Kazimír Morozovič

„Já jsem se mu obdivoval, protože já jsem strašně brzy ráno vstával a on ráno taky vstával brzy. A on v létě chodil cvičit na zahradu, kde pobíhal a cvičil. A v zimě se tam třel sněhem. Takhle si myl obličej a všecko. Tak jsem si říkal: Tak to já taky. Tak jsem vyběhl a dvakrát jsem to oběhl, v zimě, bos, což to jsem ještě vydržel, ale nevydržel jsem to mytí sněhem. To bylo něco strašného a řekl jsem si, že už nikdy nebudu chodit cvičit. Přitom když jsem chodil ven, tak tam byly takové mrazy, že mě maminka pořádně oblékla, než jsem vyšel ven. Když bylo minus deset nebo dvacet, tak to bylo teplo.“

„V roce 1943 v Jefremově. Tak se tvořila paradesantní brigáda. Tam se školili výsadkáři a my jako děti jsme tam chodili na ten plac a koukali jsme se na ně, jak skáčou z balonů. Vždycky dopadli na zem, foukal tam strašnej vítr, tak je to tam táhlo po poli, a my jsme z toho měli legraci. A ten dětský domov, ten byl v takovém velkém bloku domů. Půlka byla vybombardovaná a ta druhá byla celkem dobrá, tak tam jsme všichni bydleli. V dětském domově jsem byl z padesáti procent. Z padesáti procent jsem byl s rodiči. Ti byli v Jefremově v náhradním pluku a byli součástí toho dětského domova. Otec se tam staral o veškeré potraviny, maminka byla v kuchyni.“ Tazatelka: „Povězte, jaké to tam bylo, pro vás jako pro šesti- sedmileté dítě?“ – „Musel jsem tam chodit do školy. To nám nařídil Svoboda, aby tam děti nezvlčily, tak musely všechny děti chodit do školy. A na hraní tam bylo místa dost. Vedle dům, vedle spáleniště, co nám chybělo… nic. My tam lítali, lezli jsme po zbytcích baráku… bylo to výborný.“