Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Jaroslav Mucha (* 1925)

• narozen 25. prosince 1925 v Kostelci na Hané

• v letech 1930–1935 obecná škola v Kostelci na Hané

• v 50. letech jeho otec zatčen a odsouzen za protikomunistický odboj

• v 60. letech rehabilitován

• 1951–1953 – základní vojenská služba v Kremnici a Bratislavě

• po roce 1969 musel odejít z armády

• 1993–2013 – učitelem němčiny na základní škole v Praze

• 2014 – odchod do penze

• žije v Praze

Jaroslav Mucha se narodil jako jedno z dvojčat na Boží hod vánoční 25. prosince 1925 v Kostelci na Hané do rodiny Josefy a Zdeňka Muchových. Jeho otec byl v té době zaměstnán u svého bratra Pavla, který měl v Kostelci elektrozávod a prodejnu. Rodina Muchových bydlela na náměstí ve velkém nájemním domě. Vzpomínky Jaroslava Muchy z dětství se vážou také k prarodičům Muchovým. Dědeček Štěpán a babička Emílie pocházeli ze Sadské a prarodiče z matčiny strany též. Návštěvy u nich ale nebyly časté, někdy pouze jedenkrát do roka.

Dětství a školní léta

Kostelec na Hané bylo zemědělské a krejčovské město. Místní krejčí šili zejména pro prostějovské velké fabriky, jako například pro firmu Nehera. Zde chodil malý Jaroslav se svým bratrem dvojčetem prvních pět let do obecné školy. Z učitelů nejvíce vzpomíná na Josefa Neckaře, který uměl v dětech probouzet cit a velice kladně na ně působil. Byl to sečtělý člověk, velký vlastenec a sokol. V tělovýchovné organizaci cvičil i pamětníkův otec Zdeněk, který v roce 1937 odjel na dva dny do Prahy na pohřeb prvního československého prezidenta T. G. Masaryka. Byl dlouhé roky jednatelem a také působil jako starosta sokolské obce.

Letem sokolím

Pod vlivem svého otce a též učitele Neckaře začal malý Jaroslav cvičit v Sokole, a to již od první třídy obecné školy. Bylo mu třináct let, když se účastnil X. všesokolského sletu v Praze, a byl to pro něho nezapomenutelný zážitek. „Myslím si, že cvičení v Sokole je něco, co dnes schází, ač máme fit centra na vysoké úrovni,“ říká. Sokolovna v Kostelci byla nádherná, honosná budova, na jejíž stavbu se skládali jednak prostí lidé a jednak ji podpořili různí mecenáši, jako například Josef Stavěl. Byla tak postavena budova, která mohla konkurovat nejhezčím sokolovnám v Praze.

Místní Sokol provozoval také kino, kde Jaroslav Mucha před vchodem trhal návštěvníkům lístky, a mohl tak vidět zdarma spoustu filmů. Zahrál si i v několika divadelních ochotnických představeních v rolích princů či ušlechtilých rytířů. Svátkem tělovýchovným i společenským byla veřejná sokolská cvičení, která probíhala jednou do roka na místním stadionu. Těch se pamětník také účastnil. Sokol pořádal i různé výlety a na jednom z nich, ve Zlíně, uviděl v jedné restauraci herečku Lídu Baarovou.

Hospodářská krize

Přišel rok 1930 a do strýcovy továrny dorazila krize. Otec byl nucen změnit zaměstnání a s rodinou se přestěhovat do Čech ke Kolínu, do malé obce Křinec, kde pracoval na pile jako úředník. V Křinci rodina Muchových bydlela asi rok a pamětníkovi se tu líbilo. Otec si však našel další zaměstnání v Prostějově u firmy Hostinský a rodina se opět stěhovala na Moravu, do Kostelce. Otec byl vysílán na různé výstavy, kde propagoval výrobky likérek, oblečený do hanáckého kroje. Někdo se ho zeptal: „Proč jste oblečen do hanáckého kroje a zároveň mluvíte česky?“ Odpověděl: „To máte tak, kdybych mluvil hanácky, tak byste mně nerozuměl.“

