Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Erna Munzarová (* 1928)

• narodila se 6. ledna 1928 ve Chvalči u Trutnova

• pochází ze smíšené česko-německé rodiny

• v roce 1938 žila s rodiči v Petříkovicích nedaleko hranic

• otec Ernst Demuth za války sloužil ve wehrmachtu

• po válce Demuthovy neodsunuli

• Erna dva roky pracovala ve Studenci jako pomocnice v české domácnosti

• část otcovy rodiny vysídlena do Německa

• roku 1948 se pamětnice vrátila domů do Rudníku

• roku 1951 se provdala za Vlastimila Munzara

• pracovala v tkalcovně

• v roce 2021 žila v Rudníku

Tkalci v Podkrkonoší se stěhovali s celými rodinami z místa na místo za prací. Češi stejně jako Němci. Stěhovala se i rodina Erny Munzarové, rozené Demuthové. Tatínek byl tkalcovský mistr, který na počátku třicátých let během hospodářské krize nemohl sehnat práci, a tkadlena byla i maminka. Když se Demuthovým narodila dcera Erna, žili ve Chvalči na samé hranici s Německem.

A přestože vesnice ležela na českém území, byla veskrze německá, Čech byl jen pošťák a finanční stráž na celnici. Kromě nich žilo ve Chvalči i několik smíšených, česko-německých rodin, ale škola byla pouze německá. Demuthovi zažili v pohraničí předválečnou výstavbu opevnění, mobilizaci i příjezd německých vojáků na počátku října roku 1938.

Maminka pamětnice byla Češka a tatínek Němec, který mluvil česky velmi špatně. A tak se doma mluvilo německy. Tatínek byl vřelým sympatizantem sociální demokracie, ale do strany nevstoupil, protože rodina neměla dost peněz na členské příspěvky. V roce 1943 musel narukovat do armády. Utrpěl zranění a do léta 1945 byl v zajetí v Postupimi, poté se vrátil do Československa. „Vážil čtyřicet pět kilo, když se vrátil domů, a první facku za to, že je Němec, dostal ve Staré Pace,“ vzpomínala Erna Munzarová.

První roky po válce žili Demuthovi v neustálém napětí, že je československé úřady odsunou do Německa v některém z pozdějších transportů. „Tatínkovi několik let krátili plat jenom proto, že byl Němec. Po křivém udání ho i zavřeli. On o sobě říkal, že je holt občan druhé kategorie, ale odejít nechtěl. Měl zkrátka tenhle kout rád,“ vzpomínala na tatínka Erna Munzarová. Ernst Demuth i jeho žena Anežka nakonec dožili v Rudníku. A většinu života v této podkrkonošské vesnici prožila i jejich dcera Erna.

Němci pašovali do Říše Baťovy boty

Erna se narodila jako Demuthová 6. ledna 1928 ve Chvalči v domku, kde první rok žila s rodiči i prarodiči. Dědeček Gustav byl tesař, který si v zimě přivydělával domácím tkaním. „Vyfasovali balíky příze, natočili je na cívky a potom přinesli velkou cívku od stropu po podlahu. Pak se příze přemotala na vál do stavu a já jsem pak s dědou seděla na lavici, když tkal,“ vzpomínala Erna Munzarová. Po roce se přestěhovali do jiného domku ve Chvalči. Tatínek pracoval jako tkalcovský mistr v továrně Bendix, kterou vlastnil židovský majitel.

Ve Chvalči byla celnice, ze které chodili na pravidelné obchůzky četníci finanční stráže. „Pašování ale stejně nezabránili, z Německa si chodili třeba pro Baťovy boty,“ říkala Erna Munzarová. Maminka si na celnici chodila půjčovat knížky, protože finančníci byli všichni Češi.

Národnostní i jazyková směsice byla v pohraničí běžným jevem, ve smíšených rodinách se přecházelo z češtiny do němčiny, která ale měla do spisovného německého jazyka velmi daleko. Podle nářečí místní lidé poznali, ze které vesnice, nebo aspoň podkrkonošské části dotyčný pochází. Bezproblémové soužití Čechů a Němců skončilo v mnoha případech nástupem Konrada Henleina.

Z Henleinovy SdP byla rohlíková partaj

Babička Emma říkala Henleinově Sudetoněmecké straně v místním nářečí Henla partei. „Smáli jsme se jí, protože to znělo jako rohlíková partaj,“ vzpomínala Erna Munzarová.  

