Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Elena Moskalová (* 1948)

• narozena 20. dubna 1948 v Jablonci nad Nisou

• otec coby živnostník (písmomalíř) čelil perzekuci komunistického režimu

• strýce Oldřicha Poláka soud potrestal ročním vězením na Mírově

• pamětnice od dětství hrála volejbal

• od patnácti let nastupovala v první lize

• roce 1967 získala s reprezentací bronzovou medaili na mistrovství Evropy v Turecku

• zažila vlnu solidarity a národního vzepětí na LOH v Mexiku v roce 1968

• v roce 1971 získaly československé volejbalistky na mistrovství Evropy stříbrné medaile

• na LOH v Mnichově v roce 1972 zažila útok arabských teroristů na izraelské sportovce

• v letech 1968 až 1974 hrála za pražský Tatran Střešovice

• v letech 1974 až 1977 hájila v první celostátní lize barvy Lokomotivy Liberec

• hráčskou kariéru ukončila v Bižuterii Jablonec

• poté působila jako trenérka

• s manželem Jiřím Moskalem, automobilovým závodníkem, vychovala dvě děti

• v roce 2000 ji Český volejbalový svaz uvedl do Síně slávy

• v roce 2021 žila v Jablonci nad Nisou

Získala dvě medaile na mistrovství Evropy, pět československých titulů, ale nejvíc s ní zacloumala chvíle, kterou prožila mimo volejbalové hřiště. Elenu Moskalovou potkalo v roce 1968 to štěstí, že se dostala na letní olympiádu v Mexiku, kde české a slovenské sportovce lidé milovali a hýčkali.

Důvod byl jediný – dát najevo, že celý demokratický svět stojí při Československu poté, co ho 21. srpna 1968 okupovala vojska Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem.

„Bylo to neskutečné, jak nám Mexikáni a diváci z jiných zemí fandili. Dodneška mi z toho naskakuje husí kůže,“ vzpomíná Elena Moskalová. „Když při slavnostním zahájení olympiády nastupovaly na atletickou dráhu výpravy jednotlivých států, lidi jim zatleskali. Tak to šlo dokola. Pak jsme přišli na řadu my, ozvalo se Republica Checoslovaquia. Celý stadion vstal a všichni aplaudovali: Checo, Checo, rarara! Naše řady se rozpadly, vráželi jsme do sebe a po tartanu jsme se úplně motali, mně se podlamovaly nohy.“

Během mexické olympiády, jež se konala od 12. do 27. října 1968, se českoslovenští sportovci semkli a podle Eleny Moskalové dali dohromady úžasnou partu. „Myslím, že nikdy předtím a ani potom už nic podobného nebylo,“ tvrdí. „Olympiáda v Mnichově 1972 se nedá s Mexikem vůbec srovnávat. Tam jsme třeba potkali někoho v reprezentační teplákové soupravě a ani nás nepozdravil.“

Mexikáni nepustili Rusáky k Věrušce Čáslavské

Mexiko City leží v nadmořské výšce 2250 metrů a kvůli aklimatizaci na vysokohorské prostředí tam českoslovenští reprezentanti odcestovali s velkým předstihem. Hlavní hvězdou výpravy byla gymnastka Věra Čáslavská, trojnásobná zlatá medailistka z předchozí olympiády v Tokiu 1964.

„Věruška slavila v Mexiku 8. října svátek a do olympijské vesnice jí přišli zahrát Mexikáni v sombrerech. Rusáci tam přišli za Věruškou s darem. Ale my a Mexikáni jsme ji obklopili a nepustili je k ní, protože jinak by vydali zprávu, že mezi námi a jimi je zase všechno v pořádku,“ vzpomíná Elena Moskalová. „V olympijské vesnici bylo tiskové středisko. Sportovci, a nejen naši, tam vytrhávali komunistické papaláše ze zahraničních novin a házeli je do koše, třeba východního Němce, o kterém se říkalo – Walter Ulbricht, kozí brada, kouká z něho jenom zrada. Na naše tréninky a na zápasy se jezdilo autobusem se sportovci z ostatních zemí. Autobus byl narvaný, ale všichni se raději tlačili vestoje, než aby si někdo sedl vedle Rusáka, východního Němce, Poláka, Bulhara a Maďara (reprezentanty států, jež 21. srpna 1968 obsadily Československo – pozn. autora).“

Pamětnice upozorňuje, že Mexičani by pro Čechoslováky udělali první poslední. Vzali je například na výlet k pyramidám nebo na rodeo. „S Věruškou jsem letěla v jednom letadle do Mexika i zpátky domů a připadalo mi, že by ji lidi snad samou láskou snědli,“ prozrazuje.

