Vítězslav Moravec

„Spoluzaměstnanec jeden z MEZ Postřelmov bydlel tady ve Vikýřovicích u STZ, ve Vikýřovicích v Krenšově, a měl tam domek a dva dny předtím ho prodal. Ten domek. Chtěl se stěhovat na Valašsko. On, když to uslyšel, tak skončil se životem. Neunesl to, byl sám. Neunesl to a skončil na provaze. Oběsil se.“

„A žízeň byla tak velká, že v tom místě – a to už bylo blízko toho Barvínku – byla ta půda jaksi, bych řekl, taková, přestože to bylo v kopcích, jakási mokrá, místy jako bažina nebo něco takového, že kudy šlápl, tak prostě díra. No a teď nejvíc vody je právě v té jímce. No a jak na tu vodu? Tak nějakou slámku. Brko nějaké z něčeho utrhl a vypil z toho tu vodu. Pili do té doby, pokud tam nezačalo se něco, nějaký, co tam bylo nebo nebylo. Díkybohu to dopadlo tak, že žádná cholera, nic.“

„Žili jsme, jak už jsem naznačil: obec, kde byly i dva kostely naproti sobě, pravoslavný i katolický, a byla jakási taková nesnášenlivost náboženská ze strany zejména pravoslavných, ale i katolíků vůči jinověrcům a podobně. V té době jsme tak žili, dnes už je to trochu jiný. Tak až do té míry, že baptista by nemohl být pohřben na svým, na hřbitově pravoslavným nebo katolickým. To by se zřejmě poprali tam mezi sebou ti mrtví, že. Přestože v té době jsme tam žili, tak otec byl natolik oblíbený, že když zemřel v roce 1942, tak ho chtěli pohřbít i pravoslavní i katolíci a nebyla žádná překážka.“

„Jsem si vzpomněl při příležitosti těch výročí různých, že na Slovensku jedna obec je tak malá – Bobrovec, tuším, se jmenuje – tak malá, že byste ji nenašli na mapě. Ale ta byla tak zaminovaná, že tři vojíni – teď vyjmenovali je tam, to už jsme nebyli vojíni, tam jsou chyby, to jsme byli desátníci, Moravec, Růžička a Gelbič, tam je jméno Gelbábič, což je chyba, je to Gelbič – odminovali za jeden den tři sta padesát min. Tak si to dovedete představit, co asi se za den udělalo min potom.“

„Noviny se roznášely Za svobodné Československo. Roznášel je nějakej poručík Širc. Takovej velkej, hodně šišlal, ale príma chlapík. Roznášel nám je na frontu na všechny strany a jednou přiběhl, bylo to před Dukelským průsmykem, přišel k nám s ruksakem plným novin. Jako dnes když ho vidím. Přišel, říká: ,Přátelé, Za svobodné Československo noviny mně zachránily život.‘ Co tím myslel? Sdělal ruksak a ty noviny. Dostal zásah z kulometu a ty noviny, který byly navršený, byly rozstřílený.“

„Byl to poručík Linha, Linha Václav, měl moskevskou školu důstojnickou. Úspěšně odminoval spoustu min. Dobrý chlap, dobrý kamarád. Přežil válku, prošel ji šťastně, a když se vytyčovaly hranice Podkarpatské Rusi a Slovenska, tak muselo se v těch místech všechno opět odminovat. Odjel se skupinou, a přestože byl výbornej teoretik i praktik, tak tam položil život, nevrátil se. Totiž jedna nástražná mina, která je na kolečku, německá, ta rozmetá střepiny do velké vzdálenosti, aby co nejvíc zranila vojáků. Podle toho, jak byla vysoko umístěná, když padl na zem, tak nemusel být zasažen. On tak učinil. Tam ta mina vybouchla, on spadl, ale dotkl se jedné pěšácké miny, o které nevěděl, a ta ho připravila o život. Jiná. Tamta ne. Tak po takovýmto případu a jiným já jsem toužil strašně odejít.“