Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Thomas Morel (* 1943)

• narozen 26. září 1943 v USA do rodiny emigrantů z Československa

• po konci války se s rodiči vrátil do Československa, vystudoval ČVUT

• v roce 1967 odešel do USA původně na studijní stáž, ale nakonec zůstal

• podílel se na stavbě Blue Flame, tehdy nejrychlejšího automobilu na světě

• založil firmu Gamma Technologies, kterou dodnes vede

• v roce 2017 daroval ČVUT milion dolarů

Tak divnej to byl režim, že se bál mladých lidí, který chodí po ulici

Thomas Morel se narodil 26. září 1943 ve Spojených státech amerických. Oba jeho rodiče pocházeli z Československa, kde také žili až do druhé světové války. „Můj otec byl advokát, jeho manželka, moje matka, pracovala jako sekretářka pro Sociálně demokratickou partaj v Praze. Můj otec byl židovského původu, moje matka katolička a pochopitelně, když viděli, jak se válka blíží, začali přemýšlet o tom, že by možná měli emigrovat.“ Nedlouho po příchodu Němců tak sedli na vlak a odjeli do zahraničí. Nejdříve do Anglie a následně do Spojených států, kde zůstali až do konce války. Tam se tedy také narodil Thomas a o tři roky dříve jeho sestra Eleanor.

„Hned po válce se rodiče sbalili a jeli zpátky do Prahy.“ Většina rodiny z otcovy strany během války zahynula v koncentračních táborech a matka mnoho příbuzných neměla. Rodiče tak převzali rodinný obchod, ve kterém pracovali až do roku 1948. Po komunistickém převratu jim obchod znárodnili a oba si tak museli hledat novou práci. „Můj otec pořád ztrácel práci, protože žil v Americe. Moje sestra nemohla jít na vysokou školu, protože byla z rodiny, které nevěřili.“  Thomase pak v 60. letech na vysokou školu už pustili a on se rozhodl studovat ČVUT.

Ještě před nástupem na vysokou školu má ale příhodu z maturity. „Když jsme tou zkouškou prošli, tak jsme s několika kamarády šli v Praze na Národní třídu a tam bylo místo, kde se mohly pronajmout různý kostýmy pro divadlo. Šli jsme tam a vybrali si buřinky. To jsou takový mužský klobouky, nahoře kulatý. Měli jsme velkou radost, že jsme udělali tuhle velkou zkoušku, tak jsme chodili po Praze, a když jsme někoho viděli, tak jsme udělali takhle a šli jsme dál. A lidi na nás koukali. A my jsme se smáli, veliká zábava. A najednou za námi přišel nějaký člověk. ‚Who are you? What si going on? Co děláte?‘ Chtěli jména. A tak dále. A vzali nás na policii. Mysleli si, že děláme něco proti režimu.“ Když pro něj přišli rodiče, mohl Thomas naštěstí odejít domů. Druhý den ve škole měl ale velký problém, vypadalo to, že bude vyhozen ze školy. Nakonec mohl zůstat, školu řádně dokončit a na vysokou školu odejít. „Tak si představte, jak divnej to byl režim. Že se tak báli mladých lidí, který chodí po ulici.“

Rozhodl jsem, že už v Československu nechci být

„Dostudoval jsem, začal jsem pracovat, šel jsem na rok na vojnu a v roce 1967 jsem se rozhodl, že už tam [v Československu] nechci být. Už to bylo jednodušší, už jsem mohl odejít.“ Thomas vzpomíná hlavně na atmosféru, která ho přiměla k odjezdu na stáž, jenž se změnila v emigraci. „Člověk tam mohl žít, ale musel si dávat stále pozor. Muselo se mluvit potichu, nikdo nemohl říct, co si myslí – nepříjemný.“ A protože měl možnost studovat v Americe a dostal k tomu i povolení, tak také odletěl.

„Poslal jsem dopisy na různý univerzity, i tady do Chicaga na univerzitu, která se jmenuje Illinois Institute of Technology. Slíbili mi, že mě budou finančně podporovat, protože jsem odjel z Prahy a měl jsem pět dolarů. To bylo víc peněz než dneska, to bylo třeba jako patnáct dolarů. Ale to taky není moc, že jo. Přijel jsem první den do kanceláře toho mého departmentu a promluvili jsme si. Tak jsem říkal, že mám to stipendium a oni říkali: ‚Jaký stipendium? To je omyl, vy žádný stipendium nemáte.‘“ Naštěstí se ale potkal s člověkem, jehož manželka byla Češka a nějakou dobu s ní žil v Praze. Ten se poptal různých lidí a sehnal mu práci, ve které si Thomas mohl alespoň něco přivydělat.

Srpen 1968 tak prožil už v Americe. „Spal jsem velice dobře každou noc. Ale tenkrát jsem nemohl spát. Tak jsem šel dolů do přízemí školy, tehdy se bydlelo na koleji a tam byla televize a mašina na coke. Já jsem byl žíznivej, kouknu na televizi a říkám, ukazujou tanky v Praze. Přijely v noci, úplnou náhodou jsem se to dozvěděl zrovna, když se to stalo. Pochopitelně jsem měl veliký strach o rodiče. Bydleli jsme u Národního divadla, u řeky, z okna jsme koukali na Akademii věd, na Národní třídě, z druhý strany. A tam to zabrali, to bylo jedno z těch míst, co Rusové zabrali, tam se střílelo. Tak rodiče byli na podlaze, tam se střílelo, nevěděli, co se děje.“

