„Měli jsme žlutou pásku na rameni, aby všichni viděli, že jsme Židi. Dávali nám nejrůznější těžké fyzické práce. Například jsme stavěli silnici, odklízeli jsme sníh a podobně. Měli jsme navíc hrozný hlad. Mnoho lidí z naší pracovní jednotky zemřelo. Naším dozorcem byl jeden Slovák, respektive rodák ze Zakarpatské Ukrajiny. Dokonce pocházel přímo z Čopu, mé rodné obce. Bylo vidět, že sympatizuje s námi, které vězní, a nechce dělat to, co má dělat. Nakonec se mi z tábora podařilo utéct s pomocí tohoto muže. Bylo to 12. ledna, když začala velká ruská ofenziva na Maďarsko. On mi tehdy říkal, že už nemůže vidět, co s námi dělají. Při útěku mě nosil na zádech, protože já byl tak slabý, že už jsem nemohl jít. Takto jsem se dostal na ruskou stranu.“
„Chci vám jenom vyprávět, co je to štěstí boji:
Jednou jsem uslyšel o kus dál v lese: ,Pan, idi suda!‘ To nemohli být naši, ani Rusové! Češi by řekli ,kamaráde‘, Rusové se oslovovali ,tovarišč‘. Hned jsem tedy věděl, o koho jde. Byli to vlasovci, kteří bojovali s Němci proti nám. Pár vteřin po rozkazu spustili palbu. Strhl jsem Zelikoviče na zem a oba jsme spustili palbu. Přestřelka trvala tak dlouho, dokud nám nedošly náboje. V ten moment jsem poslal Zelikoviče zpět k jednotce s tím, že přijdu později. Byl jsem jeho velitel a měl za něj odpovědnost. Neměl jsem již s čím střílet, tak se rozhostilo ticho. Vtom z lesa vyšly tři postavy v pláštích proti dešti a zamířily si to směrem ke mně. Netušili sice, kde jsem, ale viděli, odkud se na ně střílelo. Věděl jsem, jaká smrt mě čeká, pokud se jim dostanu do ruky. Uvažoval jsem, že by bylo lepší vyskočit a nechat se zabít na útěku. Když jsem se už chystal vyskočit a pokusit se utéct, nahmatal jsem pod sebou samopal, o který jsem se na začátku přestřelky praštil do hrudi při dopadu na zem. Celou dobu jsem si myslel, že je to kámen. Jakmile se postavy přiblížily, začal jsem střílet. Všechny tři padly na zem. Nevím, jestli byli mrtví či ranění, ale podařilo se mi utéct. To nebylo nic jiného než štěstí!“
„Narazili jsme na ruské vojáky. Ozvalo se: ‚Stůj! Kdo tam?‘ Zvedli jsme ruce a pak nás odvedli do bunkru ke kapitánovi. K našemu štěstí byl nejspíš Židem. Na naše tvrzení, že jsme uprchlí židovští vězni odpověděl: ,Jestli ty jsi Žid, tak mi řekni modlitbu za chleba. Jestli máš hlad, dám ti chleba, ale nejdřív mi řekni tu modlitbu.‘ Když jsem mu ji odříkal, tak nám dal dopis, se kterým jsme se měli hlásit u NKVD ve Voroněži.“
„Průzkumná jednotka nám hlásila, že se nedaleko od nás nachází umývárna německé armády, kam se každý den chodí koupat 100-120 vojáků. Byl to ideální vojenský cíl. Aby ji bylo možné zneškodnit přímou palbou, bylo nutné se k ní přiblížit na dohled. Když se hledali dobrovolníci pro tento úkol, tak jsem se přihlásil mezi prvními. Neuměl jsem moc česky, tak jsem chtěl dokázat, že taky něco dovedu. Byl jsem již tehdy velitelem, tak jsem tedy vzal své družstvo a přiblížil se v noci k nepřátelské linii, odkud bylo na umývárnu dobře vidět. Měli jsme s sebou 16 min. Hlaveň, podstavec a miny se nesly zvlášť. Bylo to vše dost těžké. V sedm, osm hodin se začali trousit první vojáci. Čekal jsem, dokud se umývárna naplnila 100–120 vojáky. V osm hodin jsem se rozhodl, že nadešel čas k útoku. Těžko se dá vyprávět, co se odehrálo, jak jsme tu dřevěnou boudu rozbombardovali. Bylo tam samozřejmě spousta mrtvých a raněných Němců. Jakmile jsme vystříleli všechny miny, dal jsem družstvu povel k ústupu. Cestou zpátky nás Němci bombardovali strašnými 120mm minami. Jeden z nás byl raněn střepinou do zad. Řekl jsem ostatním, ať se hned vrátí a zavolají sanitáře. Já jsem zůstal s raněným. Střepina, co měl v zádech, byla strašně horká. Poléval jsem ji tedy vodou z polní lahve, abych ji zchladil a ulehčil mu tak od bolestí, dokud nepřišli sanitáři. Za tento čin jsem dostal válečný kříž.“
„V roce 1948 začal v republice komunismus. V životě jsem byl všechno, jen ne komunista. Komunismu jsem se bál, jelikož jsem viděl, co komunismus znamená. Pod nejkrásnějšími hesly udělali nejšpinavější věci na světě. Oni ‚osvobodili‘ naši republiku od všeho, co bylo dobré. Z mého pohledu byl Klement Gottwald zrádcem. To on prodal Rusům naši drahou republiku. Pokud jsem někdy něco kromě žen v životě miloval a stále miluji, tak je to Československá republika. Je to můj domov, přestože žiji už více než padesát let v Izraeli. V Izraeli byl můj život na začátku velmi těžký. Koncem roku 1948 přišli do Československa nějací lidé z Izraele. Ti měli organizovat československou vojenskou brigádu, která měla jet do Izraele a pomoct ve válce proti Arabům. Češi měli cvičit izraelskou armádu. Československá vláda totiž tehdy věřila, že Izrael se stane socialistickou republikou.
