Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Květoslav Motejlek (* 1925)

• narozen 19. prosince 1925 v Doudlebech nad Orlicí

• v dětství skautem v organizaci Junáci volnosti v Praze

• v 16 letech chtěl utéct přes Hamburk do Británie, za což byl potrestán ročním vězením v lágru Lechfeld

• práce pro podzemní hnutí Zpravodajská brigáda v rámci 2. praporu Toledo

• aktivní účastník pražského povstání

• dohlížel na vystěhování Němců v Trutnově

• roku 1949 emigroval do Německa a pak dále do Francie

• do Čech se vrátil v roce 1991, žije v Nymburce

„Masaryk se postavil před nás a řekl: ,Chlapci, slibte mi, že budete dobrými Čechoslováky.‘ A my, aniž bysme se znali, jedním slovem to z nás vyhrklo: ,Ano, pane prezidente.‘“

Nebyl to vlastní otec, ale je to můj otec, protože mě vychoval

Jan Květoslav Motejlek se narodil 19. prosince 1925 v Doudlebech nad Orlicí. Jeho rodiče se velmi brzy rozvedli. „On totiž neplatil alimenty, tak maminka řekla: ,Nech si prachy, já si nechám dítě,‘“ vzpomíná pan Motejlek, proč zůstal s maminkou. Ta ovšem měla málo peněz, a tak malý Květoslav opakovaně pobýval u svých prarodičů. V pěti letech si ho maminka vzala k sobě do Prahy-Lahoviček, ale z finančních důvodů se po roce opět stěhoval za dědou a babičkou. Teprve když mu bylo osm let, si maminka našla přítele a mohl zůstat s ní v Praze. Začal tam chodit do školy a otčíma přijal velmi rychle za vlastního.  „Takže já jsem poznal otce až v osmi letech. Nebyl to můj vlastní, ale je to můj otec, protože mě vychoval.“

Chlapci, slibte mi, že budete dobrými Čechoslováky

Jan Květoslav  Motejlek navštěvoval školu ve Svatoslavově ulici, kde ho jeden kamarád přivedl ke skautingu: „Jeden kamarád mi řek: ,Ty chodíš  trempovat s klukama, proč bys nešel do skautu?‘“  Tak začal docházet do chaty v Praze na Jezerce, kde měli tehdy klubovnu Junáci volnosti *. Tam před totemem, který vyřezal jeden ze skautů, složil i svůj skautský slib. Skauti jezdili na výpravy především do Posázaví tzv. posázavským expresem „tam, kde se trampovalo“.  Zároveň se zúčastňovali spousty veřejných akcí, jako např. všesokolského sletu.

Jednou vybral malého Květoslava jeho vedoucí Bohumír Káš, aby se zúčastnil setkání s tehdy již bývalým prezidentem Masarykem v Lánech. „Tatíček přijel v kočáře. Přišel ke každýmu z nás, zeptal se jak a tak dále. Ke mně přišel taky, zeptal se, jak jde škola. Já řikám: ,Pane prezidente, dost těžko,‘“vzpomíná na svůj hovor s TGM… „Pak se postavil před nás a řekl: ,Chlapci, slibte mi, že budete dobrými Čechoslováky.‘ A my, aniž bysme se znali, nic, jedním slovem to z nás vyhrklo: ,Ano, pane prezidente.‘ Od té doby jsem byl, jsem a budu Čechoslovák.“ Setkání s prvním prezidentem v něm nechalo hlubokou stopu a zároveň uvědomění. Již za pár let měl dokázat, že slib daný TGM myslel naprosto vážně. Ale nepředbíhejme.

Když mu bylo čtrnáct, rozhodl otec, že by měl jít Květoslav do učení v oboru zámečník. Dva roky praxe a učení znamenaly odklon od oddílu. Skautský duch ale panu Motejlkovi zůstal. Bylo mu 16 let, kolem zuřila válka, když v roce 1941 zakončil učení.

Vybral jsem kasičku, změnil na marky a zdrhnul z domova

Doma za války ilegálně poslouchali legendární vysílání Volá Londýn **. Na jeho popud se pamětník věrný svému slibu rozhodl odejít bojovat za svobodné Československo.„Já měl nápad, že bych se mohl dostat do Anglie na švédský lodi z Hamburku. Takže jsem přešel protektorátní hranici, poměrně snadno. Německy jsem uměl, jazyky mi vždycky šly.“ V Hamburku ho ale velmi brzy vypátralo gestapo, a tak putoval do vazební věznice a čekal na soud. U soudu k jeho překvapení na něj soudce promluvil česky. „Já mu říkám guten tag a on mně nazdar. Já mu povídám: ,Vy ale umíte báječně česky… – ,No dyť já jsem z Chebu!‘ On to byl Sudeťák. On se měl ptal: ,Co tady chceš?‘ – ,Moje touha byla vždycky vidět moře a lodě…‘ – ,Podívej se, tyhle pohádky si nech pro sebe. Takovejch jako ty tady máme každej den.‘“ Snad si získal soudcovy sympatie, snad měl pouze štěstí, neboť nebyl odsouzen za politický čin, nýbrž za potulku, a sice na neurčito do pracovního tábora Lechfeld.

