„Co dělal táta?“– „V Terezíně? Soudce.“– „Co to znamenalo?“ – „To bylo takový směšný. Protože i tam byly krádeže, znásilnění. Když tam někdo provedl něco špatnýho – i znásilnění tam byly – rovnou šli do dalšího transportu. To se tenkrát ještě nevědělo, že jdou na smrt. V tom Heimu vedoucí znásilňoval holky, tak tatínek ho odsoudil. Jinak řešil třeba krádeže různý. I to se tam provozovalo, že někdo někomu ukradl boty nebo něco podobného.“ – „Ten terezínský soud… Němci nechali, aby si přečiny tohoto typu řešila terezínská samospráva.“ – „Ano, věci tohoto typu řešila samospráva. Pozůstalosti třeba řešili. Když někdo umřel, neměl příbuzné… Takže tatínek mi nosil různé drobnosti, o které se nikdo nehlásil. Třeba tužku. I takové věci se tam děly.”
„To bylo takový, že nejdřív jsme se shromažďovali – byl soupis Židů na pevnosti v Mladé Boleslavi. Tam jsme byli asi přes noc. Tam se to všecko sepsalo. Pak teprve byl ten transport. To bylo nějak v zimě ještě. Pamatuji se, že byla zima. Byli jsme navlečení, všechno jsme si vzali na sebe. Vypadali jsme hrozně. Tam se nám lidi – jeli jsme normálně vlakem do té Mladé Boleslavi, s báglama – tam se nám lidi smáli ve vlaku.“ – „Že jste moc nabalení?“ – „Vypadali jsme jako hastroši.“ – „Měli jste už hvězdy? Jak na to lidi reagovali?“ – „No, různě. Někteří se smáli. Někteří dělali, jako že to nevidí. Já jsem to takhle nebral. Mně se ta hvězda líbila. Že nějak vynikám z toho průměru.“
„Jinak jsem také kradl. Pamatuji se, jak jednou, když někde skládali nějaké jídlo, jsem se snažil něco vzít. Jednou jsem kradl brambory, které se zakutálely, a ghettowache mě chytnul a vzal mi čepici. To bylo v zimě a tenkrát byly hrozné zimy. Tak jsem ho na kolenou prosil, aby mi vrátil čepici. Nakonec mi ji vrátil. Vrátil jsem brambory a on mi vrátil čepici.“
„V pětačtyřicátém roce byl normální tábor v Poběžovicích, to je na Chodsku. Tam nás ubytovali v takovém táboře, ten byl prázdný po Hitlerjugend. Takové dřevěné baráky. Poběžovice byla dost německá oblast a ještě tam nebyli odsunutí. My jsme je tenkrát neměli rádi. Občas jsme chodili jako takový slavnostní průvod. V čele šli roveři, ti byli ozbrojení, měli pušky, pistole, samopaly. A pak jsme měli naše vlajky a krásné bylo, že jsme měli i sovětské. A takhle jsme mašírovali těmi vesnicemi a Němci vylézali a koukali. A ti naši roveři mlátili ty mužské, kteří nesmekli před naší vlajkou, fackovali je… Pak mám vzpomínku, jak jsme vztyčovali vlajky, českou a sovětskou. To bylo americké pásmo. Hráli na gramofonu českou a sovětskou hymnu. Ten náš velitel náčelník střediska byl asi komunista. Jednou, když jsme měli nástup, tak přišla americká hlídka. Sovětskou vlajku odřízli ze stožáru. Strčili si ji takhle do holinek a tu desku omlátili našemu veliteli o hlavu. A zase beze slova odešli. Nám to bylo divné. My jsme si mysleli, jací jsou Američané kamarádi s Rusama. Vůbec mě to tenkrát nenapadlo.“
„Pak se pamatuji na tu mezinárodní komisi. Dostali jsme sardinky a pomeranče a pak jsme je museli zase vrátit. Museli jsme tomu veliteli – to byl tenkrát Rahm, nějaký esesák – říci: ‚Onkel Rahm, da sind wieder Sardienen und Orangen?‘ Něco jako: ‚Strýčku Rahme, už jsou zase sardinky a pomeranče?‘ A všechno filmovali židovští kameramani. No, byla to tedy ostuda s tou komisí.“ – „A to jste to dostali na počet a pak to zase museli na počet odevzdat?“ – „Ano, to bylo jen kvůli tomu filmování. Zrovna tak se dělaly chodníky. Všechno se čistilo a mylo. Dělaly se takové kulisy. Vyloženě taková Potěmkinova vesnice. Banka židovská. Kavárna. Byly obchody, kde vlastně nic nebylo.“
Jiří Munk se narodil 2. listopadu 1932 v Brandýse nad Labem. Tatínek Adolf provozoval svoji advokátní praxi. Jiřího, nejmladšího ze tří dětí, měla na starosti chůva. Rodina byla sekularizovaná, stejně jako celá židovská obec v Brandýse. Během roku 1938 tatínkovi zakázali provozovat praxi a ujal se nevděčného úkolu vedení židovské obce. Následovala protižidovská opatření, která rodinu izolovala a připravila téměř o všechen majetek. Cestou do mladoboleslavského transportu se rodině ve vlaku lidé smáli. Jiří v Terezíně nenastoupil do kinderheimu, ale zůstal s maminkou. Bydleli v Hamburských kasárnách. Vzpomíná hlavně na neustálý hlad a zimu. Tatínek se jako jediný z rodiny nedožil konce války, zahynul v Osvětimi. Jiří s maminkou odjeli z Terezína po osvobození prázdným autobusem, který vypravili pro své bývalé spoluobčany skauti z Brandýsa. Od dveří rodného domu je vyhnal nový pan domácí. Našli azyl u strýce v Praze. Jiří ve škole poznal, kolik toho za pět let bez vzdělávání zameškal. Se štěstím a vypětím sil vystudoval architekturu na ČVUT. Odmítl nastoupit na pracovní umístěnku na místo agitátora pro zakládání JZD v Agroprojektu Liberec. Následoval soud a podmíněný rozsudek odnětí svobody. Kvůli nepříznivým kádrovým materiálům nemohl najít dva roky stálé zaměstnání. Později pracoval v Jednotě Praha-západ, nejprve jako zedník a údržbář, pak v družstevním projektovém ústavu. V 60. letech se podílel na obnově obchodní sítě v Praze – obnově exteriérů a obchodů na Královské cestě. V roce 1968 založil Klub angažovaných nestraníků ve Svazu architektů. Se svojí paní Alenou Munkovou (rozenou Synkovou, sestrou exilového spisovatele Františka Listopada) psali večerníčky pro Krátký film Praha. Jsou autory například Štaflíka a Špagetky, napsali scénáře k příběhům Edudanta a Francimora nebo podle knihy Anička Skřítek a Slaměný Hubert. V 90. letech pracoval na volné noze. Spolupracoval například s pražskou Židovskou obcí na studiích využití restituovaného majetku.
