Dvacátého prosince 1964 ráno v půl osmé byl na rotě vyhlášen poplach, pohraničníci slyšeli střelbu od hranic. Telefonovali na pozorovatelnu, ale nikdo se neozval. Proto tam vyjela poplachová hlídka se psem. Pepu Ulricha našli zraněného na zemi a průlez mezi drátěnými zátarasy byl otevřený. Pro překonávání zátarasů měli pohraničníci postavené průchody zakončené dřevěnou boudou, která se normálně uzamykala. Klíče měl velitel hlídky Ulrich. Aby mohl Dobřichovský utéct do Německa, potřeboval klíče. Proto došlo na pozorovatelně k potyčce, padly dva výstřely. Nakonec Dobřichovský shodil Ulricha dolů z pozorovatelny, která byla asi 12 metrů vysoká a stavěná do kónusu. Když Ulrich padal, ošklivě se pomlátil. Ale když k němu přišli pohraničníci, ještě žil.
„V místnosti bylo šero. A oni něco nesli v celtě od stanu. Myslel jsem, že střelili srnku. Když nebylo maso, tak se střelila srnka a bylo maso hned. Vůbec mne nenapadlo, že nejdou doleva do kuchyně, ale doprava (na pokoj). Šel jsem za nimi – a tam ležel Pepa. Přes levé rameno dolů měl průstřel, ale to nebylo smrtelné, to bylo jen asi tři centimetry pod kůží. Strašně křičel, strašně: ‚Kluci, pomozte mi, zachraňte mne!‘ Nejhorší však bylo, že zavolali sanitku, a sanitka se tam (do Železné) nemohla z Domažlic dostat. Tak ho naložili na koňské sáně a vezli ho ještě kus sáněmi. A po cestě Pepa umřel.“
„Za prvé jsme si museli věřit. Jeden za všechny, všichni za jednoho. Protože při službě jste byla na toho druhého odkázaná, když jste na někoho narazili. Tam byly případy, že třeba východní Němci chtěli utéct, nebo Poláci hodně utíkali. A co vy víte, co ten Polák nebo Němec udělá. A budete sám. Musíte být sehraní s tím druhým, bojovat jeden za druhého. Ale služba to byla pěkná, proto se i dneska o to zajímám.“
„V roce 1963, kdy mi ještě nebylo 17 let, mi najednou kolem 20. července přišel povolávací rozkaz, aniž bych byl odveden na vojnu. Prostě přišel papír. Rodiče nebyli doma, byli na dovolené. Tak jsem šel na vojenskou správu, kde jsem potkal nějakého majora. Ptal jsem se ho, co mám dělat, proč mi to přišlo. On vzal ten papír, podíval se na něj. A slušně řečeno, vyjádřil se takto: ‚To nějaká ženská spletla. Ale víš co, vem si to a jeď na vojnu, to ti neuškodí.‘ Dal mi papír zpátky a odešel. A tak jsem 1. srpna sedl na vlak a jel jsem do Českého Těšína (do přijímače).“
Petr Motejl zasahoval proti narušiteli hranice jen jednou. S kolegou zadrželi německého staříka, který byl v lese na houbách, nechtěně překročil hranici a dostal se na okraj orného pásu. Byl zadržen, ale ještě tentýž den jej Pohraniční stráž vrátila přes hraniční přechod v Rozvadově do Německa.
Petr Motejl se narodil roku 1946, pochází z Plané nad Lužnicí, ale již v dětství se rodina přestěhovala na Děčínsko, kde pamětník žije dodnes. Po vyučení zámečníkem byl roku 1963 předčasně povolán na vojnu, nebylo mu ani 17 let. Nastoupil k Pohraniční stráži, po přijímači v Českém Těšíně a krátké službě v Domažlicích a na Rozvadově byl přiřazen na rotu Železná. Zde zažil tragickou událost. Vyměnil si službu s kamarádem Josefem Ulrichem, který byl na hlídce zabit pohraničníkem Dobřichovským, jenž dezertoval a utekl do Německa. Po této události byla jednotka rozdělena, Motejl dokončil vojnu na rotě Jedlina na Tachovsku. Po vojně vystřídal řadu zaměstnání (číšník, železnice), nakonec pracoval jako řidič autobusu v Dopravním podniku města Děčína, kde zůstal až do odchodu do důchodu v roce 2009. Petr Motejl zemřel v roce 2022.