Ne, to jsou naši zajatci!

Věznění trvalo jeden rok. Díky intervenci otčíma mu byl trest prominut, jelikož by uznán nezletilým. Podmínkou propuštění bylo, že musí pracovat účelově pro „vítězství říše“. Stal se tedy plavčíkem na labském vodním spoji s cílem jak jinak než v Hamburku. Cestou přespával v přístavech v Magdeburku a Drážďanech.   

V Hamburku trávil čas s Francouzkou Rolánde, která tam byla na nucených pracích jako chůva. V Praze, na druhé straně spojnice, navázal opět spojení se svým bývalým vedoucím Mírou Kášem, který jej zverboval do Zpravodajské brigády, 2. praporu Toledo. *** „Potřebovali bychom, abys nám dával všechny zprávy, případně nákresy, jak vypadaj přístavy v Magdeburku, Drážďanech. Nálada obyvatelstva,“ cituje dnes zpaměti Motejlek svého „nadřízeného“ Kaše. Scházeli se spolu skoro až do roku 1945 v hostinci U Beránka na Vinohradech. Na čas kvůli zranění od fosforové bomby pobyl v německé nemocnici: „Byl jsem tam výborně ošetřován, to je hrozný, viďte?“ Po propuštění pracoval kvůli zdravotním problémům chvíli jako topenář v Magdeburku, ale stihl se ještě vrátit na post plavčíka.     

V dubnu 1945 si ovšem zajistil při dovolené v Praze od doktorky neschopenku kvůli údajným opětovným problémům souvisejícím se zraněním. To už byl v čilém styku s Mírou Kášem a připravoval se na povstání. Zažil boj o rozhlas, kde musel hájit odzbrojené německé vojáky. „Chtěli je lynčovat. Já říkám: ,Ne ne. To jsou naši zajatci…‘“

Posléze byl vyslán se čtyřčlennou skupinou prozkoumat Pankrác a Michli, aby „očíhli situaci“. Na Pankráci se dostali k barikádě, u níž zůstali do druhého dne, a čekali na příjezd tanku. Připravovali zápalné lahve, veškerá ostatní výzbroj byla pár pušek či pistolí. „Já jsem měl pistoli… Ale co to je proti tanku?“ Druhý den je skutečně dostihl německý tank, jemuž zneškodnili lahvemi pásy, takže musel zastavit. „Bílej šátek, vylejzali ven. Najednou druhý Němci, který přicházeli s puškama proti nim. Všichni říkali, co se děje, tak oni se teď bijou Němci mezi sebou?“ tak líčí pan Motejlek své setkání s vlasovci, kteří pomáhali odzbrojovat Němce, ač byli sami v německých uniformách.

„My všichni, co jsme byli na těch barikádách, jsme byli rádi, že jsme si mohli jít domů odpočinout, zatímco se na ulicích objevilo nalustrovanejch a vyfešákovanejch hrdinů, který zabíjeli Němce,“ vzpomíná pak na náladu po vyhlášení německé kapitulace. Práce ovšem neustala: „A jelikož jsem uměl rusky, tak mě dali k lékařský spojce sovětský armády,“ popisuje pamětník, kterak se krátkou chvíli dostal jako tlumočník k Rudé armádě.

Ten skautskej duch

Po válce byl prapor Toledo v rámci 1. pluku revoluční gardy poslán do pohraničí, konkrétně do Trutnova, kde měl za úkol dohlížet na postupný odsun Němců. Krom jiného tam Květoslav Motejlek opět dělal tlumočníka. „Je třeba říct, že tam byl velkej nepořádek. Tam byly takzvaný revoluční gardy, nikdo neví, co byly vlastně zač. My jsme byli takoví vykonavatelé národních výborů.“ O nepořádku, který právě lidé z Toleda museli řešit, svědčí tato vzpomínka: „Tam chtěli vystěhovat jednoho Němce, národní výbor ho chtěl vystěhovat. Tak nás lidi zavolali: ,Vždyť oni nám ho vystěhujou a my budem bez chleba! On to byl pekař!‘“ Jindy zase řešili znásilnění německého děvčete sovětským vojákem.    

Členové skupiny Toledo se zkrátka snažili přistupovat ke své neradostné práci důstojně a slušně, jak říká Květoslav Motejlek, „ten skautskej duch v nás byl vždycky“. Přesto a zcela pochopitelně byl pro vystěhovávání, vzpomínal si totiž dobře na pracovní tábor Lechfeld. „Ne, ne! Na druhý straně jsem viděl, jak bylo zacházeno se Židama, jak bylo zacházeno s Rusama…“

Během práce v Trutnově se Květoslavu Motejlkovi naskytla příležitost jít na policejní školu v Mariánských Lázních. „A už tam byly tehdy komunistický buňky. A už do nás hustili dialektickej materialismus. A že z nás budou esenbáci. A já řek: ,Tak tohle ne. Já myslel, že budu policistou jako za první republiky.‘“ Ze školy tedy odešel, chvíli dělal v Mariánských Lázních závozníka, pak odjel na půl roku do Ostravy pracovat na dole Zárubek. „Republika to potřebovala.“ V Ostravě se ve volných chvílích dostal i do divadla, kde občas hrával vedlejší role v operetě.

