Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miloslav Nekvasil (* 1930  †︎ 2022)

• narozen 6. listopadu 1930 v Praze

• vyrůstal na Žižkově, otec měl lakýrnickou firmu

• pamětník Pražského povstání v květnu 1945

• vystudoval gymnázium a poté konzervatoř, obor zpěv

• v letech 1955 až 1993 působil v ostravské opeře

• začínal jako sólista menších barytonových rolí, od roku 1960 režíroval

• v Ostravě vytvořil na šedesát operních inscenací, hostoval v řadě dalších divadel

• učil na ostravské konzervatoři a na pražské HAMU

• v letech 1990 až 1991 byl šéfem ostravské opery

• kariéru režiséra ukončil několika inscenacemi v Národním divadle v Praze

• v roce 1993 se přestěhoval zpátky do Prahy

• zemřel 12. června 2022

„Do Ostravy jsem šel rád hlavně proto, že jsem zahořel pro poezii Petra Bezruče. Zajímal mě kraj, ve kterém působil, i tamní řeč. Zpočátku jsem si musel zvykat na průmysl. Pořád jsem měl v očích saze a někdo mi je musel pomáhat vyndávat. Hlavně jsem ale zjistil, že lidé v Ostravě jsou úplně jiní než v Praze. Připadali mi trochu hrubí a drsní. Už v Praze jsem začal říkat lidem z uličních výborů, kteří všechno určovali, dědkové. Myslím si, že jejich přičiněním jsem nemohl studovat vysokou školu. Zdálo se mi, že v Ostravě bylo to „dědkovství“ ještě silnější,“ vzpomíná Miloslav Nekvasil na to, jak na něho působila Ostrava v polovině padesátých let.

Dětství v proletářské čtvrti na Žižkově

Miloslav Nekvasil se narodil 6. listopadu 1930 v Praze. „Žili jsme s rodiči v dělnickém činžovním domě z první republiky na horním Žižkově. Obývali jsme jednopokojový byt, který měl vlastní příslušenství. Na tehdejší dobu to byla ohromná vymoženost.“ Jeho matka, která pocházela z jihočeského městečka Kardašova Řečice, v Praze začínala jako služka. Otec měl lakýrnickou firmu. „Občas přijal nějakého pomocníka, ale většinou dělal ve své suterénní dílně sám. Tenkrát byla veliká móda jízdních kol, opravoval je, lakoval a vytvářel na nich různé ornamenty. To byla jeho hlavní náplň,“ vzpomíná.

Pamatuje si na československou mobilizaci v září 1938. „Otec byl sice nevoják, ale kamarádův otec narukoval v automobilové rotě. Párkrát nás vzal s sebou. Jezdili jsme s ním po Praze a sledovali, jak se všechno připravuje na válku. Samozřejmě jsme drželi palce našim vojákům.“ Vzpomíná si na pláč maminky, když se její rodná vesnice po dohodě Velké Británie, Francie, Itálie a Německa v Mnichově stala součástí Německé říše.

Když začala v březnu 1939 německá okupace, chodil Miloslav do druhé třídy. Vzpomíná si, jak za nevlídného, deštivého dne přijelo do Prahy německé vojsko. „Ničemu jsem samozřejmě nerozuměl. Pamatuji si na šedozelené uniformy německých vojáků. S kamarády jsme se zajímali hlavně o jejich motorky.“

Maminka oplakala každou popravu

Když měl v roce 1942 dělat zkoušky na gymnázium, dostal spálu. Léčil se na dětském infekčním oddělení nemocnice Na Bulovce. Bylo to v době atentátu na zastupujícího říšského protektora a jednoho z největších nacistických zločinců - Reinharda Heydricha. Dne 27. května ho úspěšně provedli příslušníci československého zahraničního odboje Jozef Gabčík a Jan Kubiš. „Věděl jsem, že Heydrich je hospitalizován někde ve vedlejší budově. Všichni ustrašeně šeptali, co se stalo.“ Heydrich tam na následky zranění zemřel. Nacisté vyhlásili v Protektorátu Čechy a Morava stanné právo. Vyvraždili a vypálili vesnice Lidice a Ležáky, popravili všechny, které si s atentátem spojovali. „Maminka oplakala každou popravu.“

