Ing. Petr Náhlík

„Pak už tady byl 28. říjen 1989, kdy jsme zopakovali tu srpnovou epizodku, to [znamená, že] jsme svolali demonstrace v Karlových Varech, Plzni a tuším, že dokonce i v Klatovech a Sušici. A to už jsme asi ten režim hodně vytočili, takže už posbírali i lidi, jako jsem já, takže jsem byl povolán na podání vysvětlení. Moje skvělá žena mi zabalila svačinu a kartáček na zuby, jak už jsme to znali z těch disidentských příběhů. [Tím] jsem je samozřejmě na výslechu vytočil, co to jako má znamenat. No, tak jsem jim tam řekl: ‚Moje žena už vás zná od roku 1979, tak mě vybavila.' Výslech jsem klasicky odmlčel, což byla asi nejlepší metoda. Pak mě tedy zadrželi. Bylo to zajímavé v tom, že když se po revoluci hledal vůz, kterým nás odváželi, nemohli ho najít. Bylo to něco jako plechová nástavba na multikáru nebo prostě na nějaké malé vozidlo. Do něj nás zavřeli asi tři, každého zvlášť, jako do temnice, takže jsme netušili, kdo tam je, a tak jsme mlčeli. Netušili jsme, kam nás vezou. Mám poměrně slušný orientační smysl, tak jsem pochopil, že nás nevezou na Bory, ale že nás vezou na Karlovy Vary, protože z Plzně žádná jiná rovná silnice nevedla. Vyvezli nás do věznice Vykmanov mezi Jáchymovem a Ostrovem nad Ohří, to jméno je spíš proslulé jako lágr z padesátých let. My jsme tedy bydleli v normální věznici. Byli jsme tam zadržení na čtyřiadvacet nebo osmačtyřicet hodin. Bylo nás tam více. Já vím jenom o inženýru Jaroslavu Cuhrovi, což je dnešní [již bývalý] předseda Konfederace politických vězňů v Plzni. Tehdy jsem ho znal jako disidenta a spolužáka mojí mámy ze stavební průmyslovky. No a [pak] nás samozřejmě pustili každého zvlášť.“

„Já jsem začínal jezdit na vandry poměrně mlád. A na jednom z prvních potlachů, kde jsem byl, na Žichovickém jezírku – byl to potlach osady Fort Jatky –, jsem se potkal se staršími trampy, kteří byli tehdy o osmnáct let starší než já. A ti říkali: ‚Kdybyste měl někdo příští víkend volno, přijeďte k nám na osadu Montana na Šumavě u Dešenic a můžete nám pomoct se dřevem. No, tak jsem tam přijel a byl jsem jediný, kdo tam přijel, jinak tam byli samozřejmě lidé z těch osad, kteří tam jezdili. A s těmito kluky jsem začal jezdit na vandry, byť byli ve věku mého otce. Jednou mi řekli: ‚Hele, teď si s sebou vezmi hodně peněz, budeš mít takové překvápko, pojedeme na vandr někam dál.' Tak jsme jeli do Budějovic a naproti nádraží jsme šli do Hotelu Malše. Potom jsem se teprve dozvěděl, že jedeme na Fort Hazard osadní chalupy trampské osady Zlatý klíč, jejímiž členy byli Wabi a Miki Ryvola. A to je samozřejmě pro mladého kluka obrovský zážitek. Na ten zážitek jsem pak reagoval [tím], že jsem se samozřejmě všude mezi svými vrstevníky chlubil, že jsem byl u bratří Ryvolů na chalupě a na osadě. A nejpádnější odpověď byla [ta] od kamaráda Shorty: ‚No, to je bezvadné, ale co my z toho máme, že ty jsi byl u bratří Ryvolů na chalupě?' No a v té době už jsme se dostali k samizdatu a výsledkem toho bylo, že jsem otázku ‚Co my z toho máme?' vzal vážně a začali jsme spolu s mojí tehdejší dívkou, nyní manželkou, uvažovat o tom, že bychom vydali kompletní zpěvníky písniček bratrů Ryvolových.“