Sokol v ohrožení

V době Protektorátu Čechy a Morava navštěvoval Jaroslav Mucha Reálné gymnázium v Prostějově, kde později, v roce 1945, maturoval. Nastalo období, kdy se nacisté zaměřili na některé organizace a zatýkali jejich představitele. Nejvíce měli pod dohledem tělovýchovnou organizaci Sokol. Na gymnáziu v Prostějově byl zatčen gestapem profesor Oldřich Dobrovolný, učitel tělocviku. Z vězení se už nevrátil. Otec měl strach, někdy na týden zmizel k příbuzným či známým a nevyskytoval se ani doma v Kostelci, ani v Prostějově. Takto ve strachu přečkal válku. To, co se mu vyhnulo v protektorátu, ho však čekalo po válce.

Vzpomínka na skauting

V době před i při studiu na gymnáziu byl pamětník členem skautského oddílu pod vedením Oldy Spáčila. Byla to doba her, soutěží a skautských výprav do přírody. Jaroslav Mucha začal jezdit na skautské tábory pravidelně. Nejprve na tábor u obce Šubířov nedaleko Prostějova, který se nacházel v krásné přírodě. Druhý skautský tábor ležel blízko Brna na Pístovické riviéře. Skaut dále pokračoval pod názvem Junák a vydával vlastní časopis, na kterém se pamětník podílel.

Gymnázium bylo ke konci války asi na půl roku zavřeno a studenti byli nasazováni na práce do továren. Jaroslav Mucha se svým bratrem nastoupil do podniku Jikov, kde pracoval ve skladu na elektrooddělení. V Prostějově se v té době uskutečnilo několik leteckých soubojů. Při náletech se utíkali pracovníci schovat do polí. Jeden z kamarádů byl při náletech zraněn a asi za dva dny na následky zranění zemřel.     

Přišel konec války a blížil se 9. květen, Němci ustupovali a k Prostějovu se blížila sovětská armáda. V Kostelci u Muchových ve vile se ubytovali Sověti. Řadoví vojáci bydleli dole ve sklepě a důstojníci nahoře v pokojích s Muchovými. To bylo pro Rudou armádu typické a rozdíly mezi řadovými vojáky a důstojnictvem byly markantní. To se u americké armády neprojevovalo. „Bylo to zajímavé. Ti dole kradli hodinky...“ Jaroslav Mucha v té době na zahradě jejich domu pořídil spoustu fotografií. „Když ale odjížděli, tak mi film sebrali, prý davaj, davaj a prý, co jsem fotil...“

Otcovy problémy s komunistickou mocí

V červnu 1945 pamětník odmaturoval na gymnáziu v Prostějově a na podzim 1945 odešel do Prahy studovat na filozofickou fakultu. Do Kostelce se vracel vždy dvakrát do roka o prázdninách. 

Přišly volby v roce 1946 a s nimi vítězství komunistů. Otec Jaroslava Muchy byl jako člen Sokola zásadně proti režimu a po těchto volbách se zúčastnil jedné letákové akce, která byla namířena proti komunistické straně. K jeho zatčení a následně i odsouzení došlo až po únoru 1948, kdy již komunisté drželi moc pevně v rukou. Trest nebyl příliš vysoký, ale měl do budoucna odradit od podobných akcí proti režimu – vězení jeden rok a pokuta asi 20 000 korun.

Po propuštění z vězení přišel o práci. V podniku nakonec sice zůstal, ale jen jako závozník při rozvážení limonád a různého zboží. „Byla to pomsta bolševiků všem, kteří šli proti nim!“ V té době otci nastal nárok na důchod, a odešel tedy do penze. Měl zákaz veřejné činnosti v jakémkoliv spolku, a tak se stáhl do ústraní a věnoval se zahrádkaření. Ve dvaašedesáti letech zemřel na infarkt. V době Pražského jara byla celá skupina kolem letáků včetně pamětníkova otce rehabilitována.

Vojenská základní služba

V roce 1951 nastoupil Jaroslav Mucha na vojnu do jižních Čech k pěšímu pluku. Asi po týdnu byl však poslán do půlroční školy důstojníků v záloze. To se mu nelíbilo, hledal jiné možnosti uplatnění na některém z odborných pracovišť armády, jednak aby se vyhnul dvěma rokům vojenské služby a jednak aby mohl pracovat ve svém oboru. Nastoupil do Ústavu sociálních výzkumů a pracoval na odborných analýzách a otázkách, které se týkaly vztahů uvnitř armády, ale i vztahu veřejnosti k armádě.

