"Němečtí zaměstnanci, kteří chodili na nádraží nebo do sklárny, nás začínali hecovat. Ve škole nám pan učitel říkal, že to s námi Čechy vypadá špatně. Začala se šířit Sudetendeutsche Partai, ta Henleinova strana. A vedlo to k tomu, že většina těch zaměstnanců Riedelových skláren byla nucena do té strany vstoupit a podle toho se chovat. Bohužel se to projevilo i na chování německých dětí, i na kamarádech, na Hildě, Klausovi nebo Kryštofovi. Najednou začali tvořit vlastní skupiny. Projevilo se to i na oblečení, které pro ně bylo typické. Děvčata nosila bílé podkolenky a kluci vesty s hakenkreuzem. A pak se to projevilo tak, že Němci lepili v obchodech plakáty s textem Nakupujte pouze u nás, kamarádů, na Čechy se vykašlete! Vzpomínka je, že z nádraží v Dolním Polubném, abychom se dostali do obce, jsme museli podejít tunýlkem trať, ta vedla podél plotu Riedelových skláren, a v té době se tam začala objevovat spousta plakátů Sudetendeutsche Partai s hakenkreuzem . Jako Češi jsme byli od rodičů a taky ze školy vyhecovaní a tak jsem se snažil ty plakáty strhávat. Chytil mě jeden starší pán, dal mi pár pohlavků a německy mi vynadal. A že mám štěstí. Kdyby mě chytili Němci, starší děti, bylo by to se mnou mnohem horší. "
"Já to měl s matkou komplikované tím, že bratr ležel s angínou v tanvaldské nemocnici. Tenkrát byla angína dost nepříjemná nemoc, myslím, že se šest týdnů léčila, tenkrát nebyla známá antibiotika. Maminka tedy nejprve jela s kočárkem a se mnou do tanvaldské nemocnice bratra vyzvednout. Němečtí lékaři nechtěli bratra pustit, nebyl podle nich ještě doléčený. Mamince, která uměla perfektně německy a česky, se ale podařilo najít českého lékaře a ten zařídil, že jsme si ho mohli vzít. Na nádraží jsme museli čekat na vlak do vnitrozemí celou noc. Byla to jedna z nejstrašnějších nocí, co jsem jako dítě zažil. Tehdy tam už ti Němci hrozně řádili. Tam se to hrozně probrečelo a provzlykalo. Byl neustále slyšet řev Němců, kteří děkovali führerovi za to, že jim vrátil domov, Heimat. I když spolu s Čechy žili na území Československa stovky let, za svou vlast v tomto okamžiku považovali říši a nikoliv Českou republiku.“
"Tím, že jsme byli na samotě, tak se u nás objevovali v těch lesích něco jako partyzáni. V ty poslední dny vím, že měli zbraně, kulomety. A asi tak kilometr vzdušnou čarou od nás vedla železniční trať a oni z kopce nad ní na vlaky stříleli. Pak tam brzy přišli Rusové, to už byl nějaký druhý voj. Přijeli s koňmi a náklaďáky. U nás se jim líbilo, tak si udělali na louce tábořiště. Půl hodiny od nás pěšky byla obec, šel jsem tátovi pro pivo, nesl jsem ho pak domů a Rusové mi to pivo zabavili. A abych nebrečel, tak mi dali kolo. Bylo to první kolo, které jsem v životě viděl, oni ho někde zabavili, čili bylo už starší . Jel jsem na něm třikrát, čtyřikrát a už jsem ho musel vyhodit. Duše na něm popraskala a nešlo už na něm jezdit. A další věc. Když se Rusové stěhovali pryč, naše rodina od nich dostala dva koně. Co jsme s nimi mohli dělat? Nic. Tak jsme je odevzdali národnímu výboru."
"Tenkrát byla taková akce zachránit tady, co se dá z té kultury. Tak jsme jako brigáda chodili po těch bohatších domech a vilách v Lidových sadech na půdy, kde měli uskladněné staré německé knihy. Něco se začalo pálit. Ale protože tady byla knihovna, tak se to začalo dávat do knihovny, protože se zjistilo, že se jedná o úžasné bohatství. Hlavně ty vlastivědné literatury. I když jsme to hodně odnášeli do té knihovny, tak já jako študák jsem si z toho hodně zachránil, odnesl. A dodneška to mám v knihovně, hodně jsem to používal při vlastivědných vycházkách. Když jsme přišli na nádraží v Janově Dole, tak taky tam byly německé knihy, vím, že tam byla kniha Mein Kampf toho Hitlera, kterou samozřejmě ten zaměstnanec, když utíkal, s sebou nebral, protože měl jiné starosti, než brát tyhle knížky. Takže vím, že se něco ničilo, něco se pálilo, něco si ti chytřejší lidi brali, schovali. Později to bylo v knihovnách, za komunistů dost těžko přístupné jako takzvané sudetikum. Takže na to musel mít člověk zvláštní papíry. Ale zůstalo tady něco a nakonec je to věc, která svědčila o minulosti té země tady."
