Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Kazimír Morozovič (* 1937)

• narozen 12. ledna 1937 na Ukrajině ve vesnici Rudňa Novenka poblíž Šepetivky

• otec Lucian Morozovič měl ukrajinský původ, matka byla národnosti české

• žili na Ukrajině, později v Rusku poblíž Buzuluku

• maminka se za Morozoviče vdávala jako vdova po N. Biněvském

• Kazimírovy starší sestry Vanda a Věra Biněvské byly mladé vojákyně

• v roce 1942 byl za stalinských represí otec zatčen a odsouzen na cca 15 let

• zbytek rodiny se zatím v Buzuluku přidal k 1. československému armádnímu sboru

• Heliodor Píka dostal Luciana Morozoviče z vězení, ten poté s manželkou sloužil v náhradním pluku jako správce velitelského domu v Buzuluku a v dětském domově v Jefremově

• Kazimír Morozovič popisuje události očima 6tiletého kluka

• po válce se rodina usadila v Praze, otec dostal za válečné zásluhy od státu živnostenský list

• Kazimír se po únoru 1948 nemohl dostat na školu, protože byl označen za syna živnostníka – vykořisťovatele

Kazimír Morozovič se narodil 12. ledna 1937 na Ukrajině ve vesnici Rudňa Novenka, poblíž města Šepetivka, Růženě a Lucianovi Morozovičovým. Tatínek měl ukrajinský původ, maminka pocházela z jihočeské Třeboně. Doma mluvili rusky, ukrajinsky a polsky.

Byli jsme Češi žijící na Ukrajině

„Otec mé maminky, Jan Hamerník, na Ukrajině dostal velmi dobrou práci na knížecím velkostatku jako správce. Uměl všechno, od výroby košíků po rybníkaření, a měl se tam dobře. Jeho manželka za ním hojně jezdívala, a tak se moje maminka narodila v roce 1900 na Ukrajině,“ objasňuje pamětník úzký vztah rodiny k bývalému Sovětskému svazu.

Když v Rusku roku 1917 vypukla revoluce, Růžena se svým prvním manželem Nikonorem Biněvským a sestrou Marií uvízla na Ukrajině natrvalo. Po manželově smrti zůstala sama s dcerkami Vandou (1925) a Věrou (1929) Biněvskými. Žily v Pohorile. Kazimír je syn z Růženina druhého manželství s lesním technikem Lucianem Morozovičem.

Loupežné bandy z lesů mrzačily lidi pro kus žvance

První vzpomínky datuje Kazimír právě k roku 1941, kdy Německo napadlo SSSR. Rodina se tehdy z bezpečnostních důvodů přestěhovala na východ, poblíž Buzuluku. „Žili jsme na polosamotě, kde bylo pár domků v lese, nejbližší městečko bylo dva kilometry daleko a jmenovalo se Koltubanka. Bydleli jsme celá rodina v malém domku o dvou místnostech a kuchyni.“ Otec byl často pracovně mimo domov a malý Kazimír trávil doma většinu času s matkou a sestrou Věrou. Starší Vanda už tenkrát pracovala ve městě na dráze. „Nevydělávala ale peníze. Pracovala tam kvůli přídělu chleba, který nosila domů,“ přibližuje životní poměry. Nepamatuje si ovšem, že by v dětství trpěl hlady. „Až s odstupem času jsem si uvědomil, jak to muselo být pro dospělé strašné. Byl všeobecný hlad, ve vesnicích a městech řádily loupežné bandy, které zabíjely pro kus chleba. Kolem nás žilo hodně lidí zmrzačených při loupežných přepadeních. Naše polosamota se dosahu těch band ale naštěstí vyhnula.“

Dřevo za chleba

Pamětníkův otec pracoval v lese, vyměřoval plochy k vykácení a určoval, kde a jak se dřevo zpracuje. „Do pekáren dodával dřevo lacino za to, že mu část budou platit chlebem, který pak rozdával mezi lidi. Ti mu za to chodili pomáhat do lesa,“ vzpomíná Kazimír Morozovič na hladové období.

Tátu bezdůvodně odsoudili na patnáct let

Ruské obyvatelstvo žilo ve strachu. Stalin před válkou nechal vyvraždit většinu klíčových důstojníků, a tak po napadení Německem v roce 1941 byla sovětská obranyschopnost silně narušena. Stalin hnal vojáky na smrt pod hrozbou vyvraždění rodin těch, kteří by nebyli dost stateční. Teror se týkal všech. Kdokoli mohl být zlikvidován i na základě falešných udavačských obvinění. Represím neunikla ani rodina Morozovičových.

