Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaromír Němec (* 1935  †︎ 2023)

• narozen 16. ledna 1935 v Kelči

• otec Josef Němec dělník, pak koupil hospodu, znárodněna

• vyučil se ve Zbrojovce Vsetín elektromechanikem

• pracoval v gottwaldovských filmových ateliérech

• v roce 1971 zatčen a souzen za pobuřování

• vazba v Brně, zbytek trestu na Borech – společnost reformních komunistů a socialistů

• 1977 – podpis Charty 77, další šíření samizdatu

• 1985 – znovu zatčen, po půl roce propuštěn, nakonec jen s podmínkou

• zemřel 12. října 2023

Vyučil se elektromechanikem, stal se mistrem zvuku v gottwaldovském studiu a nakonec skončil ve vězení za účast na tzv. Letákové akci, která probíhala na začátku sedmdesátých let 20. století v Brně. Jaromír Němec patří k lidem, jejichž statečné postoje se projevovaly konkrétními činy, což ostatně odráží i jeho životní přesvědčení: lidé mají být slušní a proti zlu se musí bojovat. Podle svých slov se nikdy s komunistickou ideologií neztotožňoval, naopak ctil demokratické principy, přestože má demokracie svá úskalí, vždyť i Hitler se dostal k moci legální cestou...

„Otec pocházel z velmi chudých poměrů, ve čtrnácti letech už musel z domova, dělal u Středomoravských závodů – nakonec měl pod sebou partu v počtu sto lidí, třebaže nebyl vyučený. Pak měl zranění, úraz na motorce. Někdo se tlačil na jeho místo a to místo dostal. Otec měl našetřeno, už se blížila válka, koupil hospodu, že až se poměry nějak ustálí, že se vrátí do svého oboru. Říkal si, po válce uvidíme, válka se přečkala, no a pak přišlo poválečné období, krátké, hospodu nám znárodnili, sebrali, a matka zůstala jako zaměstnanec. Otec pracoval zase v elektrárně, zapisoval elektroměry a vybíral peníze. Rodiče ve straně nebyli, tatínek tíhnul k sociálním demokratům, ale jinak byl masarykovec, ale nikdy nebyl organizovaný. V roce 1946 přišly první volby, bylo to na venkově a volil lidovce. Protože viděl, že sociální demokrati nebudou mít šanci, a nechtěl, aby se v obci dostali komunisti k moci.“

Jaromír Němec vzpomíná, že jeho otec byl velmi sečtělý, otevřený člověk. Ještě v předválečných letech se často setkával s ruskými a ukrajinskými emigranty, od nichž důvěrně znal poměry v tehdejším Sovětském svazu: hladomor, teror a další, o čemž svému synovi často vyprávěl. Tím zpečetil jeho životní postoje, které se nedaly zlomit, ani když musel mladý Jaromír nastoupit do vsetínské zbrojovky, protože mu nebylo umožněno studovat. Tam měl „štěstí v neštěstí“, neboť se dostal do skupiny určené k vyučení elektromechaniky. Ti byli do značné míry ušetřeni internátní ideologické „nalejvárny“, která postihovala většinu z šesti set tamějších učňů. Často totiž pracovali přímo v provozech a tím se dostávali mezi dělníky, „kteří byli mnozí protirežimní, kteří své názory prezentovali. Svazákem jsem byl, to jsme museli všichni, nad tím jsme ani nepřemýšleli... Ale protože jsme měli trochu jiný režim, nemuseli jsme na ty schůze, hodně jsme v tom čase cestovali z Valašského Meziříčí, zatímco jsme seděli ve vlaku, oni měli školení...!“

Pak vystudoval ještě večerní průmyslovku a poté přišla vojna v Praze, kde sloužil celé dva roky. Vzhledem ke svému studiu a zaměření byl Jaromír Němec u radiomechaniků, což znamenalo, že hlavně chodil do školy, a díky tomu se to dalo lépe vydržet.

Pád

V šedesátých letech se dostal do světa filmu, nejprve do zvukového oddělení Filmového studia Gottwaldov, kde strávil dlouhých jedenáct let. Vzpomíná, jak spolupracoval s Karlem Zemanem, Hermínou Týrlovou a dalšími. Poté získal zaměstnání v brněnské televizi jako mistr dabingu. Dlouho tam však nevydržel, protože v roce 1971 přišlo zatčení a následně proces, soud a vězení. „Obvinění z pobuřování, dostal se mně do rukou přepis Hovorů s Janem Masarykem, Viktor Fischl to napsal podle vzoru Hovorů s TGM, já jsem to několikrát přepsal na psacím stroji... Ovšem dostalo se to někomu, komu se to nemělo dostat, takže mě nějakou dobu sledovali, odposlouchávali telefon... V jedenasedmdesátém roce v září mě zatkli, někdo zazvonil u dveří mého bytu, tři pánové: ‚Půjdete s námi! Domovní prohlídka!‘ Byl jsem odsouzen za pobuřování, paragraf 100, odseděl jsem si jeden a půl roku, jedenáct měsíců ve vazbě a potom ve vězení na Borech.“

