„Naši měli jít do družstva, a oni to nepodepsali. Manžel šel do družstva, šel tam jezdit s traktorem. A tady byli koně a chodil sem nějakej z hořejška pán, byl tam vždycky na obci, a chodil sem pro koně a jezdil s nima. Naši to nepodepsali, tak oni jim udělali tu pětapadesátku, takže nedostanou žádný peníze. Tak vzali koně, vzali taky krávy, a nedostali jsme nic. Pak tady byly jalovice a matka je musela krmit, aby měla ještě nějaký důchod... Ten rod musel [sehnat] ještě nějakou korunu, tak to tady krmila, aby měla důchod.“
Když to naši nepodepsali a když to zabrali, tak my jsme nemohli nic dělat... Mohli jsme být ještě rádi, že nás nevystěhovali... protože tady vystěhovali asi dva nebo tři statky. Vystěhovali je a oni si to potom zabrali, to hospodářství, to, co bylo jejich, zabrali.“
„Za války to bylo. To byly nálety, akorát když se narodil. To jsem ho musela sebrat a utíkali jsme se tady schovat vždycky. To byly ty nálety, když se Pepek narodil, ve 42. roce to bylo... Tady kousek byla taková hráz a tam udělali díru a tam jsme, když byly nálety... Vždycky jsem vzala Pepka, zabalila jsem ho do deky a pěšky jsem utíkala támhle daleko... a tam jsem si vždycky sedla. Ještě tam byly paní, dvě nebo tři jsme tam byly a čekaly jsme, co se bude dít. Protože byly nálety, ty jsme slyšely, jak letěly. A když bylo krásně, tak jsme je úplně viděly, krásně, jak byly ve vejšce, a pak jely do Kolína a tam to hodily a až tam ke hřbitovu to prásklo do koruny i do baráku a tam je to zabilo. Byli ve sklepě a ten barák se rozsypal a zabil je.“
Lidmila Nedbalová se narodila 3. května 1925 do selské rodiny Tlučhořových v Jestřabí Lhotě u Kolína. Vychodila základní školu v Jestřabí Lhotě, Kolíně a také v Ovčárech, kde se učila vařit. Odmala pomáhala rodičům v hospodářství. V sedmnácti letech se provdala za Josefa Nedbala, aby unikli nucené práci v německé říši za druhé světové války. Brzy poté se jim v roce 1942 narodil syn Josef, se kterým se musela mladá maminka často schovávat do místních bunkrů před nálety. Po převzetí moci komunisty v roce 1948 docházelo k hromadné kolektivizaci zemědělství a rodiče pamětnice byli nuceni, aby vstoupili do JZD. Jelikož odmítli, bylo jim rodinné hospodářství včetně dobytka zabaveno. Lidmila Nedbalová s manželem později do JZD vstoupila a pracovala v něm asi třicet let. Kromě syna Josefa vychovala dceru Helenu. Dodnes žije v rodné vesnici.