Rodina matčiny sestry Marie byla z ne zcela jasných důvodů deportována do Kazachstánu. Oficiálním důvodem byla Mariina korespondence s příbuznými v Třeboni, tedy s cizinou. Lucian Morozovič se obával, aby podobný osud nestihl i jeho rodinu, a proto ji přestěhoval do vzdálené Koltubanky v ruské Orenburské oblasti, kousek od Buzuluku. Lucian Morozovič se však zatčení nevyhnul a odsoudili ho na patnáct let. Rodina tak zůstala bez otce. Psal se rok 1942.

Záchrana přišla z nečekané strany

„Vanda v lednu 1942 přišla domů s tím, že slyšela v rozhlase o Buzuluku, kde se formuje 1. československý armádní sbor pod velením podplukovníka Svobody. Do armády chtěla vstoupit a za Ludvíkem Svobodou se vypravila.“ Ten poté pozval do Buzuluku i zbytek rodiny: maminku Růženu s dětmi Věrou a Kazimírem.

A tehdy se osud rodiny zvrátil k lepšímu. „Tenkrát tam působil také důstojník Heliodor Píka, který objížděl vězení a gulagy, kde byla pozavíraná spousta lidí české národnosti. Vyjednával jejich propuštění a shromažďoval je pro armádu.“ Když se od Růženy Morozovičové dověděl, co se stalo s jejím mužem, zasáhl a zanedlouho se Lucian Morozovič shledal v Buzuluku se svou rodinou.

Bydleli jsme s generálem Svobodou v jeho velitelském domě

Lucian Morozovič se přihlásil k české národnosti a působil pak v Buzuluku v rezidenci podplukovníka Svobody jako správce, zatímco jeho žena byla hospodyně. „Svoboda totiž nebydlel v kasárnách, ale v jakémsi reprezentačním domě, kde přijímal návštěvy z Moskvy i z Londýna. Vypadalo to tam přepychově, na stropech a stěnách byly fresky a uprostřed salonu stálo klavírní křídlo, na které nás, na popud Svobody, učila hrát jedna ruská běženkyně, která s umělci utekla do Buzuluku z obléhaného Leningradu.“

Kazimír s rodiči a mladší sestrou Věrou si užívali pohodlí, které dosud nepoznali. Dosud většinou bydleli v typicky vesnických domcích s podlahou z udusané hlíny. „Domky se tam běžně stavěly z vepřovic, stavby z cihel byly na vesnicích výjimky.“

Chtěl jsem být jako on

Kazimír vzpomíná, že bydlet tam mohli díky laskavosti Ludvíka Svobody. „Svoboda byl moc hodný. Měl jsem ho jako druhého tátu. Býval do večera v kasárnách, ale pak vždycky přišel a v kuchyni si s námi povídal. Vzpomínám, jak mi třeba stříhal nehty.“

Svoboda mu byl dokonce vzorem. „Ale jen do určité chvíle. Svoboda každé ráno běhal venku a cvičil, v létě, v zimě. Vždycky jsem ho pozoroval z okna, jak běhá a cvičí v dvacetistupňových mrazech a potom si sněhem tře tělo. Chtěl jsem být jako on. Když tedy odešel do kasáren, potají jsem vyběhl ven a dělal to samé. Nejstrašnější bylo třít se tím sněhem. Bylo to poprvé a naposledy, kdy jsem to udělal,“ vzpomíná se smíchem pamětník.

Věra chtěla jít bojovat do armády

Shlédla se v něm také Kazimírova sestra Věra. Svoje přání bojovat v armádě vyslovila přímo podplukovníku Svobodovi, který si s rodinou velmi rád povídal, když se večer vracel do kasáren. Věře odpověděl, že správný voják, který jde na frontu, musí mít s sebou pytel sucharů jako zásobu jídla. Myslel to ale jen žertem. Třináctiletá Věrka však vzala jeho radu vážně. Začala si schovávat zbytky chleba a sušila je. Když na to rodiče přišli, snahu odejít na frontu jí rozmluvili. Přání se jí však přesto částečně splnilo. V Jefremově, kde se formovala 2. paradesantní brigáda, byla odvedena jako vojín elév. Zúčastnila se vojenského výcviku i jako radiotelegrafistka s velmi dobrými výsledky. Parašutistický výcvik absolvovala bez seskoků, protože ještě nebyla plnoletá. Po odjezdu na frontu byla se svou kamarádkou zařazena ke štábní jednotce podplukovníka Svobody jako radiotelegrafistka.

