Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vítězslav Moravec (* 1927)

• voják československé armády, narozený 20. března 1925 v Ksaveruvce v Polsku na Volyni

• pochází z rodiny řemeslníka, tatínek byl kovář

• člen baptistického sboru

• rodina žila v Čolnici na polské Volyni

• roku 1944 v Kamenici Podolské vstupuje do československé armády

• je přidělen k ženijnímu útvaru

• za účast v boji dostává trojnásobný válečný kříž

• až do demobilizace zůstává v armádě jako instruktor

• roku 1947 se stěhuje do Vikýřovic u Šumperka

• pracuje ve Velkých Losinách jako zámečník

• roku 1948 přenechává zámečnickou dílnu bratrovi a odchází pracovat do MEZ Postřelmov

• roku 1950 se stává technikem

• po srpnu 1968 ilegálně převáží Bibli moskevskému baptistickému sboru

• v současnosti žije stále ve Vikýřovicích

• celý život ho doprovázel Bůh a to mu pomohlo přečkat i ty nejtěžší chvíle

Vítězslav Moravec se narodil 20. března 1925 v Ksaveruvce v Polsku na Volyni jako třetí z šesti dětí. Otec František a matka Stanislava byli baptistického vyznání. Krátce po narození Vítězslava se rodina stěhuje do Čolnice, kde sídlí baptistický sbor. Otec se zde věnuje kovářské činnosti a matka pomáhá s malým hospodářstvím a pečuje o domácnost.

Vzhledem ke svému vyznání žili spíše s komunitou náboženskou než národnostní. „Vesnice byla ukrajinsko-polská, jinak tam žili Němci, Češi, takže jsme žili mimo českou komunitu.“ Do školy chodil v Čolnici. Učil se zde u učitele Jaczkowského, a to převážně v polském jazyce. „Doma jsem se učil češtinu z Bible kralické a z kancionálu.“

S okolními obyvateli rodina neměla problémy, ať už kvůli víře, nebo národnosti. Tatínek byl jako kovář velmi uznávaný a snažil se ctít všechny náboženské svátky nehledě na vyznání. Když v roce 1942 umírá, chtějí ho pohřbít pravoslavní i katolíci, i když za normálních okolností baptisty na svém hřbitově nechtěli. Vítězslav Moravec to popisuje takto: „Žili jsme, jak už jsem naznačil: obec, kde byly i dva kostely naproti sobě, pravoslavný i katolický, a byla jakási taková nesnášenlivost náboženská ze strany zejména pravoslavných, ale i katolíků vůči jinověrcům a podobně. V té době jsme tak žili, dnes už je to trochu jiný. Tak až do té míry, že baptista by nemohl být pohřben na svým, na hřbitově pravoslavným nebo katolickým. To by se zřejmě poprali tam mezi sebou ti mrtví, že. Přestože v té době jsme tam žili, tak otec byl natolik oblíbený, že když zemřel v roce 1942, tak ho chtěli pohřbít i pravoslavní i katolíci a nebyla žádná překážka.“

Po začátku druhé světové války a po příchodu sovětské armády jim byly ve škole zlikvidovány všechny polské učebnice. Ty byly nahrazeny starými ruskými učebnicemi. Vítězslav Moravec z nich vytrhával listy se lživým učivem a ve škole tvrdil, že mu v knize chybí.

Poté, co tuto část Volyně obsadili Němci, kteří byli roku 1944 vyhnáni sovětskou armádou, se Češi z celé Volyně hlásili do čerstvě vzniklé československé armády. Tak i Vítězslav Moravec nastupuje cestu do Kamenice Podolské, kde bylo jedno z nástupních míst do našeho vojska. Na památku mu místní baptistický pastor dává Bibli, která ho pak doprovází celou cestu až do Československa. Jakožto zámečník je přidělen k ženijnímu útvaru s velitelem majorem Jilmou. Po krátkém výcviku se přes Besarábii a Bukovinu dostávají do Polska, kde už jsou plně zapojeni do bojových operací. Blízko Dukelského průsmyku pak Vítězslava Moravce málem zasáhne ostřelovač, a jen náhoda či boží prozřetelnost mu zachraňuje život. „Kulička narazila do pažby, rozštípla pažbu o nábojovou komoru, ta je silnější. Dovedete si představit jistě hlaveň nábojové komory. Nabrala směr a píchla do lopatky a hvízdla mně kolem uší kulička.“

Ještě před Duklou měl při jednom z úkolů přeběhnout dlouhou louku a dopravit depeši. Vysunutému ženijnímu útvaru totiž hrozilo obklíčení. Němci však byli na tuto louku už velmi dobře zastříleni. V tu chvíli proběhlo mladému Vítězslavovi Moravcovi hlavou, že by se mohl postřelit, a tím se vyhnout tomuto sebevražednému úkolu. Nakonec jej však splnil díky víře a vlastní odvaze, aniž by jej jediná kulka, vyslaná z německých kulometů, zasáhla.