I jeho rodiče se po srpnové okupaci rozhodli už podruhé v životě emigrovat. „Moji rodiče se v září sbalili do vozu a odjeli do Vídně a z Vídně do Kanady. Kanada otevřela možnost pro Čechy se odstěhovat. Amerika ne, ale Kanada ano. Tak žili celý léta v Torontu, až zemřeli. […] Mohli si ušetřit cestu v roce 1946, že jo. Chtěli domů, těšili se, aby byli zpátky...“

Stavět nejrychlejší auto, to by bavilo každého

Asi po půl roce v Americe dostal Thomas nabídku, aby se podílel na stavbě nejrychlejšího auta, které by překonalo světový rekord. Jak dnes říká, tak sice o tom nic nevěděl, ale potřeboval peníze, tak na nabídku kývnul. „Profesor mi říkal: ‚To se naučíš, to se naučíš.‘ To by každýho bavilo, že jo, auto, který jede světovým rekordem.“ Thomas se tak zapojil do skupiny, která navrhovala aerodynamický tvar vozu. „To byla velice zajímavá práce. Postavili jsme maketu, zkoušeli jsme to v různých tunelech. Bylo to na Salt Lake. Je to jezero, který je pořád mokrý a na dva měsíce v září a říjnu vyschne a je úplně rovný. A na tom se jezdí nejrychleji.“ Po roce a půl bylo auto „Blue Flame“ hotové a 23. října 1970 překonalo světový rychlostní rekord.

„Letěli jsme s ním do Utahu. Přijeli jsme tam v září a začali jsme testovat. Nejdřív se jelo pomalu, pak rychleji, přidával se plyn, čekali jsme, jestli se auto nerozbije nebo nerozletí. A jednoho dne to vybuchlo, tak jsme to museli spravit. […] Bylo to velice napínavý. Musí se jet dvakrát. Jede jedním směrem, otočit se a vrátit se. A musí se to udělat v jedný hodině. Jednou jsme dojeli, něco spravili, jeli zpátky, ale neudělali jsme to v jedný hodině. Tak jsme museli znova. A nakonec jednoho dne jsme odjeli jedním směrem, druhým směrem. Je tam organizace, stop watch, je to regulovaný. A řekli: world record. Měli jsme velikou radost.“ Když se pak druhý den probudili, byl napadaný čerstvý sníh, což znamenalo konec závodní sezony. Překonat rekord tak stihli v poslední možný den toho roku. „Až půjdete do školy a budete si vybírat nějaký projekt, doufám, že taky najdete něco, co bude zajímavý, abyste si na to mohli vzpomenout.“

Když Thomas dostudoval, oženil se s Josette Strohl a hledal pracovní místo. Nakonec si vybral General Motors, kde se čtyři roky zabýval aerodynamikou a poté další čtyři roky motory. „To bylo velice dobrý, protože to změnilo úplně moji cestu životem.“ V roce 1980 nastoupil do firmy International Harvester, ale po roce a půl se zjistilo, že podnik bankrotuje a Thomas se ocitl bez práce. „Tak jsme se s kamarádem, který byl můj šéf v práci, rozhodli založit firmu. Tak jsme založili Integral Technology. A v té firmě jsme dělali dvě různé věci. Jedna, že jsme dělali consulting pro firmy, které dělají motory. My jsme jim radili. A já jsem začal psát počítačové programy na motory.“ Asi po pěti letech firmu prodali a Thomas z ní odešel. A v roce 1994 založil firmu novou – Gamma Technologies.

„Co děláme je, že píšeme programy, které se používají k návrhu motorů, různých částí motorů, také elektrických částí, různých věcí kolem vozidel. A prodáváme to různým firmám, které dělají náklaďáky nebo firmy. Skoro všechny firmy, které dělají motory, používají naše programy.“ Jsou to třeba GM, Ford, Chrysler, Toyta, Nissan, Honda, Mazda, Daimler, Volkswagen, Volvo, Renault nebo Fiat.

Mnoho věcí, které ještě dneska umím, jsem se naučil v Praze

V roce 2017 se Thomas rozhodl pro sponzorský dar ČVUT, a sice milion dolarů – největší sponzorský dar, který kdy škola dostala. „Dostal jsem v Praze velmi dobré vzdělání a mnoho věcí, které ještě dneska umím, jsem se naučil v Praze. To je to nejmenší, co můžu dát. Mám nějaké možnosti, tak jsem rád, že pomohu. Ty peníze, které jsem jim dal, jsou na dvě možnosti. To je už podruhý, co jsem jim něco dal. Už jsem jim dal peníze předtím. Je to na dvě věci. Je to pro studenty, aby mohli cestovat do světa a študovat. A druhá část je, aby se mohla postavit zkušebna, kde by mohli dělat avantgardní advanced research, aby mohli dostat peníze z Evropských fondů. Pomoct jim, aby byli v popředí jejich techniky.“

A dnešním mladým lidem radí následující. „Člověk, když něco dělá dneska, tak ta práce možná nebude nutná, to znamená, že musí myslet na to, že bude potřeba změnit to, co dělá. Že stále musí být otevřen možnostem dělat něco jiného. Za druhé, vám bude dvacet, jdete na univerzitu a nevíte vlastně, co budete dělat. Málo lidí ví, co chce vlastně dělat. Což není divný, protože jak by to měli vědět, oni nežili jako dospělí, jak by to mohli vědět? Takže během školy už si můžou otevřít očí a říct si, já chci vlastně dělat něco jiného. A nebo později. Budete pracovat, bude vám třicet, možná si řeknete, já se ve škole naučím něco jiného a budu dělat něco jiného. Vždycky být připravený. Protože svět se změnil a už tě nepotřebují, nebo je možný, co nebylo možný před tím. Určitě musíte mít otevřený oči pro změnu. Budete šťastnější, když budete mít možnost změny.“