Mgr. Dagmar Moravcová

* 1950

  • „Já jsem měla dost potíží i potom, když jsem se podruhé vdala. On dělal jako civil na policii, na okresní správě, dělal tam technika. Čili měl na starosti opravy těch budov a já nevím, co všechno. A když jsme se vzali, tak si ho zavolal náčelník, to bylo v osmdesátém roce, a řekl: 'Tak buď se rozvedeš, anebo tě vyhodíme.' On mi to neřekl, řekl to jenom mému tátovi – ne, mamince to řekl, táta už nebyl. Byl táta vlastně, byl, tátovi to řekl, a on mu řekl: 'Rozhodni se, jak chceš.' Já jsem o tom nevěděla a on prostě odešel, byl tedy vyhozen, od té policie. Ale tehdy, když někoho vyhodili od policie, tak to měl obrovský škraloup. Takže on potom měl strašné problémy dostat vůbec někde místo.“

  • „Jednou jsme jely s maminkou vlakem, jely jsme sem, do Příbrami na Vojnu. No, do Příbrami – do Lešetic, a šly jsme z toho nádraží pěšky. Maminka mě vyparádila – dala mi bílé punčocháčky a nějaké šaty, co mi pletla ze zbytků nějaké vlny, a vyparádila mě a šly jsme navštívit tatínka. Pro mě to byla strašlivá cesta, protože mně nebyly ani tři roky. To si pamatuju – šly jsme lesem, strašně dlouho, a když jsme tam přišly, tam byla taková budka, ještě předtím, než se – dneska se vjede do toho muzea, ale předtím ještě daleko byla taková budka, kde nás prověřili, ptali se atd. No a potom, za nějakou dobu, nám řekli, že táta má nějaký trest a že má zakázanou návštěvu. Takže já si pamatuju zase tu šíleně strastiplnou cestu zpátky na to nádraží, jako malá holčička. A to ve mně dodneška vyvolává takový docela děs.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha , 18.10.2022

    (audio)
    délka: 01:49:40
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Jak dostat život z klece

Dagmar Moravcová v roce 2022
Dagmar Moravcová v roce 2022
zdroj: Post Bellum - upraveno

Dagmar Táborská, později po otci Gieblová a nakonec po druhém manželovi Moravcová, se narodila 15. března 1950 v Praze Podolí. Její otec, Miroslav Giebl, pracoval pro nizozemskou lékárenskou a drogistickou firmu. Po nezdařeném pokusu o emigraci v sudu od piva na podzim 1949 se o útěk pokusil o pár měsíců později zas, tentokrát i se svojí partnerkou Jarmilou Táborskou. Jejich pokus o překročení hranic přes šumavské lesy byl však prozrazen, oba byli postaveni před soud. Miroslav Giebl byl odsouzen k pěti letům nucených prací v uranových dolech, Jarmila Táborská k devíti měsícům odnětí svobody. Novorozená Dagmar skončila na tuto dobu v kojeneckém ústavu. Otec Miroslav byl po třech letech z lágru propuštěn „ze zdravotních důvodů“, když byl málem usmrcen zavalením rudy v dole. Po dlouhém zotavování získala rodina byt o výměře 4x4 m na půdě vily vyvlastněné jiným lidem, kde však netekla voda a nebylo topení. Rodiče měli problémy najít si práci, Dagmar zažívala šikanu ve škole ze stran učitelek i žáků. V roce 1961 se rodina přestěhovala do Příbrami. Dagmar úspěšně vystudovala gymnázium a v roce 1968, kdy se tolik nepídilo po třídním původu uchazečů, se dostala na vysokou školu. Podepsala manifest Dva tisíce slov, zúčastnila se pohřbu Jana Palacha. Vzpomíná na pálení učebnic marxismu-leninismu na nádvoří strahovských kolejí v Praze i na studentské pochody Prahou k prvnímu výročí sovětské okupace, pověstné brutálním rozehnáním státními složkami. Po ukončení studií se vrátila do Příbrami, kde působila jako učitelka matematiky, fyziky a angličtiny na druhém stupni ZŠ. Její matka Jarmila se po revoluci v listopadu 1989 angažovala v Konfederaci politických vězňů České republiky (KPVČ), sama Dagmar se angažuje ve spolku Dcery politických vězňů. Otec Miroslav se touženého pádu komunistického režimu nedožil.