„Pro nás přišli ráno v šest hodin 29. května (1940), já jsem chodil do gymnázia ještě, chystal jsem se, tak měl jsem jít normálně do školy, jo. Do školy jsem nepřišel, teď ty žáci, spolužáci a profesoři říkali: ‚Co s tím Moulisem je? Tak je nemocnej, nebo co?‘ A teprve tentýž den se dozvěděli, že prostě jsem na gestapu, otec taky, a já už jsem pak prakticky s otcem nemluvil, vůbec. My jsme byli oddělení. Mě potom odvezli do káznice Ebrach v Německu a tam odtud do káznice Amberg. Taky mě shodou okolností pustili, ale jak se později ukázalo omylem, teda na štědrý den čtyřicet dva. Nechali mě doma dva a půl měsíce a zatkli mě znova. Teď ani výslechy nic, no ale no já jsem tam měl v tom zuchthausu to bylo, káznice Amberg jsme se… takhle jsme se dozvěděli, že byl spáchán atentát na Heydricha. A jelikož jsem pracoval v lomu, tam jsme měli aspoň trochu přístup k německejm novinám, ale ty naši kamarádi v té káznici nic nevěděli. A my jsme jim psali takový noviny nebo letáčky nebo motáky, co se děje, a shodou okolností, když já jsem předával jednomu tomu, tak mě chytl bachař a to už jsem měl strach potom. My jsme nic nevěděli, ale věděli jsme, že se tady dějou hrozný věci. Tak mě dali jako trest tři neděle takovou, bunkr se tomu říkalo. To byla taková skoro temnice, jo. A potom do konce trestu, to bylo ještě půl roku, do konce trestu samovazbu. No a teď já jsem měl furt obavu z jedný věci, protože ten ředitel tý věznice, když mě vyslýchal, tak já jsem mu říkal: ‚Já to chtěl jsem pro kamaráda… jako aby se dověděl a tak…‘ A on říkal: ‚Nevěřím vám, vy Češi tady máte ilegální organizaci a my na to příjdem! Gestapo to z vás dostane!‘ A z toho jsem měl teda obavu…Čili teď já jsem furt nevěděl, jestli ten ředitel prostě to pošle. Zprávu o mně nebo jestli to pošle hned to gestapo. To byla hrozná doba. No ale oni zřejmě jednak mě měli stejně za mřížema voni - Němci a oni měli tenkrát v Heydrichiádě ty lidi, co to měli jiné starosti, než aby se jako zabývali nějakým Moulisem.“
„Ale když jsme dávali dohromady ty paměti jeho, tak nás poslal na dva takový zájezdy. To už ale bylo v roce 69, nás poslal do Sovětského Svazu ouředně jako. A my jsme tam byli, ňákej Richter, taky píše (Pavel Richter) a Janeček, ten umřel no a když jsme tam přišli v tom 69, tak jsme byli více méně vojenská taková delegace, no a teď se nás všichni ptali ty důstojníci sovětský a my jsme říkali: ‚Tady žádná kontrarevoluce nebyla…To je blbost! To je nesmysl!‘ A oni koukali… ‚Jéžiš marjá, co to říkáte! Kdyď nám tady tvrděj, co se u vás dělo!‘ No, ale potom, když přišel Husák, to byla taková složitá situace, prostě ty paměti, tam jsou některý kapitoly, který se tomu novýmu stalinskýmu vedení nelíbily. A z toho důvodu prostě tu naší skupinu rozpustili. Protože on tam třeba psal, jak byl legionář za války a nebo byl proti tomu sovětsko- německýmu paktu. Prostě takovéhle věci …tak zase bylo hodně lidí, kteří se chtěli dostat na naše místa…No, tak potom nás rozpustili… Ale stejně žádný jiný paměti už nevyšly, než ty, co jsme psali my.“
„Podruhý mě zatkli 15. března (1943), náhodou patnáctýho března mě odvezli do... na tu služebnu gestapa do Plzně. Já už jsem to znal, protože tam jsem byl pár dní, odvezli mě do Malé pevnosti Terezín a za měsíc mě odvezli, to jako zřejmě se mě chtěli zbavit na dobro, do toho koncentráku, do toho Osvětimi, kde to teda hrozný poměry byly, jo... Tak ti byli (dozorci) prakticky všechno lumpové, jo. Jediné v Malé pevnosti Terezín byl ňákej, jmenoval se Hochhaus a pomáhal těm vězňům. Taky po válce ho ani neodsoudili, ale to byl jedinej, kterej jak se pamatuju, jo. No tak já nevím, jak se pamatuju, no v těch bylo tak 100 těch dozorců v tý Malý pevnosti, ale v tom Buchenwaldě byli asi 2000 těch esesáků, jo… 2000! Heleďte v tý Malý pevnosti to ještě jakžtak šlo. Pro nás to bylo jednak ještě u nás doma, teda kousek od nás. No tak byli jsme tam v těch celách, tam nás bylo 50, jo vždycky v tý cele. Tak tam to ještě, opakuju, tam to ještě ňák šlo. Ani se tam nějak zvlášť ještě nepopravovalo, nebyli lidi, jo.