Můj první velitel František Bedřich mi zavolal a povídá: ‚Josefe, já tě mám rád. Tys byl můj nejlepší voják, přestože jsi neuměl česky, a ani teď neumíš. Nejsi komunista, a ani jím nikdy nebudeš. Bojím se o tebe. Jsi Žid. Odjeď do Izraele.‘ To on mě přesvědčil, abych se přihlásil do brigády. Byl jsem tedy mezi lidmi, co do Izraele začátkem roku 1949 odjeli. Zažil jsem zde ale velké zklamání. Přišel jsem sem a slíbili mi všechno na světě: ,Budeš důstojníkem! Dostaneš byt!‘ Prostě, naslibovali mi všechno. Ale všechno to byl jen blud a blaf. Všechno to byly jen řeči. Musel jsem začínat znovu, bez jakýchkoliv prostředků. Uvažoval jsem o návratu do Československa, ale tam už vládli komunisti.“
Josef Müller se narodil 18. října 1920 v Čopu na Zakarpatské Ukrajině jako jeden z pěti synů. Müllerův otec, válečný invalida z 1. světové války, se v roce 1924 rozhodl přestěhovat kvůli práci do Kaposváru v jižním Maďarsku. Zde pracoval jako vrchní číšník v hotelu. Ačkoliv doma mluvili maďarsky a děti chodily do maďarských škol, setkával se Josef Müller již od dětství s projevy antisemitismu. Po obecné škole šel Josef Müller jako jediný z bratrů na gymnázium. Ostatní bratři museli pomáhat rodičům živit rodinu. V roce 1939 byl odveden do židovské pracovní jednotky maďarské armády v Moháči. Od prvních okamžiků byli členové jednotky vystavováni ponižování a tělesným trestům. Zprvu byla jednotka využívána k těžkým pracím na území Maďarska. Opravovala silnice, kopala kanály či pokládala železnice. Na jaře roku 1942 byla jednotka přesunuta k východní frontě na Donu. Během postupu k frontové linii zastavovala jednotka vždy tam, kde jí bylo třeba. Čistila minometná pole, kopala příkopy, pohřbívala zavražděné civilisty apod. Vysilující práce, nedostatečná strava, bití a vraždění způsobily do konce roku 1942 smrt sto dvaceti lidí, tedy poloviny členů jednotky. Konce války se jich dožilo pouhých osm. Mladý maďarský doktor Mor si Josefa Müllera vybral jako pomocnou sílu do polní nemocnice v Ozerki a tím mu zachránil život. S pomocí jednoho z dozorců se mu podařilo utéct k Sovětům. Müller začal pracovat jako sanitář. V nemocnici poprvé uslyšel češtinu. V Novochapjorsku se začala organizovat československá brigáda, do které se přihlásil. Byl přidělen k minometné rotě pod velením Františka Bedřicha. Zpočátku měl ohromné problémy s češtinou. Účastnil se bojů na Machnowce, Dukle a u Liptovského Mikuláše, kde byl raněn. Šok ze zranění způsobil ochrnutí. Byl odvezen do nemocnice v Popradu, kde strávil jeden a půl měsíce. Zde se po krátké známosti oženil s vojínkou židovského původu. Konec války ho zastihl v Brně. Koncem války se Müller dozvěděl, jaký osud postihl jeho rodinu. Bratři Nándor a Paul se zachránili, ale oba rodiče a třetí z bratrů byli zavražděni v Osvětimi. Po válce byl poslán do Milovic na devítiměsíční aplikační kurz vojenské akademie. Tam si doplnil znalosti českého jazyka, české historie apod. Po absolvování kurzu i nadále sloužil v armádě - nejprve v České Lípě jako velitel minometné roty a později v Rumburku ve funkci zástupce velitele posádky. V říjnu 1948 Müller odešel z československé armády, aby se připojil k židovské brigádě, která měla pomoci v boji za nezávislost Izraele. První léta v Izraeli se musel Müller živit taháním pytlů s cementem na stavbě a mytím aut. Obrat k lepšímu nastal v roce 1956 během Sinajské války, do které byl odveden v hodnosti vojína. Sloužil u dělostřelecké čety v údolí Jordánu. Jakmile nadřízení zjistili, že Müller ovládá výpočty drah střel, byl odeslán na velitelský kurz, po jehož absolvování mu byla navrácena původní hodnost. Nabídku práce v armádě však nakonec odmítl. Josef Müller žil se svojí ženou Rivkou v Kiryat Haim poblíž Haify. Zemřel 22. července roku 2021.
