Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladislav Najbrt (* 1936)

• narodil se 10. srpna 1936 v Kolíně

• po únoru 1948 komunisté zrušili jeho otci truhlářství

• nemohl studovat z politických důvodů

• vyučil se ručním sazečem v tiskárně v Kolíně a v Liberci

• od roku 1954 pracoval ve Středočeské tiskárně v Praze

• v letech 1958–1962 studoval polygrafii v Gutenbergské škole v Lipsku

• v roce 1963 vycestoval pracovně do Londýna

• v 60. letech pracoval v podniku Polygrafie

• kolem roku 1968 projektoval moderní tiskárnu nakladatelství Naše Vojsko

• vyslýchán StB, byl hlídán a pronásledován

• za normalizace byl grafikem na volné noze a působil v nakladatelství Academia

• v 90. letech obnovil odborný časopis Typografia

• jeho syn Aleš je grafický designér, syn Marek filmový režisér

Tiskař, grafik, polygraf Vladislav Najbrt se narodil 10. srpna 1936 v Kolíně jako čtvrtý syn truhláře Josefa a jeho ženy Blaženy. Ti se brali na zemědělské usedlosti v Ovčárech, pak otec pořídil dílnu a domek na předměstí Kolína, kam se rodina přestěhovala.

Okupace Československa 1939

Vladislav má své první výrazné vzpomínky spojené s obdobím Protektorátu, kdy otec – truhlář a tesař – bojoval o živobytí, neboť v Kolíně byla velká konkurence a za války se zakázky zrovna nehrnuly. Vladislav vzpomíná, jak k nim přišli němečtí vojáci a narychlo objednávali rakve. „Tatínek nakoupil materiál a vyrobil pro ně asi dvacet hoblovaných rakví. Hodně na to spěchali. Tehdy mi to nedocházelo, ale později jsem si uvědomil, že je potřebovali na exekuce, které Němci v Kolíně prováděli.“

Otec také chodil do rodin na údržbářské práce. Materiál vozil po městě na káře a malý Vladislav kolem něj rozjařeně pobíhal. Zatímco jeho již dospělí bratři pomáhali otci, Vladislav byl k ruce mamince v hospodářství.

Město Kolín, jakožto průmyslové centrum a důležitý dopravní uzel, se stal za války cílem čtyř spojeneckých náletů. Když jedna z pum dopadla asi sto metrů od domu Najbrtových, teprve tehdy si Vladislav uvědomil, jaké nebezpečí jim hrozí. Zažil úkryty ve sklepě i vyprávění bratrů, kteří dostali zbraně a bránili nádraží.

Na konci války se v Kolíně objevili ruští vojáci. „Pro nás to bylo atraktivní, protože přijeli na vozíčcích, které táhli koníci. Žádné tanky ani náklaďáky. Ubytovali se v lesíku u hřbitova a s dětmi jsme tam za nimi běhali. Rodiče se o nás samozřejmě báli, aby nás někam neodtáhli,“ říká pamětník.

Rodina držela při sobě

Po válce se rodina musela vypořádat s náročnými situacemi. Jednu velkou měli již za sebou, to když maminka přežila těžký úraz, když cestou pro máslo propadla nezavřeným poklopem do sklepa. Zranila si vnitřní orgány, prodělala několik operací. Velká tragédie rodinu stihla hned po válce, když zemřel třetí syn Milan na leukémii. Životní těžkosti překonávali díky velké soudržnosti a pospolitosti. Hrálo se u nich na hudební nástroje, pamětníkův bratr Bohumil zpíval nádherným tenorem, Vladislav hrál na kytaru, klavír a později na harmonium. „Domácí muzicírování se provozovalo už v rodinách mých rodičů a nechápu, kde v tak chudých poměrech přicházeli k hudebním nástrojům, které nebyly nejlevnější, ale prostě vždycky nějaké byly,“ říká pamětník, který své rodiče obdivuje za to, že si přes těžký život nikdy na nic nestěžovali. „Když byla maminka v nemocnici, staral se táta o tři děti, k tomu pracoval a nárazově zaměstnával od pěti do patnácti tovaryšů, kterým maminka běžně musela vařit. Někdy vařila až pro 29 lidí. S tím se tenkrát musel nějak vypořádat sám,“ říká Vladislav.

Bratr věřil komunistům

Bratr Bohouš si udělal truhlářskou mistrovskou školu a oženil se s Emilií, dcerou truhláře. Se svým tchánem chtěli spojit své živnosti v jeden podnik, aby byli více konkurenceschopní. „Těšili se, že budou budovat rodinný podnik a taky si mysleli, že když vstoupí do strany, změní svět. Byli ovlivněni tchánem, který byl za 1. světové války v ruských legiích a vzhlížel k SSSR. Prožili pak velké zklamání, protože uvěřili tehdejším lžím komunistů. Rozhodně to nebyli prospěcháři a jejich zkušenost pro mě byla v budoucnosti velkým varováním. Dával jsem si na komunisty velký pozor,“ říká pamětník.

