Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dagmar Nebeská, roz. Poláčková (* 1926  †︎ 2010)

• narodila se 17. února 1926 ve smíšené česko-židovské rodině

• v březnu 1943 nastoupila do transportu do Terezína

• pracovala v zemědělství mimo ghetto

• prodělala žloutenku a později tuberkulózu

• minuly ji poslední transporty do vyhlazovacího tábora Osvětim v říjnu 1944

• v Terezíně se dožila konce války

• po osvobození vystudovala obchodní akademii

• pracovala v Dopravním podniku

• zemřela 14. května 2010

Dagmar Nebeská, rozená Poláčková, se narodila 17. února 1926 v Praze do živnostenské rodiny, otec měl firmu na výrobu papírových etiket s tiskárnou. Mnohem podstatnější pro její osud však bylo, že manželství jejích rodičů bylo smíšené – podle zvrácených norimberských zákonů měla otce „neárijce“. S matkou chodila v neděli do kostela a s otcem navštěvovala synagogu. „Měla jsem krásné dětství,“ začíná vyprávění pamětnice. 

Předehra tragédie

V roce 1938 navštívili její rodiče veletrh tiskařství v Lipsku. Nápis na lavičce při procházce parkem zakazující Židům posadit se je šokoval. Spolu s událostmi spojenými s odtržením Sudet bylo jejímu otci jasné, že situace se bude zhoršovat, a pro jistotu nechal rodinný podnik přepsat na matku. Jak děsivá bude realita příštích dní, však nemohl nikdo předpokládat.

„Nikdy jsem nečekala, že bych do nějakého transportu šla. Jenže můj rodný list byl vystavený židovskou obcí, a tak jsem se dostala do té kartotéky Adolfa Eichmanna.“ Šlo o transport míšenek, samá děvčata, ročníky 1926 a 1927. Bylo to 3. března 1943, když v šest hodin ráno šli matka s otcem svoji dceru vyprovodit s jejími věcmi na kárce. „Maminka sháněla, kdo má droždí, aby mi na cestu mohla upéct vánočku… V sedmnácti letech si naprosto neuvědomujete, do čeho jdete.“

Shromažďovací místo bylo v Praze-Holešovicích. Dne 6. března se z bubenského nádraží přesunuli vlakem do Bohušovic a odtud šli pěšky do Terezína. Později byla do ghetta zavedena vlečka a Židé z transportů vystupovali přímo tam, takže pohled na ně neznepokojoval nežidovské obyvatelstvo. „Tou dobou už byli do Treblinky odvlečeni bratr a dvě sestry mého otce, ale že už nežijí, to jsme netušili.“ Díky tomu, že byli s matkou sezdáni, nemusel nastoupit do transportu. Zprvu byl zaměstnán u matky, později nesměl, byly mu sníženy příděly potravin, musel být do osmi večer doma a nesměl jezdit tramvají. Nakonec jako vyučený knihař vázal pro židovskou obec staré svazky.

Nové sestry

Dagmar během prvního měsíce bydlela ve velké místnosti zvané Zeithaus a onemocněla žloutenkou. Díky dietě se jí však podařilo nemoc překonat. Po měsíci byla přidělena do ubikací domova pro mládež, kde na cimře žilo asi dvacet děvčat, která spala na palandách. Život jim ztrpčovalo příšerné množství štěnic. Dívky mezi sebou zachovávaly princip solidarity – ty, které byly míšenky, měly nárok na balíčky, ostatní ne, takže obsah balíčků se spravedlivě dělil. Strava, kterou vězni dostávali, byla ubohá, často ze shnilých brambor. Při práci na poli, mimo Terezín, kam je vodili dozorci, bylo možné občas vzít tajně něco zeleniny a stravu si tím vylepšit.

Později dívky sbíjely rakve. Mrtvých bylo denně příliš – umírali nejčastěji staří lidé vlivem vyhladovění a otřesných životních podmínek. Dozorkyním se přezdívalo berušky – protože stále hleděly, co by sebraly. Bylo dovoleno posílat korespondenční lístky, takže rodiče alespoň věděli, že je jejich dcera naživu. Pravidla byla jasně vymezena: muselo se psát německy, hůlkovým písmem a maximálně třicet slov. Také se jí podařilo propašovat dopis přes jednoho spřáteleného českého četníka.

