MVDr. Jiří Návara

„A dojeli jsme k těm hranicím, tam jsme byli na té chatě. A viděli jsme na ty dráty, který byly několik set metrů od nás. A za drátama byla rakouská vesnice. A tam jsme si to uvědomili, stáli jsme tam skutečně mlčky. Pak jsme se o tom bavili, že teď konečně vlastně vidíme, že my jsme v tom lágru za těma drátama. Ještě markantnější to bylo o té silvestrovské noci, kdy jsme na prskavkách udělali takový háčky a házeli jsme je na strom, kde bylo opadané listí, a ony tam dělaly – pár prskavek – takovej kolorit silvestrovské noci. Bylo to velmi kontrastní: proti tomu nebi ten holej strom, na něm pár prskavek, a za pár okamžiků v tý vesnici v Rakousku začal ohňostroj. Obrovskej, kterej jsme neviděli ještě. Neuvěřitelný barvy, tvary. Zase jsme tam stáli mlčky a říkali jsme: ‚To je úplně šílený, teď my tady vidíme dráty, pár prskavek na holým stromu, a přes ty dráty koukáme do svobodnýho světa, jak si tam dělaj ohňostroj takovej nádhernej.‘ Prostě byli jsme z toho víc v depresi. Mysleli jsme si, že budem mít radost, že máme chatu pro sebe a jsme někde na Šumavě... A dodneška na to všichni vzpomínáme, jakej to pro nás najednou byl střet, konfrontace s tou nesvobodou, s tou realitou. Takováhle drobná malá epizoda.“

„Stejně asi naivně jsem se zachoval, když ta škola skončila a já jsem chtěl vycestovat na Západ. Prvně v životě. Předtím mě to ani nějak nenapadlo, nenutilo. A tak jsem si došel pro všechny ty papíry, a to musela taky potvrzovat závodní organizace KSČ. Předsedkyní strany tam byla paní Kratochvílová, velmi nepříjemná ženská, která měla zlobu v sobě, nikdo ji neměl rád. Za tou jsem šel s tím papírem, aby mi to potvrdila, že si chci zažádat o devizovej příslib. A ona na to koukala nevěřícně, protože jsem byl jedinej z celý školy, a říkala mi: ‚Co tam budeš dělat, Návaro?‘ Tak já jsem jí říkal, jako že bych chtěl pobejt nějakej tejden v tý Francii, abych se koukl, jak to tam vypadá, pak stopem do Německa, jak to vypadá, pak na chvilku ještě do Anglie a pak bude konec prázdnin. Ona zase na mě jak ten policajt vyvalila oči, zakroutila hlavou, že takovýho člověka ještě asi neviděla, a dala mi to razítko. A mávla rukou, že beztak mi nic nedaj. Samozřejmě že mi nic nedali, sedm let jsem žádal furt dokola, a nedostal jsem nic.“