Během hospodářské krize ztratil Ernin tatínek práci, ale protože si v lepších letech jako tkalcovský mistr platil sociální pojištění, dostával podporu v nezaměstnanosti. Pět let žila rodina z této podpory a maminčina výdělku, a tak peněz nebylo nikdy nazbyt. „Když mě chtěl tatínek vzít poprvé do kina, musel si jít těch pět korun vypůjčit. Šli jsme pěšky do Trutnova, tam mi koupil lístek, a zatímco já jsem byla v kině, tatínek čekal venku,“ vzpomínala na své první kino na dluh Erna Munzarová.

Kvůli práci se Demuthovi často stěhovali, a proto pamětnice chodila vždy do takové školy, která zrovna byla poblíž. Když ji babička přivedla do české školky v Pěkově, nikomu nerozuměla.

„Přišla jsem tam v srpnu, ale na Mikuláše už jsem recitovala českou básničku,“ smála se Erna Munzarová. První třídu absolvovala ještě v české škole v Pěkově, ale po dalším stěhování do Voletin u Poříčí nastoupila do německé školy. Od čtvrté třídy bydlela zpátky u babičky a pokračovala v německé jednotřídce v sousední vesnici v Hutbergu (Hony).

„Měli jsme skvělého pana učitele. Mě všechno zajímalo, a tak jsem si s nižšími ročníky opakovala a od těch vyšších jsem se dozvěděla spoustu zajímavostí. Těžila jsem z toho ještě později na měšťanské škole,“ pochvalovala si německou jednotřídku Erna Munzarová. Kromě místního pana učitele dojížděla vyučovat z Police nad Metují učitelka na ruční práce a na náboženství farář z kláštera. Pamětnice milovala sport, a tak už ve Voletinách chodila do tělovýchovného spolku Falken (Sokol) a později z Pěkova chodila cvičit do Orla do tělocvičny, která byla v klášteře v Polici nad Metují.

Další stěhování za prací

V roce 1937 získal tatínek práci v tkalcovně Kleinander na kraji Petříkovic a s rodinou se nastěhoval do bytu, který byl přímo v továrně. Na kopcích okolo se už usilovně stavělo pohraniční opevnění a pamětnice skrz obrannou linii chodila denně do školy. Po mobilizaci v roce 1938 byly Petříkovice plné vojáků i techniky.

Války se Demuthovi báli a snažili se na ni připravit. „Továrna stála přímo u silnice, proto tatínek se sousedem připravili provizorní úkryt, a za dveřmi jsme stále měli chleba a nějaké oblečení, abychom případně mohli zadem utéct a schovat se v tatínkově úkrytu,“ vzpomínala Erna Munzarová.

Sousední vesnice Chvaleč se téměř vylidnila, sudetští Němci se báli, a kdo mohl, odešel do sousedního Německa. „Takhle utekla i rodina strýce Oswalda, jeho žena byla v jiném stavu. Tak si půjčili u jednoho chvalečského sedláka hrábě, šli k němu na pole, které končilo na samé hranici, a přešli do Německa. Teta své druhé dítě porodila v Hirschbergu (Hornšperk, dnes polská Jelení Hora) a v říjnu 1938 se zase vrátili domů do Chvalče,“ vzpomínala Erna Munzarová. Její rodiče se pokusili také utéct. Navštívili své příbuzné na samém okraji Chvalče, ale v noci přišli financové a tatínka odvedli do lesa, kde musel celou noc kácet stromy jako blokádu přes silnici do Německa. Z útěku sešlo a druhý den se všichni vrátili do Petříkovic.  

Tatínek bez rádia nemohl být

V roce 1938 si Demuthovi koupili rádio. „Byl to jeden z prvních rodinných výdajů, když už měl tatínek práci. Koupil ho na splátky a z Poříčí tenkrát to rádio přivezl pán v ruksaku na zádech. Táta všechno sledoval a měli jsme tohle rádio až do pětačtyřicátého roku, kdy jsme ho jako Němci museli odevzdat,“ vzpomínala Erna Munzarová. Z rádia se dozvěděli o mnichovské dohodě a z oken továrního bytu v Petříkovicích sledovali, jak se z opevnění stahovala československá armáda a po silnici přijížděla armáda německá. „Lidi měli radost, že to proběhlo bez bojů. Nemohli tušit, co všechno ještě přijde,“ povzdechla si Erna Munzarová.