Velkou posilou ve válečných letech pro něj znamenaly bohoslužby, na které chodil s rodiči do sboru Českobratrské církve evangelické v žižkovské lokalitě Jarov. „Byli jsme malý, filiální, dalo by se říct proletářský sbor. Tehdejší duchovní nám pomáhal přežít tu těžkou dobu. Mimo jiné vysvětloval, co se stalo s lidmi, kteří museli nosit žlutou hvězdu. Byla tam skupina sester, která pomáhala, kde mohla. I maminka projevovala silné sociální cítění. Po válce jsem ji doprovázel do různých provizorních půdních bytů, kde žili lidé, kteří neměli kam jít. Nosili jsme jim jídlo a oblečení.“

Hromada mrtvých na Žižkově

Do měšťanky chodil na Žižkově do školy zvané Na Pražačce. „V průběhu války nás přesunuli do jiných škol, protože Na Pražačce ubytovali mladé nacisty z organizace SA (Sturmabteilung). Nepřišli jsme s nimi do přímého kontaktu, jen jsme je sledovali. Říkali jsme jim krysaři. Pořádali pochody městem, při kterých pískali na píšťalky.“

Na Žižkově sídlila kromě SA také posádka SS. V době Pražského povstání, na začátku května 1945, tam zabili hlavně jejich příslušníci mnoho lidí. „Barikády byly na každé hlavní ulici. Většina obyvatel, včetně nás, přečkala nálety a boje ve sklepích. Kdo vykoukl na ulici, byl zastřelen. O život tak přišel například jeden můj spolužák. Také otec mých kamarádek z evangelického sboru byl zabit. Němci vnikali do sklepů a nutili lidi, aby rozvírali barikády. Hodně zlé to bylo v okolí Pražačky kvůli mladíkům z SA, kteří šíleně řádili. Bylo to velmi smutné,“ říká Miloslav. Když vyšel 8. května z úkrytu, viděl na žižkovské vozovně hromadu mrtvol. Byly to oběti povstání. „Působilo to na mě strašně a dodnes to vidím jako obraz šílené surovosti.“

Prodaná nevěsta, první operní láska

Miloslav chodil vždycky rád do školy. Za války se těšíval i na hodiny vnucené němčiny. „Měli jsme štěstí na dvě výborné, mladé učitelky. Nacvičily s námi také divadelní představení z německých pohádek. To mě nesmírně bavilo.“ S rodiči navštěvoval za protektorátu divadlo pro mládež, které vedla Míla Mellanová. Jako asi desetiletého ho nadchlo školní představení Smetanovy Prodané nevěsty. „Zní to neuvěřitelně, ale byl jsem tak uchvácen, že maminka, aby mi udělala radost, někde sehnala libreto a já si celý text opsal.“

Po válce studoval na žižkovském reálném gymnáziu. V té době se začal hodně zajímat o hudbu a operu. Na představení do Národního divadla ho zlákaly vrstevnice z evangelického sboru, které si operu velmi oblíbily. „Asi to bylo i jejich působivým dívčím zjevem, že jsme s nimi začali na operní představení chodit. Místa na stání v první galerii, ta byla naše,“ vzpomíná. Opera ho zcela uchvátila. Nevynechal žádnou inscenaci v Národním divadle ani v tehdejším Divadle 5. května, bývalé německé opeře, která se po roce 1948 stala součástí hlavní scény. Kromě toho zpíval ve sboru pražských gymnázií a chodil na hodiny zpěvu.