Dětský domov frontě v patách

Při prvním československém armádním sboru, kam přicházely celé české rodiny z různých koutů SSSR, vznikl také náhradní prapor, jehož součástí byl dětský domov pro děti vojáků sloužících na frontě. Dětský domov pojal dle vzpomínek Kazimíra Morozoviče 70–80 dětí, o které se starali ženy i muži, kteří nešli na frontu. V Buzuluku sídlil v kasárnách, později se přemísťoval s postupující frontou do bezpečné vzdálenosti od míst, kde se bojovalo. Nejstaršímu chlapci bylo kolem patnácti let, pětiletý Kazimír patřil k nejmladším. Do roku 1944 ze všech, kdo sloužili u náhradního praporu, udělali vojáky a měli vojenské uniformy, včetně dětí. „Zřejmě ze všech udělali vojáky proto, aby se pak dostali do ČSR, jinak by je nemuseli ze SSSR pustit. Někteří, stejně jako naše rodina měli totiž občanství Sovětského svazu.“

Spáleniště, prima hřiště

Kazimír v dětském domově s ostatními dětmi pobýval až poté, když podplukovník Svoboda odešel z Buzuluku na frontu a dětský domov se přesunul do Jefremova, kde se tvořila 2. československá paradesantní brigáda. Tam Kazimírovi rodiče pracovali v dětském domově. Maminka vařila v kuchyni, kterou otec zásoboval. V Jefremově se dětský domov stěhoval na čtyři různá místa. Kazimír vzpomíná, že bydleli v domě, jehož druhá část byla zcela vybombardovaná a vyhořelá.

„Nám dětem to nepřišlo nijak divné. Co mohlo být lepšího na hraní než rozbombardovaný dům a spáleniště? Nám se to líbilo.“ Kazimír také vzpomíná, že právě v Jefremově se s ostatními kluky chodil dívat na výcviky výsadkářů, kteří skákali z balonů, i dělostřelců.

První třída v sovětské škole

Stejně jako čtrnáctiletá sestra Věra toužil jít i Kazimír do armády. Nejstarší Vanda narukovala už v únoru 1942 a stala se z ní výborná snajperka. Kazimírovi bylo šest, a tak ho teprve čekala první třída. „Generál Svoboda nařídil, že v Jefremově musí všechny děti chodit do školy, abychom nezvlčili. A tak jsme tam chodili do místní sovětské školy, kde jsem absolvoval první třídu. To kuriózní vysvědčení mám dodnes schované.“

Spali jsme i v dobytčácích, dobře se v nich spalo

Dětský domov se přemísťoval za frontou směrem na západ většinou nákladními auty, ale také vlaky. „Někde jsme zastavili třeba na 14 dní a potom jsme zase popojeli. Děti měly k dispozici dobytčáky a důstojníci normální vozy. Ale důstojníci nám ty dobytčáky záviděli, protože zatímco oni museli spát na dřevěných lavicích, my měly vozy vystlané slámou a dobře se nám na tom spalo. Takže se také přestěhovali do dobytčáků.“

V místech, kde se dětský domov zdržoval déle, bydlely děti v domech, tělocvičnách, třídách. Poslední delší zastávkou byla Lučivná na Slovensku, kde dostali k dispozici sanatorium. „Tam jsme spali všichni ve velkém sále, kluci, holky, ošetřovatelky, dohromady. Když se ošetřovatelky převlékaly, my kluci jsme se museli otočit a holky nás hlídaly, abychom se neotáčeli.“

Osudová autonehoda

V Lučivné už byl však Kazimír bez rodičů. Na posledním úseku se totiž stala nehoda, která navždy změnila osud rodiny. „Stalo se to asi čtyři kilometry za Užhorodem, těsně před tím než se vjíždělo do lesa. Tenkrát jsme jeli jen náklaďáky, měli jsme dva, a proto jsme museli jet několikrát. V jednom autě se vždycky vezly osobní věci a ve druhém lidi. Já s mámou a tátou jsme jeli jak poslední svoz. Nevím, jak se to stalo, někdo pak říkal, že se tam snad střílelo, ale já to nevím. Seděl jsem vzadu a díval se na to vozidlo, které táhli za námi, protože to jedno mělo poruchu a my jsme ho celou cestu z Užhorodu táhli na ocelovém laně. Obě auta ale náhle sjela z cesty a převalila se ze stráně. Jedno se obrátilo dvakrát, to druhé se zastavilo a já z něj naštěstí vypadl.“

Kazimírovi se nestalo nic, Lucian Morozovič měl polámaná žebra a po ošetření byl propuštěn, maminka na tom byla mnohem hůře: zlomeniny obou končetin, vykloubená čéška a kyčel. „Maminka musela v užhorodské nemocnici zůstat a my s tátou druhý den pokračovali za ostatními na Slovensko do Lučivné. Otec se pak vrátil za maminkou.“

Se svou maminkou se viděl Kazimír v Lučivné až o několik týdnů později, když už bylo těsně po válce. Její převoz z Užhorodu do Prahy zorganizovala sestra Věra, která v té době chodila se synem generála Goluběva. Pomohl jí upravit auto k transportu zraněné matky a společně ji převezli. Cestou se stavili přes noc v Lučivné, kde si někteří rodiče a příbuzní po válce vyzvedávali své děti. Maminka byla od pasu dolů v sádrovém krunýři.

