Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeněk Mrkvička (* 1930)

• narozen 22. února 1930

• otec pamětníka Zdeněk Mrkvička st. byl bývalý ruský legionář

• rodiče vlastnili hospodu a hospodářství v Čejeticích

• za války u nich bydleli němečtí vojáci

• v květnu 1945 byl u Mrkvičkových v hospodě ubytován raněný americký voják

• v letech 1945–1946 se potkával s americkými vojáky

• 17. července 1945 se setkal s generálem Georgem S. Pattonem

• vystudoval střední strojírenskou školu v Písku

• po válce pracoval ve zbrojovce ve Strakonicích

• v 50. letech rodičům znárodnili hospodu i statek

• v 50. letech byl komunisty vyhozen z práce ve zbrojovce ve Strakonicích

• nikdy nevstoupil do KSČ

Po příjezdu amerických vojsk v dubnu 1945 do Československa se Strakonice staly jedním z míst vrchního velení americké armády. Celé americké zóně v ČSR velel generál George S. Patton. „A toho já jsem viděl živého,“ vzpomíná Zdeněk Mrkvička. 17. července 1945 se generál George S. Patton, jeden z nejslavnějších a nejúspěšnějších amerických generálů bojujících za druhé světové války, účastnil přehlídky americké divize spojené se slavnostní návštěvou města Strakonice. Poté odlétal z letiště Lipky za účasti veřejnosti. „Ve Strakonicích bylo takové pomocné vojenské letiště, říká se na Lipkách. A tam odtud on odlítával. A já jsem byl od něj jak odsud k támhleté zdi. Byl to takový udělaný chlap. Takový pořízek. Rajtky. Vysoké boty. Boty se leskly. Tuhle měl dva bubiňáky – revolvery, vykládané nějakou perletí nebo já nevím čím. To jsem viděl.“ Tak pamětník popisuje jeden ze svých životních zážitků.

Otec prošel celé Rusko

Zdeněk Mrkvička se narodil 22. února 1930 jako jediné dítě rodičům Zdeňku Mrkvičkovi st. a Marii Mrkvičkové, rozené Němcové, v malé vesnici Čejetice nedaleko Strakonic. Otec pamětníka byl ruský legionář. „Jel z Kyjeva až do Vladivostoku, skrz celé Rusko. Tam potom čekali na loď, v tom Vladivostoku.“ Zdeněk Mrkvička st. o této době synovi často vyprávěl. „Vznikla první světová válka a odvedli ho do války. Tam byl v rakousko-uherské armádě a dostal se do zajetí, do ruského v Karpatech. A pak ho poslali někam daleko do Ruska.“ V ruském zajetí nějaký čas pracoval v zemědělství. „Pak dělali nábor do legií, tak tam přijel nějaký český oficír. A jestli by taky šel do legií a otec byl pro.“ Otec synovi popisoval, jak složité bylo pro legionáře nevměšovat se do vnitřních ruských sporů, popisoval boje, ke kterým mezi bolševiky a legionáři často docházelo. „Byly problémy po cestě, kdy je bolševici napadali v těch různých městech a tak. Většinou ti naši vojáci byli tak zkušení, že jim vždycky dali nakládačku.“ Velmi často vzpomínal na nekonečnou bídu a hlad, které ve vznikajícím Sovětském svazu viděl. Do Československa se dostal jižní cestou jednou z posledních lodí z Vladivostoku do Terstu po roce 1918.

Zážitky z formujícího se Sovětského svazu, který otec pamětníka celý projel na cestě domů, otřesné podmínky, v nichž lidé v Rusku žili, a negativní zkušenosti s bolševickými vojáky se pravděpodobně staly důvodem jeho celoživotní nedůvěry ke komunismu a komunistům.

Rodiče si spolu po svatbě pořídili hospodu a menší hospodářství v malé vesnici Čejetice. Otec se stal výčepním, matka pamětníka pracovala v hospodářství a vypomáhala otci v hospodě.

