„Třeba já jsem bydlela na L 412. To byla budova velikánská hned vedle náměstí. A tam jsme tedy žily na palandách a jeden rok, to bylo asi rok nato (co jsme přijely transportem), jsme tam měly tolik štěnic, že jsme vůbec nemohly tam spát, my jsme vyhazovaly ty slamníky z oken na dvůr a spaly jsme venku. Naštěstí to šlo, protože to bylo v létě. Potom přišla dezinfekční skupina a celé to vystříkala a mohly jsme se tam konečně vrátit. To jsem tou dobou chodila do zemědělství dělat, potom jsem onemocněla, dostala jsem tuberkulózu, takže jsem dělat nechodila. A když jsem se z toho trošičku dostala, tak jsem šla dělat do – tam byla taková velká jízdárna, dříve, když tam měli za první republiky důstojníci, tak tam měli koně, a to bylo všechno vyklizené – a tam jsme prostě z nehoblovaných prken na takových dvou kozách sbíjely rakve pro lidi, protože tam hodně umírali, hlavně staří lidé tam umírali, protože zaprvé to hlavně duševně nemohli unést a zadruhé tam byl velký hlad.“
„… Rahm se jmenoval, měl dva vlčáky vedle sebe, holínky, bičík a řval na mě německy: ‚Co tady chceš?!‘ A já jsem řekla, že mám tady nahoru odnést dopisy, a on na mě řval: ‚Marš ven!‘ No tak jsem šla ven, šla jsem nazpátek na ubytovnu. No a teď jsme čekaly, co se bude dít, a v deset večer se na ubytovnu nosily takové úzké proužky a tam bylo číslo transportu, se kterým tam ti lidé přišli, a jméno, a ti šli do toho transportu. A já jsem ten lístek nedostala, z celého toho pokoje, bydlelo nás tam devatenáct, jsem já tam zůstala jediná. Takže když to všechno odjelo a zůstala jsem tam jediná, tak jsem procházela tím prázdným Terezínem a potkávaly jsme se tam čtyři, ještě další tři děvčata, a tak jsme si řekly, že půjdeme někam jinam, do nějakého jiného domu a jiného pokoje, a budeme bydlet společně.“
„Tam byla samospráva, jelikož se to všechno jmenovalo německy, tak to bylo Ältestenrat, to znamená Rada starších. Ale abych pravdu řekla, to bylo jenom na fungování a pořádek uvnitř toho ghetta. Je asi pravda, že tihle představení dostávali nějaká nařízení od těch esesáků, jestli se s nimi stýkali, to nevím. Pravda je, že všichni tihleti odešli, ale až tím posledním transportem. Mezitím byly samozřejmě ještě další transporty, ale já mluvím o tomhle říjnovém, protože ten byl poslední.“
Já vím, že se na nás Němci strašlivě provinili, ale vidět násilí na německých maminkách a starých lidech, to jsem po válce považovala za nespravedlnost
Dagmar Nebeská, rozená Poláčková, se narodila 17. února 1926 v Praze do smíšené česko-židovské rodiny. Pamětnici v březnu roku 1943 zařadili do transportu do ghetta Terezín. Onemocněla žloutenkou a později tuberkulózou. V Terezíně bydlela na společné ubikaci s dvacítkou dalších dívek, vychovatelku jim dělala Truda Sekaninová, později komunistická poslankyně. Dagmar o ní hovoří jako o své druhé matce. V Terezíně pracovala v zemědělství mimo hradby ghetta. Zažila poslední transporty z Terezína v říjnu 1944 směřující do Osvětimi a také příchody zbědovaných vězňů z pochodů smrti před koncem války. Po osvobození Terezína vystudovala obchodní školu a pracovala v Dopravním podniku.
