Elena Moskalová

„Všude nás v Mexiku vítali, ale občas... nebylo to pěkné. Když jsme měly půl dne volna, abychom mohly poslat domů pohled a maličkosti, tak jsme měly modré tepláky a na nich červeně ČSSR. Tak na nás lidi na trhu koukli a už nám začali nadávat, že jsme Rusi. Vysvětlily jsme jim, že to není CCCP, ale ČSSR, tak hned: Hurá! a Věra Čáslavská! Lidi nám fandili, mám pořád husí kůži, ježišmarjá. Myslím, že to říkala Věruška Čáslavská, milovali ji bezmezně. Věruška to říkala v iks vystoupeních: je slavnostní nástup, vejdete, richtují vás tam, jste na seřadišti, řeknou republika ta a ta, lidi, zatleskají a pokračujete, pak zase republika ta a ta. A teď přišlo: Republika Checoslovaquia. Celý stadion vstal a všichni aplaudovali: Checo, Checo, rarara! To jste asi slyšeli a viděli a Věrka o tom často promlouvala. Pamatuji si, jak jsme šli [celá reprezentační výprava] po tartanu, ten člověk obešel, aby se zařadil podle abecedy. Strkali jsme do sebe, úplně jsme se motali, ani jsme nemohli jít. Mně se konkrétně podlamovaly nohy. To bylo neskutečné, lidi nám fandili, byli skvělí.“

„V olympijské vesnici v Mexiku, jak to mám říct, určitě to nemohu srovnávat s Mnichovem 1972, jak nás lidi milovali. Udělali by pro nás Mexičani první poslední. V olympijské vesnici to bylo krásné, byly tam vysoké bytovky, že tam po olympiádě budou žít rodiny. Směl za námi do vesnice pouze lékař, jiný mužský tam nesměl. Bylo to tam čisťounké, spala jsem s Irenou Hrádkovou a Věrkou Hrabákovou. Chodily za námi hodně atletky, jak máme partu, furt jsme se řehtaly a povídaly si. Gymnastky Matlochová a Tintěrová za námi chodily a nosily jsme jim z jídelny jídlo, protože nesměly jíst, chudinečky, aby před závody nepřibraly a moc nevážily. Byla tam mladá Milena Duchková, skokanka do vody, a tak dále. A hlavně, mohla jsem to porovnat s Mnichovem, vznikla tam parta, nikdy předtím ani potom už něco takového nebylo. Jeden pro druhého by udělal první poslední. Věruška Čáslavská tam měla 8. října svátek, bodejť že. Rusáci tam samozřejmě přišli s nějakým darem, aspoň do vesnice. Přišli jí tam hrát Mexikáni se sombrery, a co myslíte, obklopili ji. My tam byly taky a Rusáky jsme k ní s darem nepustily, protože by vydali zase zprávu, že je všechno v pořádku. A ti lidi s námi cítili! Bylo tam tiskové středisko, chodily jsme tam, když jsme mohly, a byly tam noviny. A protože se o olympiádě hodně psalo, byl tam v té době Walter Ulbricht [předseda Státní rady komunistického východního Německa], kozí brada, z toho kouká jenom zrada, a takoví. Všichni sportovci z celého světa tam seděli a vytrhávali komunistické papaláše z toho tisku a házeli je do koše. Třeba když se jelo na tréninky a na zápasy nebo jako diváci, vozil nás z vesnice autobus na jednotlivá místa. Nebo když jsme jezdily fandit boxerům a jezdily jsme na atletiku, byl narvaný autobus, ale vedle Poláka, Bulhara, východního Němce, Rusáka bylo volno. Tam si nikdo nesedl. Fakt to bylo teda opravdu úžasné. Měla jsem štěstí, že jsem letěla tam do Mexika i domů s Věruškou Čáslavskou. Musela se před lidmi v Mexiku a pak i u nás doma schovávat, jinak by ji snad samou láskou ušlapali.“

„Já, nevím, co jsem se snažila dělat, ale nejdůležitější pro mě byla vždycky rodina. Asi jsem byla opravdu vychovávaná v dobré rodině, rodiče a tak dále. Protože, a o tom jsme tady nemluvili, spousta mých kamarádek, Anička Mifková v Itálii, tohle, támhle a i já jsem měla nabídek do ciziny hodně, a nešla jsem nikdy nikam. Protože upřímně řečeno, když Italové mi řekli, a to není jako dneska, že si vezme někdo au-pairku, fyzioterapeutku, mluvím o Kateřině Neumannové, bezvadné, když ta malá jí letí naproti, vždycky u toho bulím, ale o to nejde… Za námi manželé, natož přítel, nemohli na soustředění, ne nemohli, nesměli! Teď si vezměte, když jsem dostala krásné nabídky, i v Kanadě mi nabízeli barák, ve kterém můžu hned bydlet, a nevím co ještě, ale ta představa, že bych neviděla maminku, tatínka, brášku, ségru, já bych umřela. Nemohla bych tam být, natož když pak byly děti. Vezměte si, řekli mi, že po skončení soutěže dostanu čtrnáct dní dovolenou, pak třeba pojedu týden na Vánoce domů. A manžel s dítětem za mnou nesmí, nehledě na to, že nevím, jak by se to dělo, tak jak jsem mohla někam jít? Nikam bych nešla, neobětovala bych to, i kdybych měla peněz jak želez, tak ne.“