Bratrství okupantů: německý rozhodčí pískal pro Polky

Věra Čáslavská se stala hrdinkou mexické olympiády, získala čtyři zlaté a dvě stříbrné medaile. Na stupních vítězů navíc dala jasně najevo odpor k okupaci své vlasti, když se odvrátila od sovětské gymnastky.

Československé volejbalistky okusily na rozdíl od Věry Čáslavské na hřišti odvrácenou tvář okupace. Zástupci zemí, které vtrhly necelé dva měsíce před olympiádou do ČSSR, drželi někdy při sobě. Vadilo jim opovržení, s nímž se potkávali, i bezmezné fandění Čechoslovákům.

Volejbalistky, vítězky předolympijské kvalifikace v Jugoslávii a bronzové medailistky z mistrovství Evropy 1967 v Turecku, skončily v Mexiku až šesté. K bronzu jim ale chybělo jediné vítězství. Věřily, že ho uhrají v souboji s Polkami. „Ale východoněmecký rozhodčí Lange nás strašlivým způsobem řezal a prohrály jsme,“ tvrdí pamětnice.

Tatínka živnostníka dostali komunisté k soudu

Elena Moskalová, za svobodna Poláková, se narodila 20. dubna 1948 v Jablonci nad Nisou, kam se její rodiče přestěhovali po druhé světové válce. Ve městě na severu Čech zůstalo po odsunutých sudetských Němcích mnoho volných bytů a Polákovi získali jeden z nich. Seznámili se v Praze, maminka pocházela ze Stavěšic u Kyjova a tatínek z východočeského Nového Bydžova. V Jablonci nad Nisou žil také jeho bratr, s rodinou bydlel hned vedle.

Sourozenci Polákovi se stali v padesátých letech 20. století terčem útisku ze strany totalitního režimu. Oba byli živnostníci, které komunisté nutili, aby skončili a nastoupili do státem ovládaných podniků. Elenin tatínek navíc vystoupil z KSČ poté, co ho politika strany zbavila iluzí o nové, lepší společnosti.

„Taťka byl od rána do večera v práci, v Praze vystudoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou a živil se jako malíř písma. Navíc uměl napodobit syrová dřeva, fládroval nábytek, dřel, ale jako soukromník, což v padesátých letech nebylo nejlepší,“ prohlašuje Elena Moskalová. „Vyhrožovali mu a nakonec ho obvinili, že předražuje své výrobky. Měli jsme tři těžké roky, tatínka drželi třeba dva nebo tři dny na výslechu. Maminka nám říkala, že musel zůstat v práci, ale nám dětem bylo divné, že přitom plakala. Chodila jsem do páté třídy, když o tatínkovi rozhodl odvolací soud v Ústí nad Labem. Obhajoval se tam sám, prý je úplně rozsekal a vyhrál. Ale jako soukromník skončil a šel do komunálních služeb.“

Strýček si pustil pusu na špacír a zavřeli ho

Mnohem hůř dopadl Elenin strýc Oldřich, prý ohromně šikovný truhlář. Občas si po práci zašel do hospody na karty, s kamarády „mastili“ o pětníky a desetníky populární hru zvanou Bulka. „Taťkovi komunisti řekli: Tebe jsme nedostali, ale tvůj brácha Olda se rád napije a toho dostaneme,“ prozrazuje Elena Moskalová. „A do roka strejda ‚seděl‘ na Mírově. V hospodě si k němu přisedl nějaký člověk, provokatér, a nadával, že KSČ stojí za… zdrávas. Strejda přitakával a někdo ho udal. Na policii proti němu vypovídala i manželka majitele hospody, ale k soudu nepřišla. Asi se styděla, protože byli se strejdou sousedi. Olda dostal rok basy.“