V roce 1947 narukoval na vojnu k dělostřelcům v Hradci Králové. Tam ho zastihl i komunistický převrat, s nímž nesouhlasil. Brzy tak byl shledán pro své názory a obdiv k první republice nespolehlivým. Když se jednou vracel z dovolenky do kasáren, potkal před vraty velitele cimry: „Já bych ti neradil, aby ses tam vracel, páč jakmile tam vlezeš, tak máš průser. Buďto tě čeká kárňák, nebo ty pracovní útvary****. Přišly tam zprávy na tebe, že jsi politicky nespolehlivej,“ cituje pan Motejlek pár vět, které mu ve vteřině změnily život.

Večír jsme se vydali na cestu k hranicím

Květoslav Motejlek velmi rychle odjel do Prahy, kde se spojil s přítelem z Toleda. Zbývala jediná možnost – emigrovat. V ČSR,  kterou již téměř pohltil duch východního bloku a kde byl označen za nespolehlivého, na něj již nic dobrého nečekalo. Spojil se ještě s druhým vojákem z Chebu, který byl stejného věku. Odtud se rozhodli společně překročit hranici. „Večír jsme se vydali na cestu ke hranicím. On to tam znal. To tam ještě nebyly zátarasy. To bylo klidný, ale najednou z baráku vyběhl pes, posvítil si na nás voják: ,Kluci, kam jdete?‘ Jsem nevěděl… On řekl: ,Jdeme k Novákovi do statku. Za holkama.‘ – ,Jo, jo, jo, tak běžte, kluci, ahoj a hezkej večír.‘“ Tak se jim podařilo přejít hlídku a pak uprchnout do Německa, americké okupační zóny.

Květoslav Motejlek se tak dostal do sběrného uprchlického tábora v Mnichově. Jelikož ovšem byl jeho osud po dlouhou dobu nejistý a bez vyhlídky na zlepšení, rozhodl se uprchnout podruhé – do Francie. Odcestoval tam s přítelem z uprchlického tábora. Po vlastní ose do Štrasburku, poté vlakem do Paříže. „Když tě chytli mezi Paříží a Štrasburkem, tak tě lifrovali rovnou zpátky.“ Do Paříže se dostal, první měsíce trávil v československém uprchlickém táboře, vedeném doktorem Řehákem. ***** Francouzsky se učil postupně. Ve Francii zůstal 42 let. Pracoval tam mj. v divadle Járy Kohouta, dále jako prodavač prskavek, šofér či obchodní zástupce. Poznal tam svou ženu, s níž má dvě dcery a dva syny.

Před sametovou revolucí se ve Francii poznal s nymburskými basketbalisty. Když se v roce 1991 vracel do vlasti, vybral si proto k bydlení právě Nymburk, kde se stal známou postavou. Do Čech se vrátil s jedním synem. Zbytek rodiny zůstal ve Francii.

„Mladí lidé, buďte tak laskaví a snažte se nejdřív zapamatovat jedno slovo, a to je vlast. Ale vlast, to není jen kus země, na kterým žijete. Vlast je Pepík, kterej žije vedle vás, Jarda, kterej je na druhý straně. Maruška, která je před váma. To všecko je vaše vlast. Snažte se žít slušně. Vezměte si příklad z lidí, jako byl Beneš, jako byl Masaryk, jako byl Baťa,“

 

-----------------------------------

POZNÁMKY POD ČAROU

* Junáci volnosti Za první republiky existovalo vedle Svojsíkova Svazu junáků – skautů a skautek mnoho jednotlivých nejednotných junáckých organizací. Některé z nich byly zřízeny politickými stranami (např. Švehlovi junáci při agrární straně). Junáci volnosti vznikli v roce 1925 při národně socialistické straně (strana E. Beneše). V roce 1939 byly všechny tyto organizace spojeny právě do Svojsíkova svazu.

** Volá Londýn Legendární rozhlasový pořad, který začal vysílat v září 1939 z Londýna exilový ministr zahraničí Jan Masaryk. Z něj se mohli lidé v protektorátu dozvědět necenzurované zprávy z bojišť, poslechnout si reportáže z čsl. zahraničních jednotek atd.

*** Zpravodajská brigáda byla podzemní odbojovou organizací, prováděla na území protektorátu v letech 1940-45 výzvědnou a sabotážní činnost. 2. praporu s krycím jménem Toledo, jehož členem byl i Květoslav Motejlek, velel Bohumír Káš.

**** Pracovní útvary, míněny zřejmě pomocné technické prapory PTP, kam byli posíláni na vojnu „nespolehliví“ občané, kterým nebylo radno svěřit do ruky zbraň.

***** Dr. Edmund Řehák (1914–2000) byl českým novinářem, představitelem zahraničního odboje a politikem za lidovou stranu. V roce 1948 založil v Paříži Československý pomocný výbor, kam se dostal i J. K. Motejlek. Více na http://www.csds.cz/cs/g6/2022-DS.html.