Ta řeka, to bylo něco

Pamětník odmala velmi lehce navazoval přátelství. Vzpomíná na partu kluků, s nimiž trávil většinu volného času. „Když jsme šli domů, tak jsme vyšli ze školy z budovy a šli jsme domů celá parta. Vždycky nás bylo hezky deset dvanáct. Pravidelně kolem deseti.“

Dětství má hodně spojené s řekou Otavou, kam si s partou chodili hrát, kde se za asistence starších kluků naučil plavat, kde pytlačili. „Porybní nás občas prohnali, ale na nás neměli šanci.“ Vzpomíná, jak se díky Otavě několikrát ulili ze školy a jak jim to ostatní záviděli. Otava, tehdy ještě nezregulovaná, se na jaře rozlévala do krajiny. „Vždycky přišel – ještě v obecné škole – pan řídící: ‚Čejetičáci, domů! Jde velká voda.‘ A my jsme samozřejmě poslechli – a velice rychle poslechli – a zabalili. I v dobrém to byla ta závist, že jsme mohli utéct.“

Pamětník se odmala velmi aktivně věnoval sportu. Jak sám dodává, někdy i proti vůli maminky, která se o něho jako o jedináčka vždycky dost bála. „Moje matka nebyla ráda, že já jsem tíhnul ke sportu, v létě fotbal a v zimě hokej.“ Vzpomíná, jak v létě po škole s partou hráli fotbal a jak to měl rád. „Tam jak bouchnul míč, tak i kdybych na provaze byl, tak ten provaz nebyl nic platný. A pak jsem doma dostal nářez od maminky.“

Ve škole jsem měl vynikající učitele

V roce 1936 nastoupil Zdeněk na základní školu do nedaleké vesnice Štěkeň. Do školy chodil rád, učení mu nedělalo žádné problémy. Vzpomíná na výborné učitele, kteří se jim věnovali naplno. Po vypuknutí druhé světové války školy dostaly nové osnovy vyhovující novým poměrům ministerstva školství a české zemské školní rady pro Čechy v Praze. Došlo k úpravě školních osnov, a to zejména v hodinách češtiny, dějepisu a zeměpisu. Ve školních knihovnách se musely provést revize knih z hlediska politické, rasové a národnostní závadnosti. Dosavadní učebnice se již nadále nesměly používat. Ačkoliv byla mnohá témata zakázána a za jejich výuku hrozily vysoké tresty, někteří učitelé ve Štěkni se jich nevzdali.

Pamětník zejména připomíná svého oblíbeného kantora a velkého vlastence Miloše Pastejříka. „Když já jsem chodil do obecné, tak to bylo, když mně bylo šest. No tak ta první třída ani tak ne, ale potom ty další třídy – čtvrtá, pátá a měšťanka. Tak tam on u nás měl dějepis, a to už byly staré řecké báje a pověsti a povídky zakázané. To už zakázal ministr Moravec. Tak to nám vždycky i přes ten zákaz vykládal.“ Vzpomíná, s jakým zaujetím jindy rozjívení chlapci učitelův výklad poslouchali a jaké bylo v jinak hlasité třídě ticho. Dodává však: „Špatně skončil, pak ho sebralo gestapo a odvezli ho do koncentráku v roce 1942 a už se nevrátil.“ Důvodem zatčení zřejmě byla jeho činnost v ilegální organizaci, do které se zapojil hned po vypuknutí války v roce 1939.[1]

Za války u nás hlídali trať

Ke konci války musel otec Zdeňka Mrkvičky na žádost starosty obce ubytovat skupinu osmi německých vojáků. „Tam ta trať, co vedla skrz Čejetice, tak to byla vlastně hlavní spojovací trať z Plzně do Budějovic a do Rakouska. A Němci se báli, aby tam někdo neudělal nějaký malér, aby to někdo nevyhodil do povětří – ty koleje nebo tak, tak tam hlídali němečtí vojáci.“ Podle pamětníka se chovali dobře, nijak neprovokovali, nic nechtěli a nikdy s nimi neměli žádné problémy. „Byli to staří dědkové, ti už do fronty nemohli.“ Zdeněk Mrkvička se dodnes pozastavuje nad jejich kvapným odchodem, který souvisel pravděpodobně s chaotickým stahováním německé armády na konci války. „Pak odešli – jednou byly dveře zničehonic otevřené a oni byli pryč.“

Američani

Pamětník si dodnes přesně pamatuje na den, kdy se poprvé setkal s americkou armádou. „Ze šestého na sedmého [května 1945] jsme se ráno probudili a za naším barákem – my jsme měli takhle barák do úhlu –, tak za tím rohem už stál americký Sherman. Tam už stál tank.“ Američtí vojáci zůstali v bezprostřední blízkosti hospody Mrkvičkových až do března roku 1946.