V roce 1940 se Demuthovi přestěhovali do Rudníku na Trutnovsku, kde rodiče dostali práci v místní Klugeho tkalcovně i s bytem na Staré poště.

S kasičkou Hitlerjugend chodili po vesnici

Po roce 1938 vstoupila pamětnice do nacistické mládežnické organizace Hitlerjugend. „To bylo absolutně samozřejmé, ze školy tam nebyl jen jeden kluk, jehož rodiče byli sociální demokraté, ale nikdo se nad tím nepozastavoval,“ vzpomínala Erna Munzarová. V rámci Hitlerjugend sportovali, plnili úkoly a za ně získávali odznaky.

„Když se v nějaké rodině narodilo dítě, tak jsme s holkama z Hitlerjugend uvázaly věnec, přinesly ho rodině a před domem jsme jim zpívaly Mozartovu ukolébavku,“ vzpomínala na období svých dvanácti let Erna Munzarová. Členové organizace vyráběli a prodávali hračky a výtěžek posílali na sbírku zimní pomoci (Winterhilfe).

Po měšťanské škole pamětnice nešla studovat, ale nastoupila na roční „pflichtjahr“ (ženskou pracovní povinnost). Pomáhala v Hostinném německé učitelce s domácností a výchovou dvouletého syna, když byl jeho otec ve válce a později na léčení a rehabilitaci.

Do války i jako nevoják

Ernst Demuth neprošel před válkou odvody, přesto musel v roce 1943 rukovat. Prodělal krátký výcvik a nastoupil ke spojařům. Rozvážel šifrovací klíče a docestoval až do Finska. Během roku 1944 se dostal do přímého boje a odnesl si z něj střepinu v oku. V Berlíně ho operovali a pravděpodobně už se nedostal zpátky ke své jednotce. Skončil v ruském zajateckém táboře v Postupimi, ze kterého ho propustili v srpnu 1945.

„Táta říkal, že jim Rusové nic nedělali, ale že jim nedali jíst. Ale že prý sami neměli. Táta vážil čtyřicet pět kilo, když se vrátil,“ vzpomínala Erna Munzarová. Ernst Demuth nenašel ženu a dceru mezi prvními odsunutými Němci, a tak zamířil domů. „Maminka celou dobu věřila, že se vrátí. Dlouho pak nevěděli, jestli nás také vysídlí, nebo ne. Tatínek to neměl snadné. Dali ho na práci do mlýna, ale byl tak zesláblý, že padl pod druhým pytlem. Doktor mu pak napsal papír, že vzhledem k zdravotnímu stavu může jen sušit seno a pást dobytek,“ vzpomínala Erna Munzarová.

Občané druhé kategorie

Demuthovi jako smíšená česko-německá rodina nakonec do odsunu nemuseli. Do Německa ale odcestovali staří rodiče Ernsta Demutha i švagrová s třemi dcerami. Osmnáctého července, v den babiččiných narozenin, k nim přišel voják, že musí všichni z baráku ven. Nejmenší tetině dceři byly asi tři roky. Posadila ji do dětského kočárku a vzala s sebou nějaký kufr. Děda měl malý dřevěný žebřiňáček, na něj dal zavazadlo a babičku, protože už špatně chodila, a tak ji děda táhnul. Sestřenice říkala, že ten český voják jim nesl kufr. Shromáždili je ve Chvalči v hospodě na sále. A druhý den přišel starosta a řekl, že tam přece nebudou držet ty staré lidi a ať jdou domů. Tak se děda s babičkou zase vrátili domů a tam byli ještě rok, než je odsunuli. Tetu s dětmi odvedli do Horního Starého Města, kde byl lágr, a tam byla zaměstnaná, protože musela vydělávat,“ vyprávěla Erna Munzarová.

Tatínkův bratr Oswald pracoval za války v Německu a do Československa se po osvobození nevrátil, po odsunu vyhledal manželku s dcerami a později i rodiče a žili pak všichni společně v západním Německu.