Trest za hanobení KSČ a jejích funkcionářů dopadl na celou Oldřichovu rodinu. Jeho syn se na základní škole výborně učil, nosil domů vyznamenání, ale na střední školu ho nikde nevzali a musel se jít učit nástrojařem. „Když se strejda vrátil z Mírova domů, moc před námi o vězení nemluvil, ale něco jsme zaslechli. Bachaři je třeba nechali nastoupit venku v zimě nahé a stříkali na ně vodu,“ říká Elena Moskalová. „Před rokem 1968 se politická situace uvolnila a novináři začali odhalovat bachaře, kteří týrali politické vězně. Pamatuji si, jak o tom vysílali něco v televizi, strejdovi tekly slzy, začal se klepat a šel pryč.“

Když ženské hrály volejbal, hlídala jim děti

Navzdory perzekucím tatínka a jeho bratra vzpomíná Elena Moskalová na své dětství jako na šťastné období. Vyrůstala se svou sestrou a dětmi svého strýčka v ulici U Zeleného stromu a především maminka se starala v rodině o pohodu. Jako žena od Kyjova si neustále prozpěvovala a šířila kolem sebe dobrou náladu. V Jablonci nad Nisou patřila mezi oblíbené osobnosti a dokázala poradit řadě lidí v nesnázích.

Pamětnice to měla jen kousek na volejbalové hřiště poblíž jablonecké sokolovny, kde už jako malá podávala hráčkám a hráčům míče. Vdaným volejbalistkám maminkám pak hlídala děti a během tréninku nebo zápasů vozila v kočárcích jejich miminka. Především maminčin slovácký rod se vyznačoval vysokým vzrůstem, což Elena podědila, a již v patnácti letech se dostala do prvoligového ženského družstva Jiskry Jablonec a do juniorské reprezentace. Volejbal hrála závodně už od svých osmi let.

„Já jsem vyrostla na 181 centimetrů,“ svěřuje se pamětnice. Její maminka nesportovala, po otci však dostala do vínku dvě věci, které jsou pro volejbal důležité – cit pro míč a ránu. Tatínek totiž chytal ve fotbalové brance a zároveň se věnoval boxu.

„V Jablonci jsem byla nejlepší kamarádka s Irenou Hrádkovou, později provdanou Tichou. Hrály jsme spolu i na olympiádách v Mexiku 1968,“ prozrazuje Elena Moskalová. „S Jiskrou jsme skončily v první lize jednou druhé a jednou třetí. V Jablonci se na nás chodilo koukat hodně lidí, udělali kolem hřiště velký kotel. Jednou jsme hrály na Prvního máje a skoro celý průvod šel na volejbal. Taky holky odjinud říkaly, že se jim nejlíp hraje v Jablonci, že tam diváci volejbalu rozumějí a jsou spravedliví.“

Ředitel gymnázia byl její velký fanoušek

Vrcholový volejbal musela pamětnice skloubit se studiem na jabloneckém gymnáziu U Balvanu. Za školní rok napočítala kvůli sportu nebo nemocem i 250 omluvených hodin, což odpovídá skoro dvěma měsícům. „Profesoři mi nic neodpustili, ale s uvolňováním z vyučování mně pomáhala třídní Jana Drábková i úžasný ředitel gymnázia Stanislav Holý. Pouštěl mě ze školy s podmínkou, že se musím všechno doučit. Chodil na každé moje utkání, sedával vždycky v první řadě. Když jsem ho viděla, byla jsem nervózní a věděla jsem, že nesmím nic zkazit a musím kvůli němu hrát co nejlíp. Na naše zápasy chodil i profesor chemie Zdeněk Šmíd. Oběma jsem jim posílala ze zahraničních turnajů a zápasů pohlednice.“

Elena Moskalová ukončila gymnázium v roce 1967. Kvůli volejbalu mívala našlapané dny. Však také okamžitě po úspěšné maturitě běžela na trénink. Maminka ji navíc vedla přísně a na volejbal nesměla, dokud neumyla v domě schody.