Malá posádka 14 nebo 15 vojáků měla za úkol držet hlídky na přechodu demarkační linie, která vedla přímo mezi Čejeticemi a sousední Sudoměří. „U té demarkační linie byl stolek, tam měl ten Američan židli a na tom seděl a tam sloužil. Když bylo pěkně, tak bylo dobře, a když bylo hůř, tak byl vzteklý třeba. Ale na té ruské straně se ruský voják nikdy neukázal.“

Nedlouho po příjezdu do Čejetic požádali otce Zdeňka Mrkvičky, zda by u nich mohl zůstat postřelený americký voják čekající na letadlo, které by ho převezlo do divizní nemocnice. Otec vyklidil hospodu a vojáka ubytovali tam. Pamětník vzpomíná, že když poté vojáci raněného odváželi, nechali jim jako poděkování navézt do hospody na tehdejší dobu neuvěřitelné množství jídla a dalších surovin.

Měli všechno

Soužití s americkými vojáky popisuje jako naprosto bezproblémové. Chovali se k nim velmi dobře. „Já jsem v životě neslyšel, že by se Američan na něco tak nějak rozkřikl nebo se tak nějak pozlobil.“ Dle pamětníka se vojáci i k sobě navzájem chovali civilně. Málokdy si salutovali nebo si podávali hlášení, prý spíše vše vyřešili podáním ruky. Mrkvičkovi se s nimi domlouvali, jak se dalo, rukama, nohama.

Vzpomíná, jak maminka Američanům prala, žehlila a jak za to dostávala tehdy velmi nedostatkový benzín. Dodnes se pozastavuje nad zásobováním americké armády, nad tím, že měli všechno. „Kdybych to měl říct opravdu poctivě, tak ti tam měli všechno. Je to trošičku takové nepěkné. Měli tam i prezervativy. Měli tam všechno možné.“ Připomíná také, že měli sice všechno, ale v konzervované nebo sušené podobě – hodně jim chyběly čerstvé potraviny. Maminka pamětníka s nimi čerstvé potraviny měnila, nejvíce asi vajíčka. „Oni měli vejce, ale v plechovkách, usušená, a z toho nejdou udělat volská oka. To musí být vejce čerstvé. Vejce, ta byla v kurzu!“ Maminka jim také často výměnou za jiné suroviny pekla čerstvé pečivo. „Maminka jim tam dělala koláče a ti se po nich mohli utlouct, to tam u nich v životě nejedli.“

Generál George S. Patton

Zdeněk se od kamarádů ze zbrojovky dozvěděl, že by 17. července 1945 měl ze strakonického letiště Lipky odlétat generál George S. Patton, legendární americký generál, který velel americké 3. armádě a jehož jednotky osvobodily velkou část Evropy. Pamětník se spolu s přáteli ze zvědavosti do Lipek vydal, chtěli ho alespoň zahlédnout.

George S. Patton na strakonickém letišti skutečně byl. „Byl jsem od něho na 20 metrů, koukal jsem na něj. Tuhle měl ty pověstné bubiňáky.“ Generál George S. Patton přijel na revizní kontrolu americké posádky usazené ve Strakonicích. Po cestě do Strakonic uskutečnil několik zastávek, zastavil se například v nedalekých Horažďovicích. Strakonice byla jeho poslední zastávka, poté odlétal do Německa.[2] Pamětník vzpomíná, že se na všechny usmíval, choval se velmi přátelsky a vojáci kolem něho působili civilně. „Byl to takový vyšší chlap, pěkný, takový udělaný. Chodil v rajtkách a holínkách.“ Ačkoliv šlo v závěru návštěvy o celkem velkou přehlídku s přítomností veřejnosti, nikdo kolem generála si prý nepotrpěl na velké ceremonie nebo zbytečná gesta.

Bavilo mě železo

Po válce měl Zdeněk nastoupit na střední školu. „Já jsem o hospodu nikdy nestál, já jsem to nikdy dělat nechtěl. Ani v Čejeticích, ani tady. Nic jsem k tomu necítil, žádný takový sklon.“ Zdeňka Mrkvičku odjakživa více bavilo železo, zajímaly ho stroje, motorky i zbraně. Rodiče se proto rozhodli, že půjde na střední průmyslovou školu do Písku. „Tam se mi to líbilo, tam měli všechny možné mašiny, soustruhy, revolverové soustruhy, frézy.“

