Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaromír Němec (* 1935  †︎ 2023)

• narozen 16. ledna 1935 v Kelči

• otec Josef Němec dělník, pak koupil hospodu, znárodněna

• vyučil se ve Zbrojovce Vsetín elektromechanikem

• pracoval v gottwaldovských filmových ateliérech

• v roce 1971 zatčen a souzen za pobuřování

• vazba v Brně, zbytek trestu na Borech – společnost reformních komunistů a socialistů

• 1977 – podpis Charty 77, další šíření samizdatu

• 1985 – znovu zatčen, po půl roce propuštěn, nakonec jen s podmínkou

• zemřel 12. října 2023

Zatímco čekali na příjezd vyšetřovatele, vyskládali estébáci důkazy na stůl. Mezi penězi, papíry, jízdenkami a ohmatanými, ručně vázanými knihami, trčel ten drobounký lístek se jménem a adresou jako umouněný havíř na královském soaré. Pochopil to okamžitě – vymrštil se a papírek, který by klidně mohl jeho syna přivést do kriminálu, nacpal do úst. Co na tom, že se na něj snesla smršť ran, co na tom, že mu hlavou mlátili o zeď, aby z něj klíčový důkaz dostali: „Ale už jsem to měl v žaludku. Tohle jsem se naučil v kriminálu na Borech,“ říká chartista a disident Jaromír Němec (*1935).

Gottwald sliboval, že kolchozy nebudou

Cesta malého chlapce, vyrůstajícího v kulisách otcova vesnického hostince až k muži, který jako mistr zvuku spolupracoval s tvůrcem Vynálezu zkázy či Cesty do pravěku – s legendárním filmařem Karlem Zemanem, trvala několik dekád. Pád, který potom následoval, byl tvrdý a vedl až na dno vězeňské cely. Jaromír Němec vzpomíná, že jasno v tom, že komunistický režim je zločinný, měl už od mala: 

 „Můj tatínek přišel o práci během velké hospodářské krize v třicátých letech. A protože měl dost našetřeno, zakoupil v obci Křtomili nedaleko Bystřice pod Hostýnem, hospodu. A to bylo neštěstí pro celou rodinu, protože po Vítězném únoru v roce 1948 mu komunisté všechno vzali,“ vzpomíná Jaromír Němec, kterému bylo tehdy třináct let. Táta s ním vždy mluvil otevřeně. Josef Němec toho hodně prožil – jako osmnáctiletý, na samém sklonku první světové války, musel narukovat. Prošel kus tehdejší Ukrajiny i Ruska a poznal tamní poměry. Už tehdy věděl o gulazích, kolchozech, hladomorech a bídě. Když potom v roce 1946 v poválečném Československu vyhráli komunisté volby a jejich předseda, pozdější prezident Klement Gottwald, pronášel plamennou řeč o tom, že v zemi se žádné kolchozy zakládat nebudou, Josef Němec se jen trpce usmál.

Kádrový profil si vylepšil v dolech

Jako syn živnostníka čili nepřítele státu neměl Jaromír Němec dobrý kádrový profil, a proto směl ve svých čtrnácti letech nastoupit jen jako učeň - elektromechanik do vsetínské Zbrojovky. S tím souvisel i život na internátě a ten spadal pod Středisko pracujícího dorostu: „Bylo to strašné. Vojenský režim, nepřetržitá buzerace, prostě pocit, že jste v kasárnách.“ Mladíka ale po dvou letech v učňovských montérkách čekala daleko těžší zkouška, skutečná kasárna. Stát jej povolal k obraně socialistické vlasti a Jaromír narukoval do Prahy k radiomechanikům. Když měl po dvou letech obléknout civil, psal se rok 1956 – v Maďarsku, proti sovětské okupaci a diktatuře, propuklo celonárodní povstání. V pohotovosti byly všechny země Východního bloku a ani Československo nezůstalo vzadu. Ti, kdo zrovna v tu chvíli byli na vojně, museli mnoho měsíců přesluhovat.

Aby se tomu pamětník vyhnul, nechal se jako brigádník zapsat do kladenských dolů. Dvě věci se tak rázem vyřešily – nemusel být na vojně a zároveň v dolech ochutnal tvrdou práci dělníka, což mu výrazně pomohlo vylepšit kádrový profil.

„Díky tomu všemu jsem si poté, co moje práce v dolech skončila, mohl vybrat, kam půjdu dál do zaměstnání. Většina ostatních totiž musela pracovat na umístěnky, kam vás režim poslal, tam jste bez řečí nastoupili. A já si vybral jeden inzerát, kde do tehdejší gottwaldovské televize sháněli elektrotechnika,“ vypravuje Jaromír Němec, který asi po roce, kvůli snižování stavu zaměstnanců, přestoupil jako zvukař do Filmových ateliérů Gottwaldov.

Cestou do pravěku

Začala kariéra snů. Jaromír se brzy vypracoval. Jako mistr zvuku potkával dnes již legendární filmové tvůrce, jako byli Karel Zeman, Hermína Tyrlová či oscarový režisér Elmar Klos. Němec sám se pak zvukově podílel například na opusech Otakara Vávry – Kladivo na čarodějnice a Romance pro křídlovku. Z dalších lze jmenovat Pytel blech Věry Chytilové anebo právě legendární Zemanovu cestu do pravěku. Ta Němcova trvala dlouhých a pokojných jedenáct let.