Elena Moskalová maturovala jako jediná ze třídy z francouzštiny, čehož využívala při cestách po světě. Učila se také německy a oblíbila si italštinu. Jako osmnáctiletá získala na juniorském mistrovství Evropy v Budapešti bronzovou medaili a vyhlásili ji nejlepší smečařkou šampionátu. Jejím prvním velkým turnajem mezi dospělými mělo být ve stejném roce mistrovství světa v Japonsku.

Sovětský svaz zavelel a Čechoslovačky přišly o mistrovství světa

„Připravovaly jsme se na něj hodně tvrdě. Ježíšmarjá, jak my jsme se na Japonsko těšily! Ženské tam už navíc hrály rychlíky, dávaly nízké střílené nahrávky nebo plachtící podání,“ svěřuje se pamětnice. „Ráno před odletem jsme měly sraz v Praze a najednou u nás v Jablonci zvoní večer pošťák a nese telegram. Psalo se na něm: Ucast na mistrovstvi sveta odvolana, blablabla, sraz v Dobrichovicich.“

Elena Moskalová se za čas dozvěděla, proč se na vytoužený šampionát v lednu 1966 do Japonska nedostala. „Tehdy se objevily stížnosti na mužatky v ženském sportu a taky v ženských volejbalových družstvech. Začaly se dělat testy ženskosti,“ vysvětluje. „Nejvíc mužatek měly Rusky a bez nich by pro Japonsko neposkládaly pořádný mančaft. Mužatky hrály i za východní Německo nebo za Polsko. Tak Sovětský svaz zavelel a ani jedna komunistická země z východního bloku do Japonska neletěla.“

Druhým důvodem byla podle Eleny Moskalové politika. Na šampionátu by proti sobě musely hrát rozdělené země – komunistická Severní Korea a demokratická Jižní Korea, prosovětské východní a proamerické západní Německo.

V divokém Turecku je muži obtěžovali 

O rok později se však československé volejbalistky s Elenou Moskalovou v sestavě výrazně prosadily na starém kontinentě. V Jugoslávii vyhrály kvalifikaci na letní olympijské hry v Mexiku a na mistrovství Evropy v Turecku vybojovaly bronzové medaile. Turci sice vytvářeli v halách bouřlivé prostředí a ženský volejbal je přitahoval, Elena Moskalová si nicméně vybavuje i dva nepříjemné zážitky z divoké muslimské země.

„Platil pro nás zákaz vycházení z hotelu, protože město pro nás nebylo bezpečné. Jednou nás ale vzali do kina, doprovázeli nás policajti, ale Turci, co seděli v řadě před námi, stejně prostrčili ruce mezi sedačkami a sahali nám na kolena,“ prohlašuje Elena Moskalová. „A mě přepadl přímo v hotelu číšník. Hrály jsme s outsiderem a mně nebylo dobře, tak doktor řekl, ať zůstanu na pokoji. Holky ale zůstaly v hale a koukaly se na další zápas. Najednou slyším, jak někdo chodí na chodbě před pokojem, a dole mezi dveřmi jsem viděla špičky černých bot. Zeptala jsem se, kdo tam je, a číšník mně odpověděl, že obsluha. Já blbeček jsem otevřela a on vytáhl z kapsy papírek, kde měl napsáno: Mám tě rád. Pak se na mě tak trochu vrhnul, odtlačila jsem ho a utekla jsem na recepci. Stála jsem tam bosá, jen v pyžamu a v bundě s nápisem ČSSR, dokud se holky nevrátily. Ještě si mě dobíraly, že jsem hloupá, a kdybych neutekla, mohla jsem si něco užít.“

Sexuální harašení číšníka mělo dohru druhý den ráno, kdy roznášel československým volejbalistkám snídaně. „Servíroval i mističky s medem. Když mě viděl, celý se klepal a vylil Hildě Mazurové med na hlavu,“ uvádí pamětnice.