Po ukončení průmyslovky v roce 1949 se Zdeňkovi jako ideální zdála práce ve zbrojovce v nedalekých Strakonicích, kde mohl díky maturitě bez problémů ihned nastoupit. Byl přiřazen do cechu Z, kde se ještě stále částečně vyráběly zbraně. „Tam byla krásná práce – ve Strakonicích ve zbrojovce na zbraních. To byla krásná čisťounká práce. Tam nebyl snad ani prášek. A já jsem to dával dohromady.“

Na vojně na zámku

Brzy po nástupu do zbrojovky však obdržel povolávací rozkaz a musel nastoupit na základní vojenskou službu. Přiřadili ho k malé posádce protiletadlových kanonýrů v Červených Pečkách (okres Kolín). Vojáci bydleli v malém zámečku Červené Pečky, znárodněném v roce 1949 a od roku 1950 využívaném československou armádou. Celkově vojnu hodnotí dobře. Na otázku, zda se na vojně naučil něco důležitého, odpovídá: „Takovou určitou odpovědnost, kterou jsem pak i dost uplatnil v těch fabrikách. Takovou určitou odpovědnost vůči nějaké práci.“

Otec nechtěl do JZD

Po vojně Zdeněk Mrkvička pokukoval po práci v automobilce v Kolíně. Rodiče si však nepřáli, aby byl tak daleko od domova, a proto v roce 1952 nastoupil zpátky do zbrojovky ve Strakonicích. V této době se již v továrně nevyráběly zbraně, nýbrž motocykly. „A potom přišla pro mě nepříjemná doba. Jak bych to řekl, prostě mě z práce vyhodili.“

Na začátku padesátých let přemlouvali Zdeňkova otce ke vstupu do jednotného zemědělského družstva (JZD), ten ale tvrdošíjně odmítal. „Otec to Rusko prošel a viděl, jak to tam vypadá. A říkal si: ‚No tak tohle jestli zavedou tady u nás, ten způsob toho komunismu, tak to je na umření.‘ Poněvadž tam byl i hladomor a kdesi cosi a lidi se měli velice špatně.“ Mladí komunističtí předáci tlačili na pamětníka, aby otce přemluvil ke vstupu do JZD. Ten ale odmítal s argumentem: „Co je mi do toho? Já mám svoje zaměstnání, já si jezdím do své práce do Strakonic do zbrojovky a co si otec udělá, to si udělá, to si dělá sám, jak bych řekl, na vlastní triko.“ Komunisté se mu za to pomstili a zařídili, že ho ze strakonické zbrojovky vyhodili.

Vzali nám hospodu

Mrkvičkovi nakonec museli do JZD pod nátlakem vstoupit. Otec pamětníka musel odevzdat hospodskou živnost a zavřít hospodu. „Oni jim řekli, že jim hospodu zavírají, protože tenkrát ještě byly živnostenské listy, takže jim hospodu zavírají, že jsou nepřizpůsobiví tomu novému režimu.“ Z bytu nad hospodou byli na čas vystěhováni, později jim komunisté dovolili se do bytu vrátit, ale pouze v roli podnájemníků. Oba rodiče až do důchodu museli pracovat v JZD.

Pamětníkovi byla taktéž doporučena práce v JZD. Přestože měl vystudovanou střední průmyslovou školu s maturitou, mohl by v JZD pouze krmit prasata, což odmítl. Odešel natrvalo z Čejetic, našel si novou práci v Milevsku v Jance, kde pracoval několik let a kde již neměl s komunisty žádné problémy. Poté odešel do Písku do továrny Kovosvit, kde pracoval až do důchodu. Zdeněk Mrkvička žije se svou ženou v Dubí Hoře nedaleko Písku dodnes (2022).

Za nejdůležitější považuje vzdělání, které jemu samotnému v životě velmi pomohlo a ve kterém vidí naději pro budoucí generace. „Vzdělání je všechno,“ uzavírá.

 

[1] Šímová, Monika. Historie a současnost školství ve Štěkni [online]. Praha, 2011 cit. [cit. 2022-10-18]. Dostupné z: https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/38948/BPTX_2010_2__0_258052_0_89257.pdf?sequence=1. Bakalářská práce. Karlova univerzita, Pedagogická fakulta. PaeDr. Zdeňka Hanková

[2] Strakonice v revoluci: obrazový sborník revolučních událostí ve Strakonicích a okolí 1945. Strakonice: Fabingerův klub fotografů amatérů, 1947, 1. sv., str. 45–48.