„My jsme nakupovali zápalky a prodávali je do Anglie. Celou výrobu Sušic pro vývoz jsme prodávali my. A byl to dobrý obchod. My jsme dělali zápalky s nálepkama anglických firem. Ty si tím dělaly reklamu a my jsme si vydělávali peníze. Ta stáž trvala dlouho, protože když vypukla válka, já jsem se nevrátil a dobrovolně jsem vstoupil do československé armády. Já jsem tam byl vyslaný na dva měsíce a nechtěl jsem se vrátit. Vedoucí byl vlastenec a říkal: ,Františku, nikam nepojedeš, protože bude válka. S nacistama přece nebudeš bojovat jinak než tady, protože Anglie půjde také do války.‘ Byl jsem u odvodu na velvyslanectví. Byl jsem urostlý, bylo mi tenkrát devatenáct let, takže jsem byl schopný jít na vojnu. Dostal jsem se do armády a v armádě jsem byl asi rok. V té době vyšel v Daily Heraldu, to byly anglické labouristické noviny, inzerát, že letectvo má velké ztráty a přijímá dobrovolníky z armády.“
„Byl jsem přidělený do 311. bombardovací perutě. Na začátku jsme létali nad francouzské pobřeží a nad Francii. Naším úkolem bylo shazovat bomby, bombardovat válečné cíle, jako byly přístavy. Cíle v německých rukou. U bombardovací perutě jsme měli velké ztráty, takže jsme po nějaké době nebyli schopni obsáhnout úkoly, které na nás byly kladeny. Tak jsme byli přeloženi k pobřežnímu letectvu. Já jsem měl veliké štěstí, že jsem během létání nebyl zasažen ani sestřelen, takže jsem měl kliku. Člověk musel být otrlý, aby to přežil. Říct: ,No, mohlo to potkat mě.‘ A tím to skončilo. Jiné úvahy se za války nedaly dělat.
Já jsem měl jako kapitána Standu Huňáčka, který byl dřív letcem u aerolinií, takže byl vynikající pilot. Jednou jsme přistávali s poškozenými motory. Skončilo to škrábnutím křídla o strom, když už jsme měli menší rychlost, takže jsme udělali vrtuli, a nic se nám nestalo. Stroj byl opraven a za dva dny lítal.“
„U pobřežní letky jsme už měli ne wellingtony, ale americké čtyřmotorové bombardéry, které byly upraveny na radar, což byla hlavní pomůcka pro hledání ponorek. Naším úkolem bylo oznámit pozici nálezu a Angličani tam ihned poslali námořnictvo, které mělo vydatné zbraně proti ponorkám. My jsme měli výzbroj, kde byly hlubinné nálože. Bomba vybuchla v určité hloubce, takže neletěla až do nárazu na dno, ale vybuchla třeba ve sto metrech. Ten tlak při výbuchu poškodil ponorku, ta když musela nad vodu, tak ji Angličani chytili. To byla mnohem klidnější služba. Hlavním nebezpečím byla stíhací letadla z Francie. Naše hlavní operační zóna byl Biskajský záliv, který byl výchozím bodem pro Atlantik. Ve čtyřmotorovém americkém letadle byli dva piloti, telegrafista, radarový důstojník, střelci v přední věži, horní věži a zadní věži. Já jsem v té době lítal jako telegrafista, seděl jsem za pilotem. Tam jsem měl kabinu a přístroje. To byly dlouhé lety, u toho pobřežního letectva. S americkýma čtyřmotorákama to trvalo až 14 hodin.“
„Po měšťance jsem šel k Baťovi. To mi bylo patnáct let. Byl jsem v Baťově škole práce, potom jsem přestoupil na obchodní akademii pro zahraniční obchod. Byla to zlínská pobočka Obchodní akademie v Uherském Hradišti. Já jsem byl vybrán do Tomášova. To byla budova, kde bylo asi 60 žáků. To byli ti nejlepší. Baťa to chtěl udělat podle Etonu v Anglii. Dokonce jsme nosili cylindry. Ve městě si nás vážili. Děvčata tam byla tabu. Nebyl na to čas. Měli jsme ples jednou za rok a taneční hodiny, abychom společensky nic nezanedbali.“
„Po skončení povinných letů jsem žádal o přeložení k dopravnímu letectvu. Byl jsem přeložený k anglické peruti, to bylo ještě za války. Létali jsme do Indie, kde jsem byl dvacetkrát. Létali jsme přes Maltu, Káhiru, Střední východ do Karáčí a Kalkaty. V Kalkatě jsem byl rád, protože tam byl Baťa, a já zde našel staré přátele ze Zlína a bylo to vynikající. Samotný let trval dva dny tam a dva dny zpět. My jsme do Karáčí vezli náklad nebo pasažéry a zpět zase třeba letušky, důstojníky nebo nějaký náklad.“
František Navrátil, plukovník v. v., se narodil 13. července 1919 v Bouzově u Litovle. Po získání základního vzdělání odešel do Zlína, kde začal nejdříve pracovat jako dělník. Poté se zde dostal na obchodní akademii, po jejímž zakončení pracoval jako administrativní pracovník v Baťově podniku. V roce 1938 byl poslán na pracovně-studijní stáž do Anglie, kde řídil dovoz sušických sirek. Zde také nastoupil do armády. Začínal ve Woolten Hallu u Yorkshiru, kde absolvoval základní pěší a zbrojní výcvik. Poté se dostal k letectvu a absolvoval výcvik na palubního telegrafistu v Midlands, později také výcvik na palubního letce, respektive střelce. Ve výcviku poté pokračoval v českém leteckém depu. Nato byl přiřazen, už jako plukovník, do bojové perutě 311 a dále k pobřežní letce v Biskajském zálivu, která měla za úkol vyhledávat německé ponorky. Po skončení povinných letů přešel pan Navrátil k dopravním letadlům, u 246. dopravní perutě létal například do Indie. Po skončení války se vrátil domů a pracoval až do důchodu v zahraničním obchodu. Za komunistického režimu byl členem KSČ. Je držitelem čtyř válečných křížů, medaile Za chrabrost, medaile Za zásluhy. Zemřel 19. února roku 2011.