Lehké to neměli ani rodiče pamětnice. Tatínkovi sráželi jako Němci plat a domovní prohlídky byly ještě tři roky po válce. Ernst Demuth se dokonce dostal i do vězení. „Někdo nahlásil na úřadě, že tatínek prý o sousedce paní Kobrové řekl, že je to ‚česká svině‘. Tak ho zavřeli. Paní Kobrová o tom vůbec nevěděla. My jsme tomu nevěřili, to nebyl tátův slovník. Ale tatínka zavřeli v Hostinném, kde musel vykládat dřevo pro papírny. Nebyl na tom zdravotně dobře, a když mamince řekl, že už to nevydrží, tak šla za advokátem a byl z toho soud,“ vzpomínala Erna Munzarová.

Soudní proces dopadl ve prospěch Ernsta Demutha, poté co vypovídal bývalý zaměstnanec tkalcovny pan Kout, kterému Ernin tatínek dělal za války dílenského mistra. „Dosvědčil, že tatínek byl i za války dobrý člověk, a tak ho propustili. Doma byl dřív než maminka, protože ta lítala po Vrchlabí po úřadech, aby nám vybavila občanství, které jsme v pětačtyřicátém ztratili,“ vyprávěla pamětnice.

Ernstovi chybělo rádio, které musel po válce jako Němec odevzdat, a tak si bral z tkalcovny práci i domů a čistil látky tak dlouho, dokud neušetřil na další rádio. „On bez toho rádia nemohl být,“ usmívala se své vzpomínce na tatínka Erna Munzarová.

Ve Studenci prožila šťastné roky

Erna už po válce do školy nešla. Správně měla jako dcera sudetského Němce nosit bílou pásku na rukávu, ale nenosila ji. Platila pro ni pracovní povinnost, a tak se ocitla jako pomocnice u rodiny Šormových ve dvacet kilometrů vzdáleném Studenci.

„Já jsem tam byla jako v rodině, měla jsem se dobře, bylo mi sedmnáct let a užila jsem si tam mládí. S holkami ze sousedství jsem chodila tancovat a vymetly jsme všechny bály,“ vzpomínala na radostná léta Erna Munzarová. Bála se začít si nějakou známost, protože jim stále hrozil odsun. Pamětnici se ve Studenci líbilo, ale rodičům se stýskalo po dceři, a tak se na podzim roku 1947 vrátila do Rudníku a nastoupila do tkalcovny.  

Rozpadající se domy se nesměly fotografovat

V roce 1948 se na šibřinkách seznámila s Vlastimilem Munzarem, který v tkalcovně v Rudníku pracoval už za války. Dva roky spolu chodili, než se v roce 1951 vzali, a v roce 1952 se jim narodila dcera Hana. Opravili spolu domek v části Rudníku, které se říkalo Terezín. Za války v něm žila německá rodina Rührichových, která byla také celá vysídlena do Německa.

Kontakty s vysídlenými příbuznými a známými nikdy nepřerušili. Psali si, i když věděli, že jejich dopisy čte StB, jeden z příslušníků sboru se totiž prořekl při domovní prohlídce v roce 1948. Brzy po válce začali přijíždět první vysídlenci a Munzarovi se stali pro mnohé prostředníky spojující je se starým domovem. Často to byly smutné návštěvy, vysídlené pohraničí hospodářsky upadalo, mnoho domů i celé vesnice zmizely. „Rozpadl se i dům babičky a dědečka Demuthových ve Chvalči. Dnes už jsou patrné jen základy domu, ve kterém jsem se narodila,“ vzpomínala se smutkem Erna Munzarová. Rozpadající se domy v pohraničí se nesměly fotografovat, aby se na Západ nedostaly informace o tom, jak se stát o nabytý majetek neumí postarat.

Po roce 1989 byly návštěvy stále častější, a to i ze západních částí Německa. Munzarovi měli pro tyto hosty otevřené dveře a několikrát navštívili i oni své známé a příbuzné v Německu. Erna s Vlastimilem Munzarem prožila sedmdesát let společného života. V říjnu 2021 měli oslavit platinovou svatbu. Vlastimil se ale v létě toho roku rozstonal a v září ve věku 98 let zemřel.

Více než sedmdesát let po válce vidí Erna Munzarová odsun jako nespravedlnost, ke které nemělo dojít a na kterou doplatilo samotné Československo, když se zbavilo pracovitých lidí. „Za hranicí na německé straně stojí pomník a na něm je vytesaný nápis: ‚Aby už nikdy více nenávist neovlivnila konání a myšlení člověka.‘ A to za mne vyjadřuje vše,“ uzavřela své vyprávění pro Paměť národa Erna Munzarová.