Japonkám v Moskvě tvrdili, že se u nás střílí

Další skvělý výsledek udělaly volejbalistky v roce 1967 v jugoslávském Slavonském Brodě, kdy zvítězily v kvalifikaci na olympiádu v Mexiku. Ještě dříve, než hry pod pěti kruhy začaly, však potkal Československo osudový dějinný zvrat. Cestu k větší svobodě a k obnově demokracie, na kterou se během takzvaného Pražského jara vydali pokrokoví funkcionáři KSČ v čele s Alexandrem Dubčekem, zatarasila 21. srpna 1968 invaze vojsk Varšavské smlouvy pod vedením Sovětského svazu.

„Pražské jaro jsem vnímala, ale žily jsme hlavně blížící se olympiádou v Mexiku. Připravovaly jsme se v Třeboni na utkání s Japonkami na začátku srpna. Předtím hrály s Ruskama v Moskvě a přiletěly celé vykulené, že jim tam řekli, ať k nám vůbec nejezdí, že je u nás kontrarevoluce a střílí se,“ poznamenává Elena Moskalová. „Zdálo se nám to jako špatný vtip. Pak jsme odjely na aklimatizační pobyt v Alpách, abychom si v Mexiku rychleji přivykly na vysokohorské podmínky.“

Dvacátého prvního srpna 1968, kdy armády pěti socialistických zemí vtrhly do Československa, končilo volejbalistkám soustředění v Alpách. Vzbudily se, aniž by tušily, co se u nich doma děje. Majitel hotelu, jeho paní i kuchařka ale lomili rukama, že Sovětský svaz okupuje Československo. „Nejdřív nás napadlo, že to přehnali s pitím, ale pak si trenér poslechl zprávy a byl úplně hotový,“ říká pamětnice. „Hned jsme se všichni vraceli z Rakouska domů a strašně  jsme se báli, věděli jsme, že poslední neobsazený hraniční přechod je v Rozvadově a řítí se tam tanky a bojová vozidla. Jindy jsme chtěli všichni sedět vepředu, ale najednou jsme byli namačkaní vzadu. Za hranicí jsme začali potkávat ruské vojáky, připadali nám jako prapodivní kluci, unavení, vystrašení z války, na odpis. Až jsme je litovali. V Českých Budějovicích jsme měli nocleh v hotelu Slunce, ale moc jsme nespali. Brečeli jsme, že máme po olympiádě. My s Irčou Hrádkovou jsme měly štěstí, že jsme nemusely s ostatními do Prahy. Cestou jsme potkaly náklaďák s jabloneckou espézetkou. Patřil jabloneckému podniku Javoz a odvážel z jižních Čech zlikvidovaný pionýrský tábor. Řidič nás vzal až domů.“

Spletli si je s Ruskami a nadávali jim

Okupované Československo ovšem svou olympijskou výpravu do Mexika vyslalo a volejbalistky v ní nescházely. Před odletem se s nimi na Pražském hradě rozloučili představitelé Pražského jara – prezident Ludvík Svoboda, generální tajemník ÚV KSČ Alexander Dubček, předseda vlády Oldřich Černík a předseda Národního shromáždění Josef Smrkovský. „Věrka Čáslavská před nimi složila za nás za všechny olympijský slib. Politici nám vysvětlovali, že kdybychom se bránili, tak měli Rusáci na Ukrajině připravené další tanky a srovnali by nás se zemí,“ upozorňuje Elena Moskalová.

Takřka všude v Mexiku československé olympioniky lidé vítali, ale ocitli se i v opačných situacích. „Když jsme měly jako tým půl dne volna, abychom mohly poslat domů pohledy a nějaké maličkosti, tak jsme vyrazily do města v modrých teplácích s červeným nápisem ČSSR. Na tržnici na nás lidé koukli a hned nám nadávali, že jsme Rusky,“ uvádí pamětnice. „Vysvětlily jsme jim, že nápis není CCCP, ale ČSSR. Začali hned křičet: Hurá! a Věra Čáslavská!“

