Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vít Frank Mutl (* 1947)

• narodil se 20. ledna 1947

• v roce 1968 se rozhodl emigrovat

• hranice přešel na pomezí Itálie, Rakouska a Slovinska

• po čtyřech měsících v Itálii odletěl do USA

• nakonec se usadil ve Skotsku v Edinburghu

Chtěl jsem vidět svět

Vít Mutl se narodil 20. ledna 1947. „Moje jméno bylo Vít Mutl, potom, když jsem byl v Americe, tak Vít nikdo neznal a vždycky se mě lidi ptali, co to je. Můj táta byl František, tak jsem si do jména dal Frank.“ Tatínek František pracoval jako přednosta na nádraží a maminka Marie byla účetní, ale většinu času trávila s dětmi doma. Frank společně s rodiči a třemi dalšími sourozenci bydlel v Chrlicích u Brna. „Než jsem utekl do zahraničí za dobrodružstvím,“ upřesňuje. Rád vzpomíná na své venkovské dětství a odpoledne, která trávil venku s ostatními dětmi. Musel se ale také vypořádat s dětskou obrnou, jejíž následky ho omezovaly i v dalším životě. „Cítil jsem, že jsem nebyl silně vypracovaný. Myslím, že jsem byl trochu potlačený dolů. Říkal jsem si, že můj život je takový mizerný a co udělám. Chtěl jsem vidět svět a utéct, abych si aspoň trochu užil, abych věděl, co to je.“ V Československu ještě nastoupil na studium lesnické fakulty, kterou ale nedokončil, protože v roce 1968 se rozhodl emigrovat.

Neměli jsme žádné papíry, šli jsme přes noc lesem

Na cestu se vydal společně s dalšími dvěma kamarády. „Jeli jsme do Jugoslávie a přešli jsme hranice. Neměli jsme žádné papíry, šli jsme přes noc lesem a takovými horami. Vzpomínám si, že dole pod námi byli vojáci, už jsme byli blízko hranicím, ale něco jsme udělali a najednou na nás začali křičet. Utíkali jsme, psi štěkali.“ Přechod hranice na pomezí Itálie, Rakouska a Slovinska se nakonec tu noc podařil. Na italské straně je chytila policie. „Měli takovou radost, že někoho chytli na hranici. Pořád nám dávali koňak, ale my jsme neměli co pít, chtěli jsme vodu. Hodili nás do vězení v Terstu a tam jsme byli asi měsíc, než zjistili, že nejsme žádní zločinci.“ Poté byl Frank na čtyři měsíce přesunut do uprchlického tábora, a protože neměl žádné peníze, přiznává, že kromě přivydělávání si přilepšoval i drobnými krádežemi, třeba mléka nebo hroznů.

Své mamince Frank před odjezdem řekl, že jede na dovolenou na hory a až za hranicemi se jí ozval s tím, že z Československa utekl. „Maminka šla na úřady a řekla: ‚Ten blbec utekl, tak já ho přivedu zpátky.‘ A oni ji pustili. Přišla do Itálie do Říma, tak jsem jí udělal dovolenou, abychom se rozloučili. A pak jela zpátky.“

Odvezli nás do New Yorku a dali do hotelu plného švábů

Z Itálie pokračoval Frank do Ameriky. „Odvezli nás do New Yorku a dali nás do hotelu plného švábů. Dostali jsme práci, dostával jsem dva dolary na hodinu.“ Kromě toho se také učil anglicky, a to hlavně prostřednictvím sledování televize. Na začátku se ale nevyhnul nedorozuměním a kuriózním situacím, třeba když si chtěl koupit něco dobrého k jídlu. „Měl jsem hlad a chtěl jsem si něco koupit, šel jsem do obchodu a viděl jsem krabici, na které bylo upečené stehýnko kuřete. To jsem si říkal: ‚To si dám.‘ Tak jsem si to koupil a víte, co to bylo? To byl tuk na opékání slepic!“ Po šesti měsících v Americe byl Frank povolán do armády, aby narukoval do války ve Vietnamu. Aby se tomu vyhnul, stopoval na druhé pobřeží USA a usadil se na čas v Kalifornii.

Ve Spojených státech vystřídal hodně zaměstnání. Například stříhal psy filmovým hvězdám, stavěl loď nebo pracoval ve veterinární ordinaci i v nábytkářské firmě, se kterou byl poslán do Mexika. V mezičase za vydělané peníze odcestoval do Evropy. „Jel jsem do Anglie. Vždycky jsem stopoval, jeden náklaďák mi zastavil, tak jsem jel do Skotska.“ Tam se také seznámil se svojí první ženou. Ve Skotsku pracoval nejdříve pro filmové studio Paramount a z něj přešel do BBC Scotland, kde dělal truhláře. „Filmovali jsme po celé Anglii, bylo to dobře placené.“ Když Frankovi zemřela jeho první žena, musel zůstat doma, protože dcera byla ještě malá. V té době začal podnikat, aby svou rodinu uživil. „Když v Edinburghu stavěli nové muzeum […] zaměstnali mě. […] Tři a půl roku jsem pracoval pro Národní muzeum Skotska.“

Dělej, co tě zajímá, a buď nejlepší, jak můžeš být

Se svou rodinou byl neustále v kontaktu. Někdy si telefonovali, ale převážně posílali dopisy. Podařilo se také to, aby se za ním do Ameriky podívala jeho maminka. „Musel jsem se zaručit, že jí zaplatím letenku a že se o ni budu starat. Takže jí povolili příjezd do Ameriky. Nemohla uvěřit, že jsou obchody plné zboží, u nás nebylo nic. Bylo dobré, že viděla, že dobře žijeme.“

Od roku 1989 jezdí Frank pravidelně do Čech a nějaký čas se zde snažil i obchodovat. „Ale bylo to těžké, nevěděl jsem, s kým jednat. Založil jsem fabriku v Chrlicích v JZD na výrobu oken a dveří a tak. Stavěli jsme stavební buňky jako pokoje. Postavili jsme taky domov důchodců. Ale nevydělal jsem na tom žádné peníze, udělal jsem hodně chyb.“

Zpětně by Frank ve svém životě nic neměnil a je pro něj důležité hlavně naslouchat své intuici. „Ono to není o penězích. Dělej, co tě zajímá, a buď nejlepší, jak můžeš být. Když chceš něco dělat, najdi si někoho, kdo tě to naučí.“ V poslední době se Frank věnuje chovu prasat a výrobě uzenin. Se svou rodinou v Čechách je stále v kontaktu a každý rok je navštěvuje.