"Když se dělaly prověrky, tak se zjistilo, že já nevyhovuji. Protože, když byl zvolený Gottwald, tak táta tady na dráze o něm prohlásil, že u nás v Sudetech chlastal s německými komunisty v tom roce 1938. Ti si tehdy v sokolovně udělali sraz a Klement Gottwald na něj přijel. A tady, jak to známe z minulosti, oslavovali. No a táta to o něm veřejně prohlásil na nádraží. Nějaký jeho spolupracovník to na něj píchnul a táta na hodinu letěl z práce. Sice za měsíc ho zase vzali zpátky, chtěli na něm omluvu, ale v jeho kádrovém posudku i v tom mém to zůstalo."
"Hodili mě k průzkumákům na Šumavu, což bylo dost o ústa, protože se psala padesátá léta. My průzkumáci jsme tam tehdy zastupovali pohraniční stráž. Naštěstí mě po měsíci vybrali do poddůstojnické školy na letiště do Liberce, i když jsem tam nechtěl. Protože školy jsem měl už dost. Velitelem té školy byl kapitán anglických Rangers, takže jsme my průzkumáci zažili výcvik jako v Anglii. Museli jsme každé ráno na nástup s kravatou. Po ukončení výcviku jsem se opět vrátil do samostatné průzkumné jednotky na Šumavu. A protože jsem dělal sport a už tehdy existoval armádní tělovýchovný klub, navíc jsem měl známé na ústředí, tak mě přeřadili do Sušice. Tam byl posádkový dům armády, kde jsem hrál místo vojákování volejbal." 1:35:35 – 1:36:56
Bohumil Nádhera se narodil 28.února 1930 v Liberci. Jeho otec Bohumil Nádhera byl vyučený strojní zámečník, pracoval na dráze jako posunovač. Maminka Růžena, vyučená prodavačka, navlékala podomácku korále. Bohumil Nádhera měl o tři roky mladšího bratra Rudolfa. Do roku 1938 trávili společně dětství v Dolním Polubném v Jizerských horách. Chodili do české obecné školy - jednotřídky v Tiefenbachu, nyní Desné III. Jejich kamarády byly většinou německé děti. Vztahy mezi Čechy a Němci ale zhoršoval sílící vliv Sudetoněmecké strany. Němečtí kamarádi najednou nadávali českým dětem do českých psů a sviní, byli pro ně Böhmische Hunde und Schweine. Do školy je kvůli obavám o život museli doprovázet čeští železničáři a četníci. Krátce po mnichovském diktátu v roce 1938 a po odstoupení pohraničního území Německu se rodina odstěhovala do vnitrozemí. Během války bydleli Nádherovi nedaleko Doudleb nad Orlicí na Královéhradecku na samotě Mnichovství v domku bez elektřiny. V závěru zažili akce partyzánů, kteří útočili na projíždějící vlaky. Po osvobození se na louce u jejich domku na čas usídlili sovětští vojáci. Krátce po osvobození se Nádherovi vrátili na sever Čech. V Rychnově u Jablonce Bohumil viděl spolu s otcem u trati zbědované vězně z místní pobočky koncentračního tábora Gross-Rosen. Rodina zažila odsun Němců z Liberce a pálení německých knih. Ty cenné se ale Bohumil Nádhera s kamarády snažil zachránit. Po maturitě na libereckém gymnáziu studoval na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Na vojně sloužil u průzkumné jednotky na Šumavě. Poté začal učit na základní škole ve Stráži nad Nisou, kde strávil 44 let. V roce 1968 byl u zrodu legendární Jizerské padesátky. 24. srpna 1968 se zúčastnil v libereckém krematoriu pohřbu sedmi obětí invaze vojsk Varšavské smlouvy. Ve volných chvílích se až do pozdního věku věnoval sportu, trénování volejbalistek, horolezectví, geologii a vlastivědě. Napsal řadu odborných článků, vlastivědných a historických brožur i dvě knihy o výpravách do Himalájí.
Jako horolezec na symbolickém hřbitově horolezců na Hrubé Skále v Českém ráji v roce 2015 (pamětník stojí vlevo, vedle něj je farář Církve československé husitské, bývalý vynikající horolezec Aleš Jaluška)
Jako horolezec na symbolickém hřbitově horolezců na Hrubé Skále v Českém ráji v roce 2015 (pamětník stojí vlevo, vedle něj je farář Církve československé husitské, bývalý vynikající horolezec Aleš Jaluška)