Díky znalosti francouzštiny se Elena Moskalová seznámila na olympiádě v Mexiku s Gastonem Roelantsem, hvězdným belgickým běžcem na dlouhých tratích a olympijským vítězem z Tokia 1964 v závodě na 3000 metrů překážek. „V olympijské vesnici nás všechny úžasně bavil, hlásil se k nám a nebyl ani trochu nafoukaný,“ uvádí Elena Moskalová. „Znovu jsem se s ním potkala za čtyři roky na olympiádě v Mnichově, a dokonce věděl, že už mám doma dceru Elenku.“

Po olympiádě vyučovaly volejbal v Kanadě

Nepříjemné vzpomínky naopak zanechal v Eleně Moskalové francouzský lyžař, trojnásobný olympijský vítěz ze zimní olympiády v Grenoblu Jean-Claude Killy. Do Mexika volejbalistky letěly s mezipřistáním v New Yorku a tam si všimly Killyho. Do Mexika ho Mezinárodní olympijský výbor pozval jako čestného hosta.

„Holky mě za ním poslaly, že přece umím francouzsky. Ale byl to namyšlený Frantík. Ptal se mě, odkud jsme, řekla jsem mu, že z Československa, samozřejmě jsem mu to přeložila do francouzštiny jako Thécoslovaquie,“ svěřuje se pamětnice. „Odpověděl: ‚Kde to je? To jsem nikdy neslyšel.‘ Šla jsem k holkám a řekla jsem jim: ‚Ten je tak blbej, ani nevěděl, že existuje Československo!‘ Ale na Západě si i mnoho dalších lidí myslelo, že jsme součástí Ruska.“

Po mexické olympiádě letěla pamětnice přes oceán znovu. S novým družstvem Tatranu Střešovice se podívala do Severní Ameriky. Na turné v Kanadě propagovaly volejbal. „Když jsme se konečně vrátily do Prahy, napočítaly jsme, že za sebou máme dvacet pět přistání,“ tvrdí Elena Moskalová. „Zastavily jsme se v každé kanadské provincii. Někde nás už letušky znaly a litovaly nás, že ze samé únavy vypadáme jako spráskaní psi. Naše zápasy s Kanaďankami vysílala jejich televize. Hrály proti nám v sukénkách jako nějaké tenistky a předem jsme se domluvily, že nebudeme moc smečovat, abychom jim nezlomily ruce.“

V Mnichově slyšela střelbu a viděla zakuklence se samopaly

V roce 1969 přestoupila pamětnice z Jablonce nad Nisou do pražského oddílu Tatran Střešovice, s nímž získala pět československých titulů a dvě druhá místa v Poháru mistrů evropských zemí. Ve stejném roce si vzala za manžela budoucího vynikajícího automobilového závodníka Jiřího Moskala, který kromě jiného uspěl v kategorii kamionů s vozy Liaz na Rallye Paříž – Dakar. V roce 1988 skončil na druhém a o rok dříve na třetím místě.

Prvního listopadu 1970 se manželům Moskalovým narodila dcera Elenka a v roce 1976 syn Jiří. Mezitím stihla pamětnice získat stříbrnou medaili na mistrovství Evropy 1971 a sedmé místo na olympiádě v Mnichově 1972. Tam bydlela v olympijské vesnici v domku se třemi spoluhráčkami. Stál blízko budovy pro izraelské sportovce, trenéry a jednoho rozhodčího, na které 5. září na sklonku noci zaútočili palestinští teroristé ze skupiny Černé září. Dva Izraelce usmrtili při potyčce přímo v olympijské vesnici, dalších devět při zpackaném pokusu německé policie o jejich vysvobození na mnichovském letišti.

„V olympijské vesnici jsme uslyšely střelbu. Nejdřív jsme si s holkama myslely, že je to z filmu v televizi,“ popisuje mnichovskou olympijskou tragédii Elena Moskalová. „Bydlely jsme kousek od izraelských sportovců a viděly jsme, jak tam stojí zakuklení chlapi se šátky a se samopaly. Hrozně jsme se bály.“

Ve stejný den před půlnocí skončil únos Izraelců masakrem, při němž kromě nich zahynul jeden německý policista a pět únosců. Další tři Palestince policisté zajali.

