Erna Munzarová

„Maminka věřila, že se tatínek vrátí, no a pak tady s tatínkem pracovali a nevěděli, budeme tady, nebudeme tady. Tatínek měl rád tady ten kout a byl tady doma, on ty Němce neměl zrovna moc v lásce. On zůstal tím, čím byl. Já bych taky nikdy neřekla, že můj otec není Němec. Dětství jsem prožila v té době a ten další život holt žiju tady. Ale pořád jsem stejná.“ – „Tatínek toho nikdy nelitoval, že nešel do odsunu?“ – „Ne, ten tady byl doma. Sice z toho moc neměl, protože oni mu zkraje krátili mzdu, strhávali mu nějaká procenta. A on na to říkal, že je holt občan druhé kategorie. Ale měl to rádio a prožíval to takhle.“

„V osmatřicátém, to jsem byla ještě u babičky, tak jedno z prvních vydání, když už měl tatínek práci, se koupilo rádio na dluh, na splátky, z Poříčí to přivezl pán v ruksaku na zádech. A pro dědu rádio, to byl jeho svět, on všechno sledoval. My jsme to první rádio měli takhle. A v pětačtyřicátém museli všichni Němci rádia odevzdat, tak jsme o tohle rádio přišli. Tatínek potom čistil kusy z tkalcovny, prostě když jsou někde nějaké nitě nebo nějaká díra, tak se to upravuje, to jsme dělali jako domácí práci, protože se bydlelo hned vedle tkalcovny. A tak tatínek pořád čistil a ušetřilo se na další rádio, protože on bez toho rádia nemohl být.“

„Děda s babičkou z Chvalče museli 18. července, to měla babička narozeniny, tak přišel voják, že musí z baráku ven. Tak oni museli jít. Nejmenší dcera tety měla asi tři roky a měli kočár dětský a nějaký kufr. Děda měl malý dřevěný žebřiňáček, na něm měli zavazadlo a babička na něm seděla, protože špatně chodila, a děda ji táhnul. Teta měla ten dětský kočár a ty děcka něco, a sestřenice mi říkala, že ten český voják jim ten kufr nesl. Myslela si, že to neměl dělat, že z toho mohl mít potíže. Dali je ve Chvalči do hostince na sál. Druhý den přišel starosta a říkal, že tam přece nebudou držet ty staré lidi, ať jdou domů. Tak se děda s babičkou vrátili zase domů a tam byli ještě asi rok a tam žili. A teta s dětmi byla v Horním Starém Městě, tam byl lágr, a tam byla zaměstnaná, protože musela vydělávat.“

„Měl krátký výcvik, pak byl u spojařů a rozvážel klíče. Jezdil ještě s jedním a dostali se až do Finska, byl až v Helsinkách, a pak dostal střepinu do oka. Operovali ho v Berlíně a to už bylo v čtyřiačtyřicátém. Ani nevím, jestli pak v těch zmatcích našel svou jednotku, kam patřil. Dostal se do ruského zajetí a dostal se do tábora v Potsdamu, kde byly tisíce zajatců. A tam byl do konce války. Říkal, že Rusáci jim nic nedělali, ale nedali jim najíst, ale říkal, že oni sami neměli co jíst, takže nemohli. Odtamtud ho doktorka poslala domů, v srpnu v pětačtyřicátém. On nás tam hledal, když zjistil, že je odsun, hledal rodiče a nás, chodil po táborech a křičel, okres ten a ten. Tak se tam dozvěděl, že jsme tady, tak přijel.“ – „Přijel sám, nebo pro něho musela maminka na hranice?“ – „Ne, on přijel sám vlakem, měl volnou jízdenku do svého bydliště. Ve Staré Pace dostal prvních pár facek, tam sehnal nějaké staré oblečení, které mu vůbec nepasovalo, on měl čtyřicet pět kilo, když se vrátil domů.“

„Když jsem šla poprvé do kina, to bylo v Trutnově, tak si šel tatínek vypůjčit pět korun k pánovi, my jsme tam měli účet, jako dluh, vždycky se to pak zaplatilo, a šli jsme pěšky do Trutnova, tam mně koupil lístek, já jsem byla v kině a on čekal venku, než vyjdu, a vrátili jsme se domů. Tak to bylo moje první kino na dluh.“