„Ze začátku to bylo strašné, to pomyšlení, že se své práce budu muset vzdát, že pro mě zůstane pouze nějaká profese pomocného dělníka, ale nakonec jsem se s tím vyrovnal, a když jsem šel do výkonu trestu na Borech, tak jsem se tam setkal s lidmi různých názorů.“

Mezi jeho „kolegy“ spoluvězni se našla řada osobností tehdejšího zakázaného politického i sociokulturního spektra: trockisté, reformní komunisté, katolíci, národní socialisté, bývalí vojáci... Zde vznikla či se upevnila přátelství mezi nimi, patřil sem například Petr Uhl, Jaroslav Šabata, Věněk Šilhán, Jaroslav Mezník, Rudolf Battěk, generál Prchlík a další. Zpočátku bylo možné volněji spolu komunikovat v rámci určitých oddělení, ale pak se stalo, že Jan Svoboda, který už měl být propuštěn, byl znovu souzen za to, že „pobuřoval spoluvězně“. Politické vězně následně izolovali do cel, kde jim vytvořili vazební podmínky s prací tam.

Opět na svobodě

Získat zaměstnání nebylo jednoduché, což byla obecná zkušenost všech navrátilců z vězení. Nakonec pamětníka zaměstnali v Lázních Kostelec, které patřily Vítkovickým železárnám, kde dělal podle svých slov „děvečku pro všechno“. „Skládal jsem uhlí, ženskejm jsem skládal záclony, no a tak, pak se mi ale podařilo získat místo v Brně v Chiraně, což byl servis zdravotnických přístrojů, že v tom servisu potřebujou lidi. Přijali mě, i když ředitel té pobočky v Brně seděl v krajské pobočce strany, tak mu říkám, co jsem zač, mávl nad tím rukou, tak mi ten komunista pomohl...“

Stal se odborníkem na EKG, opravoval přístroje, které byly v nejrůznějších léčebných ústavech v regionu. „Pro estébáky to bylo ohromně nevýhodné, protože mě nemohli nějak zaměřit... Já jsem byl jednou v Kostelci, jednou v Kroměříži, tak to pro ně bylo nevýhodný... Říkali: ‚My si na pana Němce počkáme, až toho budeme mít víc, my mu to spočítáme.‘ No a to se jim podařilo, když mě v tom pětaosmdesátém roce zatkli... Jsem přesvědčený o tom, že kdyby tehdy nenastoupil v Sovětském svazu Gorbačov, perestrojka atd., že by to dopadlo jinak, takhle nás v roce 1986 na jaře propustili bez soudu: ‚Seberte si věci a jděte domů...‘ Tak jsme čekali na soud, který se konal až pár měsíců před revolucí, a dostali jsme podmínku. Moje žena tam byla taky zavřená, sedm měsíců...“

Po svém prvním propuštění z kriminálu v roce 1973 pamětník splnil slib, který si dali s ostatními spoluvězni na Borech, že budou dál získávat lidi podobných názorů a angažovat se v politickém dění, jak to půjde. To nakonec vyústilo v podpis Charty 77. Vzpomíná však, jak mnozí z jeho tehdejších přátel byli nakonec donuceni k emigraci ze země. Z těch, kteří tu zůstali, spolupracoval například se Stanislavem Devátým, Augustinem Navrátilem z Lutopecen, Františkem Adamíkem z Přerova a s Janem Svobodou z Ostravy, s Petrem Uhlem či Jaroslavem Šabatou.

Podílel se na vydávání Informací o Chartě 77 (Infoch), Informací o církvi, nejrůznějších textů Václava Havla, pomáhal s předáváním dalších publikací (Tigridovo Svědectví, Pelikánovy Listy atd.). Posléze se dal na organizování převozu zakázané literatury do země: „Byly to velice konspirativně prováděné převozy. Zjistilo se, že ty kamiony, které měly dvojité dno, tak to na hranicích odhalili a celá zásilka pak přišla vniveč. Tak se to dávalo nějakým studentům v taškách, třeba vlakem, autobusem, a předávalo se to pak lidem, na které měli adresy... Knihy jsme ofocovali, každou stránku, a pak se udělalo třeba dvacet kusů, ale to bylo málo, tak se to ještě rozepisovalo na psacím stroji. Pak už byly blány a pak jsme získali cyklostyly a to už bylo třeba dvě stě nebo tři sta kusů! To už se točilo klikou a všechno bylo rychlejší. Odtud se to vozilo do Prahy, já jsem to vzal v tašce Aničce Šabatové a oni měli za úkol to v Praze kolportovat...“

Jaromír Němec zastává názor, že demokracie je navzdory řadě úskalí jediný možný společenský systém. Lidé mají být schopni ostatní o svých názorech přesvědčovat pouze touto cestou, nikoli násilím či vnucováním. Vidí, jak se někteří z jeho přátel ještě z dob disentu po převratu změnili, vstupem do politiky je proměnila moc a příležitost. Sám však míní, že je nutné být statečný, seriózní a odmítat hamižnost, a toto na pohled jednoduché životní krédo beze zbytku naplnil.