Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Irena Mosslerová (* 1934)

• Irena Mosslerová se narodila 6. ledna 1934 v Brně

• měla sestru dvojče jménem Jarmila

• otec byl německé národnosti, matka české

• celá rodina získala na začátku války německé občanství

• otec bojoval za války v německé armádě

• matka s dcerami byly po osvobození zařazeny do brněnského pochodu smrti

• došly do Vídně, ale brzy se vrátily zpět do Brna

• Jarmila cestou onemocněla tyfem a po návratu do Brna v 11 letech zemřela

• oba rodiče strávili nějaký čas v pracovních táborech v Brně

• celá rodina získala zpět československé občanství

• Irena Mosslerová pracovala jako pletařka ocelových lan

• vdala se a měla dvě děti

• v roce 2024 žila v Brně

Není to radostný obraz osvobození zarámovaný úsměvy a květy šeříků. Před očima vyvstává výjev matky se dvěma malými dcerami potácející se jižní Moravou sevřenou chaosem někdy krátce po osvobození Rudou armádou. Krajinou táhnou válkou zdivočelí rudoarmějci, zběhové, marodéři, fanatičtí rádoby vlastenci – jedním slovem havěť, jak říká pamětnice. Matka s dcerami jsou nemyté a hladové a všeho se bojí. Jedna z holčiček během cesty onemocní tyfem a umírá. Přesná data a místa jsou již zapomenuta, ale bolestné vzpomínky zůstávají.

Přihlásili se k nesprávné národnosti

Irena Mosslerová se narodila 6. ledna 1934 v Brně. Její otec se jmenoval František Horr a pocházel z Bedřichova u Jihlavy. Byl vyučený stolař a pracoval jako dělník u železnice. V roce 1933 se oženil s Češkou Jarmilou Skotalovou z Maloměřic u Brna a o rok později se jim narodila dvojčata Jarmila a Irena Horrovy. Z dochovaných dokumentů, které jsou přiložené k tomuto příběhu, vyplývá, že se František Horr ihned po začátku války, přesně 11. září 1939, přihlásil k německé národnosti a získal německé občanství. Stejným procesem pak prošly obě jeho dcery a manželka. U dcer byla v německém národnostním katastru jako rodná řeč uvedena němčina. Irena Mosslerová to ale rozporuje – doma se mluvilo především česky, protože maminka německy neuměla. Němčinu nicméně se svou sestrou ovládaly také.  

Sestry Horrovy navštěvovaly za války českou obecnou školu v Brně-Medlánkách a snad na nátlak německého funkcionáře, jak se píše v jednom z dokumentů, byly děti později zapsány do německé školy v Králově Poli. František Horr byl jako německý občan povolán do armády a bojoval na frontě na straně nacistického Německa. Kde přesně byl nasazen a jak dlouho, jeho dcera neví. V dotazníku z roku 1963 on sám uvádí, že byl v německé armádě v letech 1940 až 1944. Byl raněn a jeho rodina o něm neměla dlouhou dobu žádné zprávy. Na konci války zřejmě nebyl doma a matka s dcerami musely čelit protiněmeckým akcím samy. 

Bály se každého, koho potkaly

Po osvobození Československa se na rodinu Horrovu snesl hněv jejich českých spoluobčanů. Maminka a její dvě jedenáctileté dcery byly zařazeny do divokého odsunu, pro který se vžilo označení brněnský pochod smrti. Irena Mosslerová si nepamatuje datum, ale zřejmě se tak stalo 30. nebo 31. května 1945. Ten den muselo Brno opustit 20 tisíc Němců. Vzpomínky pamětnice na cestu z Brna jsou velmi útržkovité. Pamatuje si, že vycházely v pět hodin ráno z Králova pole, z ulice Malátova. Nedaleko odsud, ve výstavním domě na adrese Dvořákova 8, během války bydlely. „Jak psejky nás vyhnali!“ vypravuje rozrušeně pamětnice. S sebou si mohly vzít jen minimum věcí – rozhodly se pro peřinu, kterou vezly na vozíčku, a půlku chleba. 