Poprvé v Praze

„Do Prahy jsme přijeli z Lučivné vlakem na Masarykovo nádraží, kde jsem poprvé v životě uviděl tramvaj. Praha se mi líbila moc. Maminka mi o ní vyprávěla celé dětství, a to česky, takže nejen že jsem uměl částečně jazyk, měl jsem o Praze i nádherné představy, byla pro mě něco jako pohádkové město, o němž jsem věděl, že je to můj skutečný domov. Maminka tak vždycky mluvila. Že doma je ‚v té zemi, kde teď nemůžeme být‘.“

Maminka se ale se synem Prahou už nikdy neprošla. V užhorodské nemocnici nepřišli na to, že kromě řady vážných zranění má i vykloubený kyčelní kloub. V Praze se pak rozhodla pro náročnou a riskantní operaci, po níž na jaře 1946 zemřela na otravu krve.

Táta dostal trafiku a stal se „vykořisťovatelem“

Začátky v Praze tedy nebyly lehké pro syna ani pro jeho otce, který zde byl de facto cizincem. „Zpočátku mluvil česko-polsko-rusky, ale v Praze se mu líbilo stejně jako mně, nikdy nelitoval, že šel do Čech a po SSSR se mu nestýskalo,“ vzpomíná Kazimír na otce, který měl po válce podlomené zdraví a byl demobilizován. Do začátku dostal od státu živnostenský list, aby si mohl zařídit trafiku. „A to doslova. Prodával noviny, tabák a školní sešity, a i když šlo o malý obchůdek, docela dobře se tím uživil. Jen pro představu, nakoupené zboží tahal sám, v batohu na padák.“

O to absurdnější bylo, když se pamětník později nemohl dostat na školu, protože byl syn živnostníka, a tedy „vykořisťovatele pracujícího lidu“.

Ale nepředbíhejme. Rok po válce Morozovičovi dostali také k dispozici na tehdejší poměry luxusní bydlení v proslulém takzvaném Malém Berlíně, bytovém komplexu v Praze-Holešovicích. Byli zde za války ubytováni vysoce postavení protektorátní úředníci, které po válce vystřídali odbojáři a později komunističtí funkcionáři a diplomaté.

„Ten byt 2 + 1 byl pro nás přepych, protože tam bylo dálkové topení, klepárna koberců, prádelna s pračkou, sušičkou, sušárnou a mandlem k používání pro celý komplex bytů, a v bytě byla samozřejmě koupelna s toaletou,“ říká pamětník.

Únorový převrat 1948 nesl Kazimírův otec špatně

„Vzpomínám, že jsem přišel domů a našel tátu, jak poslouchá rádio. Bylo mu hodně smutno. Říkal: ‚Celá rodina jsme se snažili a spadli jsme zase do toho marastu, který jsme měli.‘ On to všechno znal už ze SSSR, ale bohužel bolševickému režimu neunikl ani v Československu.“

Abych mohl studovat, musel jsem získat dělnický původ

Lucian Morozovič zemřel v roce 1951 na otok plic, když byl Kazimír v posledním ročníku základní školy. Jak už bylo řečeno, nemohl jít na střední školu s maturitou kvůli třídním důvodům. „Ředitel mi řekl, že nemůže doporučit na školu syna otce z vykořisťovatelské třídy. Mohl jsem jít jen na černé řemeslo – zámečníka nebo do dolů.“

Vyučil se tedy, čímž získal dělnický původ, a teprve poté se mohl přihlásit na elektrotechnickou průmyslovku – vyšší školu s maturitou a závěrečnou zkouškou a najít si slušně placenou práci.

Setkání se Svobodou po letech

V roce 1960 se po mnoha letech setkal s Ludvíkem Svobodou, když byl ředitelem památníku na Vítkově. „Chtěl vidět mě a Vandu. Už mě snad ani nemohl poznat, naposledy mě viděl jako malého kluka. Tak se mě ptal, jestli si vzpomínám na to, jak nás v Buzuluku vykradli, možná, aby se ujistil, že jsem to opravdu já. Samozřejmě jsem si vzpomněl.“

Kazimír Morozovič vzpomíná na poněkud záhadné okolnosti vykradení Svobodovy rezidence. „Tenkrát jsme se všichni probudili až kolem poledne, což se nikdy nestávalo. Svobodovi někdo vzal holínky a jeho zápisník. Mluvilo se pak o tom, že to byla ruská rozvědka, která chtěla zjistit, zda není napojen na Západ. Zápisník se mu pak zase vrátil. Prý nám něco dali do vodovodu, protože vodu pili všichni. A všichni jsme po ní tvrdě spali.“