Chodili jste pracovat v tom Terezíně?
Chodili jsme pracovat, to bylo, já už jsem se v tom trošku vyznal, ty kdyby bejvali věděli, že jsem študent, ty by mně dali pár facek… A oni tenkrát, to si pamatuju, že říkali: ‚Budeme opravovat střechu, kdo je pokrejvač nebo rozumí tomu…‘ No tak já se přihlásil. No tak nic, no vo nic nešlo, tak jsem seděl na střeše…“
„Ten Buchenwald byl podstatně, podstatně lepší než Osvětim.Tam teda v tý Osvětimi byly prostě dvě skupiny lidí. Někteří byli, přišli a šli rovnou do plynu, ty židovský transporty. A ty politický ty byli, ty byli v tom v tak zvaným hlavním táboře, kde teda v hrozných podmínkách, ale prostě tam to fůra lidí mohla přežít a hlavně tam to mohli přežít ty, co šli brzo pryč … a to jsme byli my…No a Buchenwald, no takhle oni… ten tábor bylo obrovský město, jo, kde bylo 20-30 000 těch vězňů. To sami ty esesáci prostě nemohli řídit nebo zvládnout, to nebylo možný, čili oni si vybrali vězně, který já nevím, dělali v kuchyni a nebo dělali v lazaretu a nebo ve skladu a nebo prostě tyhle ty… No a teď zaleželo na tom, kdo tyhle ty vězňové, taky vězňové, ale v ňáký tý funkci, co to bylo za lidi. Původně to byli kriminální vězňové, který byli stejní lumpové jako ty esesáci, ale v tom Buchenwaldu se podařilo politickejm věžňům se prostě zmocnit těhle funkcí a když byli v těch funkcích tak prostě pomáhali kamarádům. A jelikož v Buchenwaldu bylo 4000 Čechů, tak ty Češi zase samozřejmě měli možnost a prostě pomáhali si navzájem. Přišel starej nemocnej chlap, jo. Tak se podařilo ho dát do… na pracoviště, kde se štupovaly ponožky, ponožky nebo spalovaly kalhoty nebo něco takovýho, aby byl chlap pod střechou a nedělal žádnou těžkou práci. No, a nebo se zachraňovali vězňové, kteří měli jít třeba do nějakýho těžkýho třeba do tý Osvětimi zpátky, tak se zachraňovali, nějakejma těma postavenýma, že v tom Buchenwaldu zůstali. Dostal třeba jiný jméno nebo takhle…“
„Potom oni udělali i bordel tam. Ty esesáci pro ty takový tam prominenty nebo pro koho…udělali bordel v Buchenwaldu. Dali tam nějaký ženský, zas vězeňkyně z toho vězenskýho tábora v Ravensbrücku , kde jim řekli, když tam půjdou, že je za rok pustěj domů. Ty ženský tam dělaly ty kurvy, samozřejmě je domu nepustili. No, ale političtí vězni, jako to nepřicházelo v úvahu, že by tam vůbec šli.