Zažil, jak po převzetí moci komunisty v roce 1948 přišli k Najbrtům pánové a zavřeli otcovu živnost. Z šedesátiletého řemeslníka udělali skladníka v jeho vlastní dílně, v níž skladovali nábytek z továren. Bratrův sen o rodinném truhlářství se rozplynul v kolínském obchodě, kam se sváželo zboží z továren a kde po únoru 1948 pracoval jako prodavač. „Viděli, že řemeslo jde špatným směrem. Nebyla to poctivá produkce, už se používaly náhražky, různě se švindlovalo v konstrukcích nábytku. Přestala fungovat klasická řemesla, jako bylo čalounictví, kovářství, a podle toho to vypadalo,“ říká pamětník.

Jako syn kapitalisty nemohl studovat

Jako nejmladší syn byl prý Vladislav trochu rozmazlované dítě. Měl hodně volna, běhal po lesích, dostal prostor najít si to, co chce v životě dělat. Ve škole se učil dobře, přesto musel jakožto syn kapitalisty na studia zapomenout. Tvrdí, že mu to tehdy nevadilo. Chtěl především někde uplatnit svou kreativitu a zručnost, a tak s rodiči hledali nějaké zajímavé řemeslo. Uvažoval o broušení či malování na sklo, nakonec se dostal do učení na sazeče v kolínské tiskárně. První týden tam probrečel, práce ho nebavila. Když si ubrečeného všiml mistr, uhodil na něj a Vladislav vyklopil, že chtěl kreslit a takhle si to nepředstavoval. Mistr ho poslal k litografům, dostrkal ho do podnikového výtvarného kroužku a za nějakou dobu už Vladislav vystavil svůj první obrázek na výstavě. „Dalších výstav už moc nebylo, protože nejsem výtvarník, i když ve Svazu výtvarných umělců jsem,“ směje se dnes pamětník. Mistr, který ho nasměroval na správnou kolej, se jmenoval Šebek a původně byl sedlák. Ovládal kaligrafii, kterou se naučil u světově proslulého písmaře Oldřicha Menharta.

„Psal socialistická hesla, velké transparenty, pozvánky na plesy. Dal mi plochý štětec a řekl, abych to zkusil taky. Pak mi půjčil rýtka a dřevěnou desku a já si vyryl svoje první formy písem. Když jsem je pak vytiskl, byl jsem naprosto šťastný. Říkali mi: ‚Jak si jednou sáhneš do tiskařské černě, už ji neumyješ.‘ A přesně to jsem zažil. Ryl a tiskl jsem pak jako divý,“ říká pamětník, který se díky vstřícným mistrům v kolínské tiskárně seznámil během roku s pěti tiskařskými technikami, což se prý učňům sazečství obvykle nestávalo. Teoretické předměty učni z Kolína absolvovali na tříměsíčním kurzu v odborné škole v Praze v Hellichově ulici, a pak musel pamětník do nově zřízeného centrálního tiskařského učiliště v Liberci. Ani tady nepřestal ve volných chvílích kreslit a rýt.

Středočeská tiskárna v Praze

V roce 1954 dostal výuční list a práci v Praze ve Středočeské tiskárně, kde se dostal do závodu knihtisku jako ruční sazeč a výtvarný typograf. Tiskly se zde plakáty.

„Byla to bývalá cyrilometodějská tiskárna. Pracoval tam jeden starší vyučený sazeč, pan Vichner, a ten začal rýt místo do linolea, které se přestávalo vyrábět, do PVC. Stahovali se tam grafici a umělci, abychom jim knihtiskem tiskli plakáty. Čím dál více mě začali oslovovat, abych jim jejich návrhy vyryl. Pak už jsem byl tak schopný, že jsem ryl i dvěma rydly najedou. Dělal jsem plakát za plakátem a některé i podle vlastního návrhu. S těmi už jsem ale musel chodit na Svaz výtvarných umělců, aby mi je schválili a stanovili cenu.“

V bývalé cyrilometodějské tiskárně zažil ještě technologie starých tiskových strojů, kde tiskli plakáty pro Národní divadlo. Tam ho objevil vedoucí výroby Švimberský. „Byl to velice náročný profesionál prvorepublikového střihu s talentem řídit lidi a výrobu. To už jsem pak málokdy viděl. Koukal se tak na mě, začal se se mnou bavit a pak se mě zeptal, co chci dělat dál. Měl jsem rád grafiku a byl jsem rád, že ve své dělnické profesi sazeče můžu technicky zpracovávat grafiku, kterou pak za rohem v Hollaru vystavovali, a dělat i svoje vlastní návrhy,“ vypráví pamětník. Tehdy večerně studoval průmyslovou školu v Hellichově ulici a byl zaskočen, když mu Švimberský doporučil studovat na mistrovské Gutenbergské škole tradičního knihtisku v Lipsku.

Studium v Lipsku

O duchu doby vypovídá situace, kdy ho personální referentka přesvědčovala, že je zbytečné, aby jezdil do nějakého Lipska, když může studovat večerně v Praze. Nenechal si ale do svého záměru mluvit. Tehdy už, coby dělník, neměl kádrový problém se na školu dostat a k jeho překvapení, i když nebyl v KSČ, mu ministerstvo školství studia v Lipsku nakonec povolilo.