Výprava nesměla uctít památku izraelských sportovců

„Druhý den se na olympijském stadionu sešly olympijské výpravy, aby uctily památku izraelských sportovců. My a ostatní socialistické státy jsme ale dostaly od Rusů rozkaz, že tam nesmíme,“ upozorňuje pamětnice. Sovětský svaz tehdy podporoval palestinský boj proti Izraeli, považovanému komunistickým východním blokem za nepřátelskou imperialistickou zemi.

„Naše výprava sledovala sraz na olympijském stadionu jen v západoněmecké televizi,“ dodává Elena Moskalová. Dva českoslovenští sportovci ale na stadionu byli, ačkoliv již ukončili kariéru. Mezinárodní olympijský výbor pozval do Mnichova Věru Čáslavskou a Emila Zátopka. Udělal to navzdory totalitnímu režimu na čele s Gustávem Husákem, který oběma nejslavnějším  československým sportovcům všech dob nezapomněl, jak v roce 1968 vystupovali proti okupaci Československa Sovětských svazem.

„Pamatuju si, jak se najednou v televizi objevil záběr na celou obrazovku, a na něm byli Zátopek s Čáslavskou s hlavami schovanými v dlaních,“ říká Elena Moskalová. „Nakonec se rozhodlo o pokračování olympijských her. Ale bylo to už takové divné. Najednou začala větší kontrola. Ještě si vzpomínám, že jsme se šly podívat v olympijské vesnici k plotu, naproti bydleli nějací černoši. Viděli nás, vzali nějaká shnilá jablka a pálili jimi do nás. Na začátku nám to připadalo, jako když na nás někdo doopravdy střílí. Byly jsme z toho úplně mrtvé, ale nakonec jsme se tomu smály.“

Neumí se smířit s degradací volejbalu

Dva roky po mnichovské olympiádě přestala Elena Moskalová vandrovat mezi Prahou a Jabloncem nad Nisou a nejvyšší československou soutěž hrála za libereckou Lokomotivu. Tam v roce 1977, ve svých devětadvaceti letech, uzavřela kariéru vrcholové volejbalistky. Pak se vrátila do Jablonce, kde působila v oddílech Bižuterie a Rudá hvězda jako hráčka a zároveň v roli trenérky.

V roce 2021, padesát let od stříbrné medaile československých volejbalistek na mistrovství Evropy v Itálii, pamětnice konstatuje: „Nedokážu se smířit s degradací volejbalu, dneska můžete nakopnout míč nohou a kromě doteku sítě smíte snad všechno. A libero? Nesmečuje, nepodává, neblokuje. Co je to pak za volejbalistu? Prý libero vymysleli, aby mohli hrát volejbal i malí lidi. S tím nesouhlasím. Když nejsou bidla, tak ať jdou dělat gymnastiku.“

Za penězi do ciziny nešla. Rodina pro ni byla přednější

Když se Elena Moskalová ohlížela za svým sportovním i osobním životem, vzpomněla si na rok 1968 a poolympijské turné v Kanadě. Tam obdržela první nabídku, aby z rodného Československa odešla za volejbalem do bohatého západního světa. V Kanadě jí nabízeli dům, kam by se mohla okamžitě nastěhovat.

V dalších letech ji lákaly kluby v západní Evropě, kde by si vydělala mnohem více peněz než ve Střešovicích, kde v roce 1969 dostávala necelých tisíc korun. Oddíl ji vedl jako technicko-hospodářskou pracovnici a do Prahy na tréninky a zápasy úmorně dojížděla z Jablonce nad Nisou.

„Krásných nabídek z ciziny jsem měla hodně, ale na rozdíl od některých mých kamarádek jsem nikdy nikam nešla. Já bych umřela, kdybych neviděla maminku, tatínka, brášku, ségru. Nemohla bych tam být, natož když jsem měla děti,“ vysvětluje. „Rodina pro mě byla vždycky všechno. Třeba v Itálii mi řekli, že bych dostala po skončení soutěže čtrnáct dní dovolenou a týden volna na Vánoce. Manžela s Elenkou by za mnou komunisti nepustili, tak kam jsem mohla jít? Rodinu bych neobětovala, i kdybych měla peněz jak želez.“