. Udělalo to do něj takovouhle díru. Stalo se to hned vedle mě. Jeho otec ho sebral ze země a já jsem viděl, že je absolutně otřesený. V tu chvíli se mu zhroutil celý život. Za celou dobu invaze to bylo to vůbec nejsmutnější, co jsem tam spatřil. My jsme nejen nedokázali naplnit naše vojenské cíle, ale navíc jsme způsobili, že se děly takové otřesné věci.“
“V tu chvíli byla cesta plná ležících mrtvol. Byly všude, kam se dalo dohlédnout. Ležely mezi zničenými tanky a náklaďáky. Újma, kterou utrpělo Castrovo vojsko, byla obrovská. Když naše vojenská plavidla dorazila na pláž, dostali jsme rozkaz stáhnout se. Nemohli jsme tomu uvěřit, vždyť jsme je zrovna zastavili, byli úplně obklíčení. Nerozuměli jsme, proč bychom se měli stahovat. Když jsme začali pochodovat směrem k vozidlům, začali jsme zpívat kubánskou národní hymnu. V tu chvíli se nás zmocnily velmi silné emoce. Vyhrkly nám slzy. Laya Larga byla osvobozená. Byla svobodná.”
„Jak člověk začíná dospívat, především po emoční stránce, začne si postupně uvědomovat, že není pouhým pozorovatelem okolního dění. Najednou ví, že se ho to přímo týká. Tahle změna z diváka v přímého účastníka u mě proběhla, když jsem studoval v Atlantě. Měli jsme tam skupinu kubánských studentů, bylo nás tak šedesát. Neustále jsme se scházeli a debatovali jsme o situaci na Kubě. Po čase to dospělo do bodu, kdy se pro nás otázka přímé účasti na postupu proti Fidelu Castrovi stala naprosto zásadní. V prosinci roku 1960 se formovala skupina výsadkářů, takzvaných žabích mužů. Já jsem byl dobrý plavec a pozvali mě. Přijal jsem a chtěl jsem se účastnit, jenže tehdy mi bylo 17 let a můj otec mi to zakázal. Musel jsem se vrátit na vysokou školu. Nadále jsme o tom ale s ostatními studenty hovořili a poté jsme odjeli na letní školu do cisterciáckého klášteru v Conyers. Na tom místě se zjevila Panna Marie. Byli jsme tam tři dny a nesměli jsme vůbec mluvit. Během toho času jsem dospěl k závěru, že vzhledem k naší rodinné historii je pro mě přímá účast v boji jedinou možnou volbou.“
„Z Kuby jsem musel poprvé odcestovat v roce 1958. Ještě jsem ani nedokončil střední školu. Jednoho dne jsem se vracel domů z oslavy, kde jsme jezdili na kolečkových bruslích, a před domem jsem narazil na agenty Batistovy tajné policie. Hledali nějaké sousedy. Zastavili mě a začali se mě vyptávat. Jenže do mě strčili a v tu chvíli jsem je praštil těmi bruslemi. Najednou z toho byl velký problém a moji rodiče mě museli odvést domů. Dalšího dne nám nechali vzkázat, že to rozhodně neskončí takto, a že mi doporučují, abych opustil zemi. Rodiče mě tedy poslali studovat do Velké Británie. Byl jsem zrovna v Londýně, když Fidel Castro vítězně vstoupil do Havany. Najednou nebylo možné vybírat v zahraničí peníze a musel jsem začít pracovat. Bylo mi přitom jen 16 let. Začal jsem pracovat v typickém britském fast foodu, kde se připravovala smažená ryba s hranolkami. Byl ze mě nelegální přistěhovalec a bydlel jsem v domě s prostitutkami, protože to byl jediný pokoj, který jsem si mohl dovolit.“
José Rafael Montalvo se narodil 7. ledna 1943 v Havaně. Jeho předkové hráli důležitou roli v bojích za nezávislost Kuby. V mládí studoval na prestižní havanské škole Colegio de La Salle. Už v roce 1958 musel ale přerušit studium a odcestovat do Velké Británie. Tehdy mu bylo pouhých šestnáct let. Musel odjet kvůli potyčce s policisty režimu generála Fulgencia Batisty, do které se dostal při cestě domů z oslavy. Po několika měsících strávených ve Velké Británii se vrátil na Kubu krátce po triumfu Kubánské revoluce v roce 1959. Odmítl stipendium Leningradské univerzity a pokračoval ve studiu na univerzitě v Georgii ve Spojených státech. Díky dlouhým rozhovorům, které mezi sebou vedli kubánští studenti v USA, se nakonec rozhodl přihlásit se do výcvikových táborů zřízených za účelem provedení Invaze v Zátoce Sviní. To učinil navzdory nesouhlasu svého otce. Jakožto člen Druhého praporu se vylodil na kubánském pobřeží, kde bojoval proti jednotkám Fidela Castra. Poté, co se americký prezident J. F. Kennedy rozhodl nepodpořit vojensky operaci na kubánském pobřeží, byl zatčen a převezen do Havany. Tam byl vězněn v žaláři El Príncipe celkem 21 měsíců až do chvíle, kdy vláda Spojených států a Kuby uzavřela dohodu o výměně některých zajatců za peníze, šaty a další materiál. V sedmdesátých letech se pokusil na vlastní pěst vyjednat propuštění dalších zajatců. Ve Spojených státech dokončil studia a stal se úspěšným obchodníkem. Na sklonku devadesátých let odešel do důchodu.