„To byl otřes, křižovatka jako hrom. Spíš jsem předpokládal, že mi to studium nepovolí, když to ta kádrovačka nechtěla,“ vzpomíná pamětník. V té době už měl v Praze vážnou známost a navíc mu umíral v nemocnici otec po vážném úrazu. Do Lipska odjížděl s těžkým srdcem v den, kdy otec zemřel. „Rodina pro mě byla na prvním místě, ale maminka mi řekla, abych si s pohřbem nedělal starost. Tělo je už jen fyzikální záležitost, duch už je v nebi a nemusím si z toho dělat těžkou hlavu,“ říká pamětník, který se obával svůj odjezd odložit, byť jen o pár dní, aby mu kádrováci na ministerstvu studia nakonec nezakázali. Nevěděl, co od nich čekat.

Z Lipska se vrátil v roce 1962 s inženýrským titulem a mnoha novými zkušenostmi. Mezitím se stihl i oženit, snoubenka, se kterou si dopisoval každý den, na něj počkala.

Naše Vojsko

Po návratu se s kolegy ze závodu Polygrafie, kde začal pracovat, dostal do Londýna, kde viděl velké moderní tiskárny a nejnovější technologie. Svoje nově nabité zkušenosti a znalosti pak mohl zúročit ve státním vydavatelství Naše vojsko, které mu nabídlo práci. „Měl jsem vytvořit technologický projekt moderní tiskárny pro všechny ty jejich svazarmovské časopisy. Viděl jsem v tom příležitost,“ říká pamětník. Když projekt s kolegy úspěšně zrealizoval, po roce 1968 ho přitlačili ke zdi.

Potřebuju tě dostat do tepláků

„Projekt jsme zrealizovali v Praze-Liboci na vojenském pozemku. Přivezli jsme část západní technologie, kvůli které jsem měl různé styky, a pak jsem zjistil, že po mně jde kontrarozvědka,“ říká pamětník a vzpomíná na jednu z mnoha situací:

„Zaměstnanci se zúčastňovali různých setkání a oslav v podnicích a byli zvyklí trošku nasávat. Měl jsem tam auto a jeden z těch kontrášů mi řekl, abych ho odvezl domů. Po cestě mi řekl, že mě potřebuje dostat do tepláků. Byl ožralý, samozřejmě. Prý mě potřebuje dostat do šatlavy, aby povýšil a stal se plukovníkem a měl zásluhy a mohl jít do předčasné penze. Protože to byla pro něj šance mít penzi a ještě tak zvané frčkovné za šarži plukovníka. Za to se dostávalo víc peněz. To tedy bylo všechno strašně primitivní a zlé.“

Vladislava se snažili přesvědčit, aby vstoupil do strany a dělal ředitele tiskárny, ale odmítl. Absolvoval několik výslechů, drželi ho i 15 hodin v Ruzyni, aniž by o tom rodina věděla. „Zavezli mě tam mým autem, které tam stálo ve dvoře, a já jsem měl pak půl roku strach mluvit o něčem ve svém vlastním autě. To tedy bylo takové poslední memento a pak jsem si řekl, že tohle nechci. Měl jsem taky obavu, aby se to nepřeneslo na manželku, která byla učitelka, navíc byla věřící a bála se, aby si na ni neposvítili a nepřišla o práci,“ říká pamětník.

Normalizace

Za normalizace zúročil své zkušenosti jako grafik na volné noze. Zpracovával například katalogy a plakáty pro Národní galerii a další instituce.

V 80. letech, už jako zaměstnanec nakladatelství Academia, se začal také věnovat korporátní grafice. „Měl jsem navrhnout a připravit pro tisk logo a jednotný design tiskovin pro první Biochemický kongres v Praze. Syn Aleš už tehdy studoval na UMPRUM a já jsem mu zadal, aby zkusil udělat logo. Vytvořil svůj první korporátní design.“

Časopis Typografia

Po roce 1989, když se začala rušit socialistická plánovací centra, přestal vycházet odborný časopis Typografia pro typografy a polygrafy, který měl stoletou historii.

„Spojoval v sobě to, co mě vždycky táhlo, a to znamená typografii, písmo a grafiku s tiskovými technologiemi. Po několika letech jsem tedy Typografii znovu obnovil. Syn Aleš udělal logotypy a založili jsme malou neplacenou redakci. Tiskárny nám pomáhaly, zpočátku tiskly zadarmo, obálky dělali tradičně výtvarníci,“ říká Vladislav Najbrt.

Vydávání časopisu nakonec v roce 2015 pozastavil.

Poselství

„Byl bych rád, kdyby stát více podporoval mladé, talentované lidi v tvořivosti a podnikání. Je škoda, když se lidé zavírají do kanceláří a jsou rádi, že mají nějakou práci za to, že pak snad dostanou nějaký důchod. Podniky předválečných živnostníků zničil komunismus a potomstvo už pak nemělo na co navázat, protože s řemeslnou tradicí předků ztratilo kontakt,“ uzavírá pamětník.