Zkrášlovací akce

Každý pokoj měla na starost jedna opatrovnice – pro Dagmar tuto roli splňovala Gertruda (Truda) Sekaninová, pozdější významná politička. „Ona byla jako moje druhá máma.“ Učila dívky anglicky, zvala uvězněné umělce, například spisovatele Norberta Frýda, ve všem jim radila a byla oporou. „Byla to pro mne malá univerzita života.“

V ghettu byla k dispozici kavárna, existovala možnost navštěvovat koncerty a také terezínské hudební těleso, dokonce slyšela hrát  klavírního virtuosa Gideona Kleina. Zdánlivou normalitu a hranou idylu Němci využili při natáčení nacistického propagandistického filmu s názvem Hitler daroval Židům město. 

Za dočasné zlepšení podmínek v Terezíně mohla tzv. zkrášlovací akce. Měla posloužit nacistické propagandě, Němci se snažili prezentovat terezínské ghetto před delegací Mezinárodního výboru Červeného kříže v příznivém světle. Později se vězni mohli hlásit do Švýcarska, o což Dagmar Nebeská zájem neměla, její spolubydlící se však přihlásila, protože tam měla příbuzné.

Pamětnice se setkala v Terezíně i s židovskými vězni z dalších zemí Evropy, například z Dánska. Scházely se s kamarádkami tajně na půdě a pod vedením Trudy Sekaninové se přes zákaz hrálo ochotnické divadlo a na jejich pokoji se také tajně vydával ručně psaný časopis Bonaco – Bordel na kolečkách. „Bylo to asi pět čísel.“ 

Pamětnice zdůrazňuje, že Truda k dívkám nikdy neprojevovala své politické směřování. „Bylo to tam absolutně bezpartijní.“ Gertruda Sekaninová-Čekrtová, pozdější známá komunistická poslankyně, která v říjnu 1968 jako jedna ze čtyř hlasovala proti smlouvě o setrvání vojsk Varšavské smlouvy v Československu, byla pro Dagmar životním vzorem.

Proužek papíru s rozsudkem smrti

V říjnu 1944 se všichni museli dostavit na komandaturu gestapa před deset esesáků k registraci, po které následovala poslední vlna transportů židovských obyvatel Terezína do vyhlazovacích táborů na obsazeném polském území. Pamětnice musela odpovídat na otázky, jestli umí německy, jestli je míšenka a jestli dostává od rodičů dopisy. Každý obdržel proužek papíru s číslem transportu. „Jenže já jsem žádný nedostala.“ Dagmar Nebeská zůstala jediná z děvčat, se kterými bydlela na pokoji v domově; zbyly jen čtyři dívky, tři míšenky a jedna Židovka. Dostaly za úkol vyklízet opuštěné ubikace, po starých a nemohoucích tam byly výkaly.

Na podzim 1944 opustilo Terezín transportem do Auschwitz-Birkenau přes 18 tisíc lidí, z nichž se osvobození dočkal pouze každý desátý. Uspíšení transportů na východ bylo motivováno nacistickými obavami ze vzpoury vězňů s ohledem na nepříznivý vývoj na frontách. Dospělí muži se měli domnívat, že jedou na východ jako pracovní síly, takzvané AA transporty. Spousta lidí se přihlásila dobrovolně, protože doufali, že se shledají s členy své rodiny. 

Transporty a pochody smrti s nákazou tyfu

Začátkem příštího roku přijížděly zpáteční transporty z evakuovaných vyhlazovacích táborů na východě, kde Němci postupně vyklízeli pozice. „Některé Polky byly ochotné kvůli bochníku chleba jít na sebe s kudlou…“ V dubnu 1945 přicházeli do ghetta zubožení, špinaví a vyhladovělí vězni z takzvaných pochodů smrti. Ti také přinesli do Terezína tyfus, jemuž podlehli i po skončení války mnozí lékaři a sestry, kteří přijeli pomáhat. Až do setkání s pochody smrti nikdo v táboře netušil, co se dělo v Osvětimi. Dne 8. května osvobodili Terezín rudoarmějci. „Přijeli v osm hodin večer a řekli nám jen: Jste svobodní, jedeme na Prahu. Jeden chlapec si vypůjčil kolo, jel do Prahy a tam pro nás domluvil dopravu.“