Vedli je přes náměstí Svobody směrem na Pohořelice, kde strávily ve sběrném táboře asi dva dny. Stejně jako mnozí jiní účastníci odsunu si Irena Mosslerová vzpomíná na přítomnost dělníků brněnské Zbrojovky: „Zbrojováci, ti nás vyhnali!“ Z jejího vypravování prosvítá, s jakými problémy se na cestě potýkaly: Velmi brzy měly hlad, takže neváhaly jíst ze země odhozené jídlo, byly špinavé a jejich stálým průvodcem byl strach. Bezvládí a chaos oněch brzkých poválečných týdnů dal průchod nejhorším lidským vlastnostem. Krajem tehdy podle slov pamětnice táhla „všecka havěť, co se tam nashromáždila“. Na své cestě nerozlišovaly, kdo je Němec, Rus nebo Čech – každý mohl být pro matku a její dvě jedenáctileté dcery nebezpečný. Proto při vyprávění Irena Mosslerová nejčastěji opakuje slova: „Bály jsme se.“

Nedělejte nic dceři!

Během cesty si vyhlédly přístřešek, kde se doufaly schovat. Malá Jarmilka, které se doma říkalo Jaruška, vykazovala již tou dobou příznaky tyfu, kterým se pravděpodobně nakazila v táboře v Pohořelicích, kde vypukla v důsledku nevyhovujících hygienických podmínek epidemie. Měla průjem a byla velmi zesláblá. Někdo je ale v jejich úkrytu objevil a malou Irenu začal ohrožovat zbraní: „On do mě, že mě zastřelí, a maminka křičela: ,Ne! Nedělejte nic dceři,‘“ vzpomíná pamětnice s velkým rozechvěním. Jestli byl oním člověkem Čech nebo rudoarmějec, čeho chtěl dosáhnout a jestli dostal, co chtěl, pamětnice neví. 

Dalším problémem, kterému čelily, byla řeka Dyje, která tvoří na jižní Moravě hranici s Rakouskem. V místě, na kterém chtěly řeku na své cestě do Vídně překonat, nebyl most. Pamětnice vzpomíná, jak se dostávala na druhý břeh po trámu. Na své cestě potkávaly i slušné lidi, kteří jim nezištně nabízeli pomoc. Jednou se malá Irena odloučila od vyčerpané maminky a Jarušky a odešla s cizí ženou, která ji slíbila nakrmit a vykoupat. „Já jsem s ní šla, mně to bylo jedno. Já jsem hledala nějaký jídlo,“ popisuje svůj stav naprosté odevzdanosti osudu. Žena svůj slib skutečně splnila a Irenka se vrátila dokonce s výslužkou. „Tak mě vykoupala, dala mně jíst a tři buchtičky.“ 

Bály jsme se, že nám Rusáci něco udělají

Po strastiplné cestě se uprchlice dostaly do Vídně, která tehdy byla poničená a vyčerpaná válkou podobně, jako české země. Na uprchlíky zde nikdo s otevřenou náručí nečekal. Irena, která uměla německy, vyžebrala v obchodě chleba. Vzpomíná, jak ho s maminkou jedly pomalu, aby jim dlouho vydržel. Z úkrytů je vyháněli, z utábořených vojáků měly strach. „Bály jsme se, že nám Rusáci něco udělají,“ vypravuje pamětnice. Po nějaké době živoření a schovávání a žebrání se rozhodly vrátit domů, do Brna. Přesněji to rozhodla jedenáctiletá Irena, která byla z trojice ta nerozhodnější. Maminka byla z nejasných důvodů psychicky a fyzicky natolik vyčerpaná, že nebyla schopná vzít situaci do svých rukou. „A já říkám: ,Jde se dom.‘ Mamince jsem to řekla,“ vzpomíná Irena Mosslerová. 

Cesta zpět do Brna byla velmi namáhavá. Irena táhla vozík, před lidmi se schovávaly v křoví. Nakonec se rozdělily. Ireny se ujal cizí muž, který se nabídl, že ji odveze do Brna a skutečně to udělal. „Nechala jsem je tam,“ říká Irena Mosslerová a z jejích slov je cítit, že to byla tehdy ona, kdo převzal zodpovědnost za maminku a nemocnou sestru. „Aby tam byly, nikam nechodily, že si pro ně přijdu…Byla jsem tak kurážná, že se tomu až divím.“ Vlakem dojela s oním neznámým mužem z Bratislavy do Brna. Zde jí dal peníze na tramvaj, aby mohla dojet k babičce Skotalové do Medlánek, okrajové čtvrti Brna. Irena si peníze schovala a do 8 km vzdálených Medlánek došla pěšky. Zde zjistila, že se babička nachází na jiném místě v Brně. Následovala tedy další cesta pěšky. Když Irena dorazila po této anabázi k babičce, setkala se zde ke svému velkému překvapení s matkou a sestrou, které do Brna svezli sovětští vojáci autem. 

