Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Archeologie ukazuje, že svou minulost stále ještě neznáme
narodil se 4. ledna 1935 v Berlíně, kde jeho otec pracoval na konzulátu
od roku 1939 žije rodina v Praze-Střešovicích
v roce 1953 absolvoval gymnázium a poté studoval na FF UK historii
v roce 1958 nastoupil do Archeologického ústavu ČSAV a prováděl archeologické průzkumy v různých lokalitách Čech
od roku 1966 do současnosti se věnuje rozsáhlým průzkumům na pražském Vyšehradě
jeho největším objevem jsou základy byzantské sakrální stavby na Vyšehradě z období vlády Boleslava II.
Bořivoj Nechvátal je český vědec, historik a archeolog, jehož profese a život jsou bytostně spjaty s pražským Vyšehradem. Zkoumal jej takřka půl století a v poslední fázi profesního života, v roce 2014, učinil s kolegy objev, který zřejmě přepíše naše nejstarší dějiny. Ale nepředbíhejme...
Zájem o historii skrze staré pověsti
Narodil se 4. ledna 1935 v Berlíně, kde jeho otec pracoval na konzulátu. Po obsazení Československa v roce 1939 se rodina přestěhovala do pražských Střešovic, kde pamětník žije dodnes.
Obecnou školu navštěvoval od roku 1941 na Norbertově. Vzpomíná, že za heydrichiády gestapo pročesávalo byty a hledalo atentátníky. „Přišli k nám do domu a křičeli, abychom otevřeli. Tatínek jim něco odpověděl německy – a situace se úplně uklidnila,“ vypráví pamětník o nejvypjatější chvíli z období války, kterou Nechvátalovi prožili bez vážnějších následků. V letech 1944 a 1945 strávil Bořivoj Nechvátal deset měsíců v plicním sanatoriu v Luži. Právě zde se v něm probudil zájem o historii. Maminka mu totiž posílala staré pověsti a z pavilonu měl výhled přímo na zříceninu hradu Košumberk, o jehož historii se živě zajímal.
Po válce se na gymnáziu přihlásil na brigádu do výzkumu strahovského kláštera, kde pracoval pod vedením profesorů Dobroslava Líbala a Antonína Kubíčka. Tehdy se jeho zájem o obor potvrdil a už neuvažoval o ničem jiném než o studiu archeologie na filozofické fakultě v Praze, kam se také po maturitě v roce 1953 dostal.
Já jsem se do školy dostal, sestra už ne
Měl štěstí, že po únorovém puči v roce 1948, kdy převzali moc komunisté a znemožňovali studovat dětem tzv. buržoazního původu, odmaturoval a dostal se i na vysokou školu. „Na počátku trvalo nějakou dobu, než vstoupily v platnost normy, které se projevily později, v padesátých letech, takže na gymnázium jsem se dostal bez problémů. Obor historie byl docela zvláštní, takže i vysokou školu jsem pak vystudoval bez problémů. Moje mladší sestra, která byla mnohem lepší studentka, se už ale na gymnázium nedostala a dodělávala si ho po večerech při práci. Mimochodem, seznámila se tam s Václavem Havlem, chodili do gymnázia ve Štěpánské. On se jako příslušník buržoazie také nemohl dostat na běžné gymnázium,“ vzpomíná Bořivoj Nechvátal.
Studium historie na FF UK
Již během studií na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy externě pracoval u PhDr. Ivana Borkovského na výzkumu Pražského hradu. „Studoval jsem archeologii, takzvanou jednooborovou historii. Tenkrát byl v přijímací komisi pan profesor Filip, později jeden z mála akademiků, kteří nebyli v komunistické straně. Zval mě na své semináře, ale mě pravěk moc nezajímal. Pak jsem do jeho semináře ale pilně chodil a on mě také později určil na výzkum Vyšehradu. Celá ta studia, všech čtyři pět ročníků, což bylo asi pětadvacet lidí, jsme chodili do jeho semináře. Zanechal v nás motivaci a pojetí oboru. Bylo to dáno tím, že byl vynikající pedagog a současně izoloval studenty od ostatního světa. Takže když jsme v těch čtyřiadvaceti letech skončili studium, už jsme byli považováni za hotové vědce,“ vzpomíná Bořivoj Nechvátal.