Ocitla se s potvrzením o dobrém zdravotním stavu u mostu Barikádníků a odtud se vracela pěšky na Prahu 1 domů k rodičům. Cestou spatřila konvoj Němců, starců, žen a dětí, vedených a bitých Revoluční gardou. „Panebože, copak toho utrpení není nikdy dost?“ ptala se sama sebe hořce. „Říkali jsme jim Rabovací garda.“ Krátce po návratu někdo zvonil u dveří jejich bytu. Otevřeli a uviděli tři sovětské vojáky, kteří si chtěli na přivítanou s Dagmar připít a přinesli láhev vodky. „Musím říct, že jsme si oddechli, když odešli. Věděla jsem dobře, co dělali ženám.“

Rodiče se nerozvedli, tatínek tak přežil

Část příbuzných pamětnice byla vězněna také v Terezíně jako odbojáři v Malé pevnosti. „Moji sestřenici Milušku zatkli v listopadu 1944, přestože byla těhotná.“ Jejímu snoubenci Oldovi Balíkovi a matce pamětnice se podařilo něco nevídaného – za přispění mistra ze Škodovky navštívili gestapo v takzvané Pečkárně a vymohli výjimečné propuštění Milušky na porod. Byla propuštěna 24. dubna 1945 na dva týdny. Vzhledem k porážce nacistického Německa se už do Malé pevnosti vracet nemusela.

„Tatínek maminku stále přemlouval, aby se s ním nechala rozvést a neriskovala svůj život. Jednou maminku předvolali na gestapo a vyslýchali ji, aby zjistili, ve kterém roce nechal tatínek převést firmu na ni. Ale že to bylo před začátkem protektorátu, tak na ni nemohli.“ Když se matka zmínila o tom, že plánuje rozvod, stalo se něco nevídaného – příslušník gestapa jí sdělil, že tím způsobem by ho poslala na smrt, a tak žádost o rozvod okamžitě stáhla a zachránila tím otci život. Díky tomu nebyl až do konce války zařazen do transportu a válku přežil. „Zemřel v lednu 1948, neměl silné srdce a prodělal několik infarktů. Dá se říci, ještě štěstí, že se února 1948 nedožil.“

Tohle se nám nemůže stát

Dagmar Nebeská se v Terezíně nakazila tuberkulózou, kterou vyléčila za pomoci osmdesáti kalciových injekcí až po válce. „Tam jsme žádné léky nedostávali a nakažení ani nebyli vyděleni od ostatních. Víte, tam neměl lidský život vůbec žádnou cenu.“ Zemřelí se nakládali na vůz, někdy plachta sklouzla a mrtvým byly vidět nohy s cedulkami na palci. „Když se jako mladý člověk setkáte s tak častou smrtí, tak časem trochu otupíte. A navíc, jako mladé dívky jsme si myslely: Tohle se mi přece nemůže stát…“

Po válce začala pamětnice studovat obchodní školu. Zkušenost z Terezína ji formovala tak, že se méně sdružovala se svými vrstevníky. V době, kdy probíhaly procesy s Heliodorem Píkou a Miladou Horákovou, pečovala o malé dítě a starala se více o holé živobytí než o politiku. Později s hrůzou sledovala proces s Rudolfem Slánským a antisemitské jednání komunistických představitelů.

Její druhý manžel patřil do skautské odbojové skupiny Dagmar Skálové a po krutém vyslýchání na Pankráci ho odsoudili. „Předtím ho v roce 1949 vyhodil z ČVUT soudruh Jiří Pelikán,“ vypráví pamětnice o období, kdy se spolu ještě neznali, vzali se až v roce 1960. „Soud s manželem musel být o dvě hodiny odložen, protože měl od krve sako i košili, a tak se čekalo, až mu od rodičů obhájce přinese nové. Byl ve vězení v Ruzyni a v Jáchymově celkem čtyři roky. Později nikdo z okolí o tom, že oba byli vězněni, nevěděl. „Nechtěla jsem o tom mluvit, protože pro mě bylo pořád strašně ponižující, co mi udělali.“

Dagmar Nebeská zemřela 14. května roku 2010.