Němci, kteří nebyli odsunuti, byli nasazeni na práci

Zdravotní stav Jarušky se po návratu do Brna zhoršoval. Brzy ji hasiči převezli do nemocnice, kde za dva dny, 28. června 1945, zemřela. Tím útrapy rodiny neskončily. Oba rodiče úřady zavřely a majetek rodiny byl zkonfiskován a rozprodán. Otec byl nějakou dobu vězněn v Kounicových kolejích, kde bylo za války obávané německé vězení, kterým prošly tisíce českých vlastenců a odbojářů a kde se konaly časté popravy. Po válce si zde naopak Češi vylévali zlost na Němcích. I tatínek pamětnice zde byl podle jejích slov fyzicky bit. Následně byl internován v pracovním táboře č. 3 v Brně-Bohunicích. Zde pracoval mimo jiné v tehdejší Kohnově cihelně. Také maminka byla po návratu do Brna nějakou dobu zavřená v pracovním táboře v Brně-Obřanech. 

Na podzim 1945 vykonala Irena Mosslerová úspěšně zkoušku před školní komisí a mohla nastoupit do obecné školy v Brně-Medlánkách. Zde se setkala se šikanou ze strany spolužáků: „Oni pokřikovali, že jsu Němka,“ vypravuje pamětnice s rozhořčením ještě dnes a opakuje: „My jsme nebyli Němci! My jsme nebyli Němci!“ Z kontextu jejího vyprávění vyplývá, že se sice za války hlásili k německé národnosti, ale nepovažovali se za nacisty. Její tvrzení „my jsme nebyli Němci“ je tedy třeba chápat ve smyslu „my jsme nebyli nacisté“. 

Získat zpět československé občanství nebylo jednoduché

Rodina se po válce zoufale snažila dokázat své češství a získat zpět československé občanství, kterého se na začátku války vzdali a bez kterého zůstávali v poválečném  Československu občany druhé kategorie. Dochovala se žádost ze 4. února 1946, ve které maminka tvrdí, že její muž byl sice národnosti německé, „ale nebyl organizován u žádné nacistické strany, stýkal se jako jeho celá rodina s českou společností a děti vychovával česky.“  Ze 7. prosince 1945 je datovaná žádost babičky Skotalové adresované „Ředitelství koncentračního tábora pro Němce v Brně-Bohunicích“, ve které prosí o propuštění svého zetě a uvádí, že „děti i jeho manželka neznaly německý jazyk“. Žádost zůstala nevyslyšena.

František Horr zůstal zavřený v pracovním táboře více než rok. 23. září 1946 ho úřady propustily a zprostily ho povinnosti nosit bílou pásku, kterou museli být Němci po válce označení. Mamince bylo vráceno československé občanství již v roce 1946, František Horr ho získal zpět teprve v roce 1950. Následující rok jim dokonce úřady vyplatily peněžní náhradu za majetek zkonfiskovaný a rozprodaný v roce 1945. Rodina zůstala žít v Brně-Medlánkách. Maminka se živila jako uklízečka, otec pracoval jako dělník v První brněnské strojírně.

V dospělosti pracovala Irena Mosslerová v Pozemních stavbách jako pletařka ocelových lan a později jako vrátná. Třikrát se vdávala a z prvního manželství s Jiřím Ungerem se jí narodily dvě děti. Její třetí manžel se jmenoval Jaroslav Mossler, jeho příjmení dodnes nosí. Do důchodu odešla zhruba v 56 letech. Vztah k socialistickému režimu shrnuje těmito slovy: „Nic mi [komunisti] neudělali, ale nebyla jsem nadšená.“ Do komunistické strany ji nelákali, ale kdyby ano, tak by šla, pokud by tam byli dobří lidé. V roce 2024 žila Irena Mosslerová v domově pro seniory v Brně. Těší ji, že díky Paměti národa půjde její příběh „do světa“, jak říká.