Dva tisíce slov a zdravé dělnické jádro

Přišla šedesátá léta, doba politického uvolnění, „po roce 1968 se však začaly utahovat šrouby“, na pracovištích se prováděly pohovory a komise se ptaly na politické názory a občanské postoje. Jaroslav Mucha zcela nepokrytě sympatizoval s prohlášením Dva tisíce slov a tím byl jeho osud zpečetěn. Ihned po ukončení rozhovoru byl z armády propuštěn. S kamarádem, který byl postižen stejným způsobem, to pojal recesisticky a rozhodl se, že půjde pracovat tam, kde najde „zdravé dělnické jádro“. Nastoupil do kalírny v podniku ČKD Sokolovo, a mohl si tak vyzkoušet, „jak se kalila ocel“.

Zmiňované zdravé jádro, jak bylo prezentováno tehdejšími stranickými představiteli, však nenašli. Lidé byli naštvaní a rozladění z celkové situace ve státě. Na tomto pracovišti vydržel pouze rok a poté nastoupil do Institutu průmyslové výroby (IPV), který vychovával střední management podniků, náměstky v oblasti ekonomie, filozofie a řízení. Jaroslav Mucha pracoval na úseku Sociálně-psychologické aspekty řídící práce.

Normalizace

V IPV zůstal asi dva roky. Normalizace se rozběhla naplno a v institutu byl jeden náměstek, který neustále upozorňoval na pamětníkův „škraloup“ a jeho odchod z armády pro politické názory. „Tehdy byla doba normalizace, ze závodů se vyhodili ředitelé a náměstci, kteří sympatizovali s Pražským jarem, a přišli tam zakalení bolševici.“ V Praze bylo tehdy těžké najít práci. Odešel proto do Brandýsa nad Labem, kde nastoupil do Brandýských strojíren a sléváren jako sociolog. Pořádal různé ankety a výzkumy pro vedení podniku. „Nakonec mne ale využívali k různým jiným věcem jako děvečku pro všechno.“ Změnil tedy po dohodě s ředitelem pozici a pracoval jako právník. Chtěl studovat dálkově právnickou fakultu. „Ředitel se na mne dobrácky podíval a říká: ‚Vždyť ty už ale jsi doktor!‘“ Jaroslav Mucha měl v té době doktorát z filozofie a titul PhDr.

Sport a práce s mládeží

V jeho tehdejším bydlišti v pražských Dejvicích si našel Tělovýchovnou jednotu Žižka Praha, do které vstoupil. Vzhledem k sokolské minulosti byl sport neodmyslitelnou součástí jeho života. Stal se vedoucím cvičitelem žactva a dvakrát týdně se této aktivitě s velkým nasazením a bez nároku na finanční odměnu věnoval. Naskytla se mu také možnost jezdit s mládeží na dětské tábory. 

Prvního se zúčastnil v letech 1971–1972. Cvičitelka Pavla Renochová ho požádala, zda by nechtěl jet jako vedoucí na tábor na Sedlčansku na Slapské přehradě v Častoboři. Byla to náhoda, jelikož Brandýské strojírny, kde tehdy Jaroslav Mucha pracoval, měly tábor právě na Častoboři a on tam již jako vedoucí byl. Zpočátku měl problém se tábora zúčastnit, vedoucí kádrového oddělení mu vše rozmlouval a říkal, že vzhledem k jeho minulosti a vyhození z armády není jeho účast na táboře možná. Zastal se ho však předseda ROH Ladislav Krumpolec, pod kterého tábor spadal. „Byl to velký bolševik, ale je zajímavé, že mu má minulost nevadila.“

Začal jezdit na tábory, jezdil na dva podnikové turnusy (což byly dvakrát tři týdny) a na tábor Tatran, na který si bral tři týdny dovolenou. Touto činností strávil vždy celé léto. 