Za to se platilo? Jo, za to se platilo… Vy jste tam měli nějaký peníze? Nějaký přístup k penězům? Jo, měli jsme peníze... Nebo z domova?
Ale já si to pamatuju, byl ten apel večer, byl tam ten esesák a byla nějaká taková jako, já nevím, vstupenka nebo co. A pamatuju si, že když bylo po tom apelu, tak ten esesák říkal: ‚Vězňové, kteří máte vstupenku do bordelu, nástup, ale imlaufschlit, ale rychle!‘
A oni za velikého smíchu ostatních, ti dva nebo tři šli do toho bordelu. Ale Češi tam teda, to bylo pod naši tu… Ono mezi těma Němcema bylo spousta teplejch, no a oni jako ty nacisti jako byli proti těm teplejm, tak aby jako ty lidi nebyli teplý, tak jim povolili ten bordel. Takhle ňák…
Když byla v roce 43, když se Itálie prostě vzdala nebo přešla ke Spojencům, tak gestapáci zatkli členy italský vlády tý fašistický a zatkli taky princeznu, dceru toho krále Emanuela, nebo jak se jmenoval. A odvezli ji do Buchenwaldu. Představte si to… No a tam teda nikde, ona už byla nějaká nemocná, byla na tom špatně. No ale teď tam nebyly nikde žádný ženský. Tak dali princeznu, dali tu princeznu do toho bordelu! To bylo jediný, kde byly ženský! Ona tam zemřela asi ... za chvíli. princezna italská…“
Miloslav Moulis se narodil 30. dubna 1921 v Praze. Jeho otec byl právník (za 1. světové války byl legionářem v Rusku, kde ho komunisté v roce 1918 zajali a odsoudili k trestu smrti, ale podařilo se mu trestu uniknout) a pracoval na ředitelství Československých drah. Za okupace byl jeho otec znovu zajat nacisty (za podíl na petici Věrni zůstaneme) a tentokrát trestu neunikl a v roce 1943 byl popraven. Rodina žila v Praze, ale dlouho zde nezůstala a v roce 1923 se přestěhovala do Plzně, kde Miloslav absolvoval místní základní školu a poté chodil do gymnázia (Masarykovo reálné gymnázium). Rodina děti vychovávala ve vlasteneckém duchu a mladého Miloslava zajímal veřejný život, chtěl se stát novinářem. Když byl studenty založen spolek Národní hnutí pracující mládeže krátce po okupaci, stal se jeho členem a byl za aktivity spojené s jeho činností zadržen gestapem (spolek fungoval necelý rok). Někteří členové spolku utekli do zahraničního odboje a ti, kteří zůstali, byli zatčeni 29. května 1940. Miloslav Moulis byl odsouzen Lidovým soudem na dva a půl roku vězení. Pustili ho na Vánoce 1942, na svobodě však byl jen krátce a zatkli ho znovu. To už však soud neproběhl, ale odvezli ho rovnou do Malé pevnosti Terezín a poté do Osvětimi. Zde naštěstí nepobyl dlouho a byl poslán do Buchenwaldu, kde strávil zbytek války. 11. dubna 1945 byl tábor osvobozen Američany. Po válce se Moulis vrátil domů (maminka mu zemřela už v roce 1939, měl ještě dva bratry a žili u tety) do Plzně a začal pracovat v novinách. V roce 1946 se přestěhoval do Prahy. Od té doby je činný literárně (literatura faktu o 2. světové válce, především téma mládež v odboji a koncentrační tábory). V roce 1966 dostal od Ludvíka Svobody nabídku spolupráce se psaním jeho pamětí. Tato spolupráce trvala až do roku 1969, kdy byla skupina (ještě dvou historiků) rozpuštěna. Až do roku 1993 potom působil v redakci Národního osvobození při Svazu bojovníků za svobodu. Miloslav Moulis se i v době natáčení rozhovoru (2007) věnoval publikační činnosti. Zemřel v březnu roku 2010 ve věku nedožitých 89 let.