Na Dukle měli ženisté při jedné z operací za úkol hlídat vojáky, aby neutíkali z bojiště. Nikdy do nich ale nestříleli. Vladimír Moravec to popisuje takto: „Vidím to jako teď. Když se mlha rozestoupila, ustoupila, najednou bylo jasno a proti nám se to valilo, že jsme byli namířeni bránit. Naše hochy jsme nestříleli. Stříleli jsme směrem dolů k nim. Zastavit ty naše. Do našich jsme nestříleli. Já jsem tam byl jeden z těch ženistů. Ale že příkaz velitele zněl střílet, to ne.“

V boji byly jeho hlavní úkoly odminovávat, ale byl nasazován i jako samopalník. Vstup na československé území byl pro Vítězslava Moravce a většinu československých vojáků vytouženou chvílí a úžasným zážitkem, který ještě umocnilo srdečné vítání slovenského obyvatelstva. Nikdo z nich do té doby nevěděl, zda někdy uvidí svou vytouženou pravlast. Na slovenském území se dál věnovali své bojové činnosti. V obci Bobrovec museli spolu s desátníkem Růžičkou a Gelbičem odminovat tři sta min za jeden den. Vítězslav Moravec dostal tři válečné kříže. Jeden za operaci, při níž u Žiliny – ve Strečně – museli vyčistit od bomb skálu nad řekou Váh, kterou chtěli Němci vyhodit do povětří, a tím zabránit dalšímu postupu vojska. „No a teď jsme házeli dolů ty trhaviny. Různý amon, triton a další a další. Dynamit a všechno možný. Mohlo tam být takových padesát kilogramů trhaviny. Rozněcovadlo bylo nastaveno na dva dny, rychle jsme to odházeli.“

Se svou rotou se dostává až do Prahy, kde prožívá první dny po válce. Ještě s jedním vojákem dostává za úkol prohlédnout celé hlavní nádraží. ,,Já a ještě jeden jsme měli za úkol prohlédnout celé hlavní nádraží, prohlédnout, neříkám odminovat.“ Po válce dál provádí ženijní výcvik, než je odvolán k pražskému ženijnímu útvaru na Žižkově jako instruktor. Zde měl za úkol výcvik ženistů, kteří nebyli na frontě. Jezdili odminovávat území po celé naší republice, většinou v pohraničí. Zůstává zde až do demobilizace. Jeden z důvodů, proč nesetrvá v armádě, jsou příběhy s nešťastným koncem – při odstraňování min mnoho jeho kamarádů přišlo o život, a to i v dobách míru. Jedním z nich byl poručík Linha, který zemřel na slovenských hranicích. „Byl to poručík Linha, Linha Václav, měl moskevskou školu důstojnickou. Úspěšně odminoval spoustu min. Dobrý chlap, dobrý kamarád. Přežil válku, prošel ji šťastně, a když se vytyčovaly hranice Podkarpatské Rusi a Slovenska, tak muselo se v těch místech všechno opět odminovat. Odjel se skupinou, a přestože byl výbornej teoretik i praktik, tak tam položil život, nevrátil se. Totiž jedna nástražná mina, která je na kolečku, německá, ta rozmetá střepiny do velké vzdálenosti, aby co nejvíc zranila vojáků. Podle toho, jak byla vysoko umístěná, když padl na zem, tak nemusel být zasažen. On tak učinil. Tam ta mina vybouchla, on spadl, ale dotkl se jedné pěšácké miny, o které nevěděl, a ta ho připravila o život. Jiná. Tamta ne. Tak po takovýmto případu a jiným já jsem toužil strašně odejít.“ Armádu opouští v hodnosti praporčík. Poté hledá místo, kde by se mohl usídlit, a na radu kamaráda končí ve Vikýřovicích na Šumpersku. Byl zde baptistický sbor z Volyně, usídlený zde již od roku 1925. Práci nachází ve Velkých Losinách v zámečnické dílně.

Po válce se chce ještě vrátit domů na Volyň, ale protože hrozilo reálné nebezpečí, že by již nebyl uvolněn zpět, zůstává v Československu. Roku 1947 za ním reemigruje zbytek rodiny i s bratrem Antonínem, který také bojoval v československé armádě. Další bratr Miloslav s ním pracuje ve Velkých Losinách v zámečnické dílně. Roku 1948 přenechává dílnu bratrovi a sám odchází pracovat do MEZ Postřelmov. Zde začíná jako dělník, pak skupinář elektropřístrojů vysokého napětí a po dvou letech se stává technologem. V MEZ Postřelmov se vyráběly vojenské zbraně pro země Varšavské smlouvy, pracovalo se podle sovětské dokumentace. Pan Moravec nikdy nevstoupil do KSČ, ačkoliv na něj byl vyvíjen nátlak ze strany vedení podniku, a nezúčastňoval se ani žádných socialistických soutěží. Neměli však za něho náhradu pro jeho odbornost a znalost ruského jazyka, a tak o své místo nepřišel.

Po srpnu 1968 se vydává pracovně do Moskvy. V pase má napsáno GIU, což byla vojenská organizace od majora nahoru, která rozhodovala o přidělení komponentů ve zbrojní výrobě jednotlivým státům Varšavské smlouvy. Ještě před odjezdem do Moskvy byl však pan Moravec v Kanadě, kde se setkal s bratry z církve, kteří ho poprosili o přeposlání Biblí baptistům v Rusku. Ty pak převáží v kufru přes moskevské letiště. „Když jsem viděl, jak jednotlivé občany prohlížejí a všechno vysypávají z tašek, tak jsem prostě stál, hrůzou mně stály všechny chloupky, zdálo se mi, že nejsem ani přítomný.“ Kontrolou nakonec s velkou dávkou štěstí prošel a Bible předal na místě určení.

V MEZ Postřelmov pak pracoval až do důchodu. Nikdy neodpovídal na dotazy o povýšení, protože největším vyznamenáním je pro něj to, že si zachoval zdravou hlavu, nohy a ruce. Rok 1989 přijímá s radostí. „Přijal jsem ho jako devadesát procent našich lidí. S povděkem, se všemi negativy. Je to úžasná věc, ta svoboda, když se podívám zpátky.“

V současnosti žije stále ve Vikýřovicích, navštěvuje baptistický sbor a je aktivní ve svazu volyňských Čechů i v Českém svazu bojovníků za svobodu. Na svůj věk vypadá velmi svěže, ať už mentálně či tělesně.