Hru Čert na zemi ohrozila smrt diktátorů

I když gymnázium absolvoval velmi úspěšně, na vysokou školu jít nemohl. „Moc jsem chtěl studovat. Po vzoru Masaryka, kterého jsem obdivoval, jsem se hlásil nejprve na filozofii. Nedostal jsem doporučení. Ve škole mi řekli, že mám jít do výroby, pak že se uvidí.“ Ani po roce, kdy dělal pomocného dělníka v opravně motocyklů, ho na žádnou vysokou nevzali. Zřejmě vadilo, že jeho otec byl živnostník, který navíc nebyl v komunistické straně. Psal se počátek padesátých let. Od února 1948 komunisté tvrdě likvidovali všechny politické odpůrce i veškeré soukromé podnikání. „Začal jsem mít strach, že jsem na odstřel. Pak jsem zkusil alespoň konzervatoř. Hlásil jsem se na pěvecké oddělení a ku podivu mě přijali.“

Už na konzervatoři cítil, že zpěv není pro něj ten pravý obor, a začal se zajímat o režii. „Na škole jsem měl první režisérskou příležitost. Byla to činohra, kterou jsem nastudoval se zpěváky. Hráli jsme lidovou báchorku Josefa Kajetána Tyla Čert na zemi. Spolužáci muzikanti nám k tomu složili hudbu. Premiéra měla být na začátku března 1953 v malém divadle v Holešovicích. Sotva jsem vylepil plakáty, zemřel Stalin. Hrát se tedy samozřejmě nemohlo. Když jsme měli první náhradní termín, zemřel Klement Gottwald. Po skončení druhého státního smutku jsme hru nakonec docela úspěšně odehráli.“

Ve čtvrtém ročníku si našel místo v armádním uměleckém souboru Vítězná křídla. S hudebním pásmem objížděli letecké útvary po celé republice. Pak dostal zajímavější příležitost v Ostravě, kde v roce 1955 nastoupil jako sólista opery v tehdejším Divadle Zdeňka Nejedlého. „Rychle jsem se naučil všechny barytonové drobné role, zaskakoval jsem i za kolegy, kteří onemocněli, a poznával jsem divadelní provoz. Všechno mě zajímalo.“

Z operního pěvce režisérem

Když režisér Ilja Hylas potřeboval pomocníka při zkouškách Smetanových Dvou vdov a pak při provedení Musorgského Borise Godunova, vybral si Miloslava jako asistenta. Od té doby asistoval často. V roce 1960 dostal nabídku na první samostatnou režii. Byla to Pucciniho Tosca. Měl vytvořit divácky atraktivní představení, ale s minimálními náklady. „Spolupracoval jsem tenkrát s výborným výtvarníkem Vladimírem Šrámkem, který na scénu použil papírová plata od vajíček. Při nasvětlení to vypadlo velmi dramaticky. Sbor, který není v Tosce moc vidět, jsme oblékli do starých kostýmů. Nestálo to skoro nic a mělo to docela úspěch. Cítil jsem, že tato práce je mým posláním. Jako zpěvák jsem byl nejistý.“

Do roka mu šéf opery svěřil další režii, Donizettino Nápoj lásky. „Tato inscenace se velmi povedla,“ říká. Pak následovaly desítky dalších oper. Režisérsky hostoval i v jiných divadlech. Učil také na konzervatoři. Navíc psal o opeře články do novin a scénáře pro pořady v televizi. „Hlavně jako asistent jsem měl strašně nízký plat, tak jsem si musel přivydělávat. Za článek jsem tenkrát dostal třeba sto nebo dvě stě korun. Se scénáři to bylo podobné, ale alespoň jsem se naučil formulovat,“ vypráví.