Důchodový věk není důvodem ke stárnutí 

Přiblížil se odchod do penze, ale Jaroslav Mucha se dohodl, že bude v podniku nadále pracovat, tentokrát ve funkci redaktora podnikového časopisu. Následně odešel do penze, ale nicnedělání mu vydrželo pouhý rok. Byl osloven, zda by mohl vyučovat češtinu a ruštinu. Tuto nabídku přijal a učil v Odolene Vodě a v Brandýse nad Labem.

Jaroslav Mucha nebyl nikdy aktivní disident, ale akce, které byly proti režimu organizovány, pravidelně navštěvoval a podporoval. Byly to akce pořádané většinou k 28. říjnu. Někdy v roce 1983 nebo 1984 ho zaujalo, jak policie „vzorně“ vyklidila celé Václavské náměstí. „Toto kdyby někdo vyfotil nebo některý malíř namaloval, tak to bude otřesný dokument mrtvého města.“ Zúčastnil tzv. Palachova týdne.

Rok 1989   

V pátek 17. listopadu 1989 cvičil žactvo v Dejvicích. „Kdyby nebylo to cvičení, tak bych určitě na Národní třídě byl, tak jako na Škroupově náměstí.“ Václava Havla viděl poprvé právě při demonstraci na Škroupově náměstí v prosinci roku 1988, které se zúčastnil. Byl tam i Ladislav Lis, jehož předtím znal jako stranického činovníka na Městském výboru KSČ v Praze, „ale nakonec skončil jako velmi významný disident“. Jeden známý mu také nabízel účast v klubu Obroda, kde byli soustředěni zejména neúspěšní reformní komunisté a sociální demokraté z období Pražského jara. Podle pamětníkových slov se však jednalo o příliš levicově orientovanou skupinu a o členství v tomto seskupení neměl zájem. Přesto pomáhal s pomocí průklepového papíru a psacího stroje rozmnožovat a distribuovat některé materiály této opoziční skupiny. Jednalo se vesměs o zprávy ze zahraničního rozhlasu. „Kde jsem mohl, pomohl jsem, ale byl jsem v šedé zóně. Když přišel Listopad, byl jsem každý den na Václaváku.“

Z doby změny režimu v roce 1989 velice rád vzpomíná na prezidenta Václava Havla, u kterého obdivoval jeho vytrvalost při práci v disentu. „Imponovala mi ta jeho neústupnost. On byl v předvoji všech, kteří nesouhlasili, byla to neformální autorita. Je to velká postava našich národních dějin.“   

Za nejcennější, čeho se po listopadu 1989 dosáhlo, považuje Jaroslav Mucha to, že se vytvořila oficiální opozice proti bolševické straně. „Nelíbí se mi, když dnes vystrkují hlavu různí zakuklenci, když na prezidenta Havla kydají špínu. Že měl takové a takové neduhy, že to byl milionář, že to byl zaprodanec, to je otřesné!“

Současnost 

„Náš život je nádherný a můžeme se těšit na další dobré dny!“ říká optimisticky. Mrzí ho, že tolik let od převratu v roce 1989 se najde takové množství lidí, kteří jsou ochotni volit komunisty. „To je ostudné.“ Současnost hodnotí velice pozitivně, když prohlašuje, že nikdy jsme se neměli tak dobře, jako se máme dnes. Jako penzista by měl nárok stěžovat si, tak jako to dnes dělá většina důchodců, když naříkají nad nízkou životní úrovní. Je poněkud znepokojen, když naštvaní lidé volí oligarchy, „Babiše“, jak říká, a vidí v tom hrozbu pro demokracii. Dá mu budoucnost za pravdu?

Recept na spokojený život? Zapište si…

A návod na spokojený život podle Jaroslava Muchy? „Brát život tak, jak je. Nezveličovat jednotlivé věci, nedělat extrémní závěry. On si někdo myslí, že je zásadový, když neustoupí ze svého stanoviska. To není pravda, v tom není zásadovost, to je lidská blbost. Jsem pro to, aby se lidé k sobě uměli přiblížit, najít lidskou cestu, i když mají různé názory. Rozumně se dívat na život, na svět, a být v pohodě. A nepodléhat stresům! Nejlepší metoda je počítat do deseti, říci si, co se budu rozčilovat.“