Archeologem na Vyšehradě od roku 1966
Po studiích pamětník nastoupil do Archeologického ústavu ČSAV. Prováděl různé záchranné akce a později větší archeologický a historický výzkum na území celých Čech. V letech 1963–1968 prováděl například výzkum na rozsáhlých pohřebištích v Radomyšli.
V roce 1966 ho ředitel Archeologického ústavu Československé akademie věd (AÚ ČSAV) pověřil vedením archeologického výzkumu celé lokality Vyšehradu. Podnětem k archeologickému výzkumu byla nutnost rozšířit hřbitov na Slavíně.
V roce 1968, po dvou letech přípravných prací a předběžném zhodnocení starších nálezů a dokumentace předchozích výzkumů, zahájil Bořivoj Nechvátal se svým týmem první výzkumnou sezonu. Nejdříve se archeologové zaměřili na plochu Karlachových sadů, kde se uvažovalo o vytvoření dalšího národního pohřebiště. Později se archeologický výzkum přenesl do oblasti vyšehradského hřbitova, především do východní části za kněžištěm kapitulního kostela.
„První týdny a měsíce práce v terénu jsem si říkal, že to je ztracená varta, protože tam už je všechno překopané barokní fortifikací. Ale brzy jsme objevili základy kněžiště. Byly v ose dnešního kostela sv. Petra a Pavla. Po dlouhých výzkumech, které probíhaly až do roku 1991, se ukázalo, že se jedná o jednu z největších sakrálních staveb předhusitské doby. Dosáhla délky impozantních 110 metrů. Ve střední části byla románská bazilika prvního českého krále Vratislava,“ říká pamětník.
Objev, který možná přepíše dějiny
Archeologové tak objevili základy jednoho z největších kostelů střední Evropy. Při následném výzkumu v letech 2011–2014 zjistili další překvapivou skutečnost, která vědce zavádí k úvahám o reinterpretaci dějin českého křesťanství. S kolegou Ladislavem Varadzinem totiž zjistili, že půdorys a způsob stavby objeveného kostela odkazuje na byzantskou tradici. Stavba byla vysoká a zakončená věžovitým výklenkem a zatěžovala zdi. Výzkumníci předpokládají, že podobně náročnou statiku v raném přemyslovském státě nikdo neovládal. Je otázkou, proč a který panovník pozval zkušeného architekta z Byzance na naše území, aby vystavěl tento typ kostela. Určili také, že stavba pochází z doby Boleslava II. „I když můžeme připustit, že stavba nebyla dokončena v plném rozsahu, už samotný záměr naznačuje mnohem složitější počátky české architektury v 10. století,“ vysvětluje Bořivoj Nechvátal.
Pamětník považuje objev byzantské centrály na Vyšehradě za svůj největší. „O románském stavitelství můžeme říct, že ho známe, ale najednou je tady byzantský styl, což je samo o sobě neuvěřitelná věc. Na Velké Moravě jsou stavby západního typu, rotundy a baziliky, a na Vyšehradě je ojedinělá křížová centrála z východu, což je něco neopakovatelného a svým významem to překračuje naše dosavadní poznání. Z toho je vidět, že neznáme pořádně svou minulost,“ vypráví pamětník.
Další odborná činnost
V roce 1990 se Bořivoj Nechvátal podílel na založení Společnosti Vyšehrad při Vyšehradské kapitule. Během následujících let uspořádal řadu přednášek pro její členy a přátele.
Zabýval se publikační činností samostatnou i ve spolupráci s kolegy, která se netýkala jen samotného Vyšehradu. Přispíval do řady časopisů a sborníků a přednášel také v zájmu popularizace archeologie a historie Vyšehradu pro širokou veřejnost. V součinnosti s Vyšehradskou kapitulou napsal v roce 1990 Průvodce kapitulním chrámem sv. Petra a Pavla na Vyšehradě, přispíval a podílel se na vydání čtyř sborníků Královský Vyšehrad I–IV v letech 1992–2012. Napsal obsáhlé knihy Kapitulní chrám sv. Petra a Pavla na Vyšehradě (2004) a Rotunda sv. Martina a bazilika sv. Vavřince (2009) z hlediska archeologických výzkumů. Již dříve napsal knihy Vyšehrad (1976), Průvodce Vyšehradským hřbitovem (1981), Vyšehrad, stručný průvodce (1983) nebo Vyšehrad pohledem věků (1985).
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Memory of nations (in co-production with Czech television)
Příbeh pamětníka v rámci projektu Memory of nations (in co-production with Czech television) (Petra Verzichová)