K práci operního režiséra přistupoval zodpovědně a s pokorou. „Podstatné pro mě bylo, abych dílu porozuměl, našel jeho smysl a rozhodl se, co chci říct. Svým pojetím jsem se snažil diváka oslovit a připravit mu zážitek. V Ostravě jsem si ujasnil pro mě velmi důležitou věc, a to je odmítnutí povrchnosti,“ vysvětluje. Dodává, že si byl vědom toho, že je jen vyškolený zpěvák s hereckou průpravou, proto doháněl chybějící vzdělání. Hlavně v Praze chodil na koncerty, nevynechal žádnou dostupnou operní premiéru a zajímal se i o vývoj činohry.

Z hrubosti a drsnosti se vyklubala ryzost

Postupně si zvykl na špinavý ostravský průmysl i na tamní lidi. „To, co jsem zpočátku vnímal jako hrubost a drsnost, jsem později spíše oceňoval jako ryzost.“ S městem se sžil také díky farářům a členům sboru Českobratrské církve evangelické, kteří ho přijali mezi sebe. „Tam jsem se mohl vypovídat z toho, co jsem nezvládal, a co mě trápilo. Vždycky se mi dostalo pomoci. I já se snažil pomáhat. Například zpíváním na pohřbech.“ V evangelickém sboru se seznámil s budoucí manželkou Jiřinou. Narodili se jim synové Jiří a Ondřej. K jeho blízkým přátelům z církve patřil například lékař Daniel Balabán a jeho rodina.

Miloslav Nekvasil nevstoupil do komunistické strany, s režimem nespolupracoval, ale zároveň se proti němu veřejně nevymezoval. Při politických procesech v padesátých letech si zvlášť ošklivil lidi, kteří se účastnili podpisových kampaní požadujících nejtvrdší tresty pro nevinné oběti režimu. V divadle ho štvali kariéristé. Za normalizace, která následovala po sovětské okupaci v roce 1968, s nelibostí vnímal ustrašené lidi, kteří se snažili zavděčit vrchnosti.

Byl jsem šťastný, že můžu režírovat

Atmosféra v ostravské opeře byla podle něj i v padesátých letech docela příznivá. Nekompetentní funkcionáři, kteří škodili skoro na všech pracovištích, do provozu souboru zasahovali velice málo. „Hned na začátku jsem měl štěstí na výborného šéfa a dirigenta Rudolfa Vašatu. Byl opatrný, neprovokoval, ale do vedení opery si nenechal mluvit. Pokud byly tehdy nebo později nějaké překážky a nepříjemnosti, nepátral jsem po nich. Byl jsem šťastný, že mohu pracovat. Kolegům a spolupracovníkům jsem se snažil vytvářet příjemné tvůrčí prostředí.“

Dramaturgové opery podle něj vždy prosazovali i náročná moderní díla, u kterých se neočekával divácký úspěch. Zákazy z politických důvodů byly ojedinělé. „Rafael Kubelík, který emigroval, hrát nesměl. Jeho operu Veronika jsem s velkou chutí režíroval až po roce 1989. Mám radost, že jsem mohl na závěr svého působení v Ostravě uvést také neprávem opomíjenou Armidu Antonína Dvořáka. Leoš Janáček, kterého jsem miloval, měl i za komunistů dobrou pozici. Nehrál se Prokofjev, nehrál se Martinů, ale ne proto, že by byl zakázán. Občas se objevila v repertoáru díla, která byla zcela poplatná době, například opera Děkabristé,“ říká. Díky výborným sólistům, dobrým režisérům a dirigentům měla podle něho ostravská opera i za totality vysokou úroveň a dosáhla také úspěchů v zahraničí.

V listopadu 1989 Miloslav s radostí prožíval pád komunismu. Ve svobodných poměrech dostal nabídku, aby ostravskou operu řídil. Soubor vedl dva roky. V roce 1993 se přestěhoval do Prahy. Poslední inscenací, kterou režíroval, byl v roce 1997 Čajkovského Evžen Oněgin ve Státní opeře Praha. Rozhovor pro Paměť národa v roce 2019 uzavřel slovy, kterými končí jedna píseň Gustava Mahlera: „Všechno stálo za to. Všechno bylo dobré.“