V roce 1968 se pamětník, na pozvání širší části své rodiny, vypravil do Spojených států. Jedna maminčina příbuzná patřila k těm, kdo se počátkem dvacátého století vydali za štěstím daleko za moře. V Texasu, kam Němec toho jara přiletěl, byla největší česká komunita: „To jste jel po obrovské dálnici a viděl jste cedule  - Frenštát, Vsetín, Rožnov. Zajímavé bylo, že mne tato část rodiny přemlouvala, ať tam zůstanu. Prakticky mne varovali s tím, že do Československa brzy vpadnou Rusové. Ale já měl v tu dobu ve Zlíně už manželku a malého synka, rozhodl jsem se tedy pro návrat.“

Tanky skutečně přijely. Dne 21. srpna 1968 tekla v ulicích krev. Hodně se střílelo a také umíralo. Někteří lidé šli proti tankům s dlažebními kostkami, jiní s holýma rukama. Jaromír Němec měl toho dne odletět z Holešova na sever Čech – natáčel se tam film. Letadlo ale nevzlétlo. Všude okolo stály sovětské tanky a obrněné transportéry, oblohu křižovala těžká vojenská letadla. Filmař se v něm nezapřel. Spolu s několika kolegy z práce se rozhodli, že budou dění natáčet.

„Všechno jsme to tajně natáčeli. Lítal tehdy za námi takový důstojník s bambitkou a chtěl nás zastřelit,“ vzpomíná Jaromír Němec. Pořízené záběry se nakonec dostaly rychlou cestou do Vídně, kde se materiál zpracovával a odesílal zahraničním zpravodajům. Jeden z Jaromírových kolegů, který se snažil natáčet v Praze, skončil v nemocnici s prostřelenou nohou.

Jak se bortí světy

Brzy po invazi režim přitáhl šrouby. Státní hranice, až dosud volné, již nebylo možné projet. Železná opona sklapla. Množila se udání, perzekuce, lidé byli v zaměstnání prověřováni, zdali souhlasí se vstupem okupantů do země jako s bratrskou pomocí, která zde ukončila kontrarevoluci. Z práce je pak vyhazovali ti samí, co ještě před rokem či dvěma, obraceli směrové cedule, aby Sovětům ztížili postup. Začala normalizace a ta se Němcovi stala osudnou.

Jeho případ je čítankovým příkladem, jak moc byla normalizace tvrdá. Někdy počátkem sedmdesátých let si Jaromír Němec, jen pro vlastní potěchu, přepsal na stroji Hovory s Janem Masarykem, které v exilu vydal básník a prozaik Viktor Fischl – šlo o útlou publikaci sesbíraných rozhovorů s Janem Masarykem, který zemřel, za dosud plně neobjasněných okolností, jen několik málo dní po komunistickém únorovém puči. A od té doby se o něj začala zajímat Státní bezpečnost - ve svých archivech jej v desítkách spisů vedla jako nepřátelskou osobu.

„Někomu jsem ten strojopis naivně půjčil a dostalo se to do špatných rukou – nějaké ženské z Napajedel, která měla otce komunistu. Tak šli, pořádně ji zmáčkli a ona řekla moje jméno, tak to bylo jednoduché,“ hodnotí pamětník. Následovalo jedenáct měsíců vazby. Výslech střídal výslech. Státní bezpečnost se pomalu, ale jistě, prokousávala velkým množstvím materiálů – a těch měl Němec doma dost. Největším trnem v oku byly jím pořízené nahrávky, jež vznikly u příležitosti pietních akcí za padlé americké letce nedaleko Napajedel. Pamětník tehdy s Američany, včetně velvyslance, natočil několik rozhovorů: „Trvalo to tak dlouho, protože oni si mimo jiné mysleli, že jsem agent CIA.“

V kriminále na Borech chtěli člověka, odsouzeného dle tehdejšího paragrafu 100 – pobuřování, převychovat. Jaromír Němec se jim ale vymkl z rukou. Během půl roku ve vězení, původní verdikt totiž zněl rok a půl trestu odnětí svobody a prvních jedenáct měsíců si odseděl již předtím, v brněnské vazbě, se za mřížemi setkal s hotovým výkvětem tehdejší protikomunistické společnosti. „Byli tam reformní komunisti, radikálové jako Petr Uhl, Jaroslav Šabata, byl tam generál Prchlík, Jaroslav Mezník,“ vzpomíná Jaromír Němec na pestrou společnost, díky níž se okamžitě rozhodl, že po svém propuštění naváže tam, kde začal – že svůj život zasvětí boji s režimem pomocí samizdatu. Tak si to vzájemně slíbili v cele.

„Co s vámi, pane Němec, udělá komunistický kriminál, jak to člověk vnímá?“

„Zhroutí se vám svět.“

Samizdat

I od první přepsané knihy až k mohutnému pašování tiskovin ze zahraničí vedla delší cesta. Ale ta sněhová kulička, co před lety stála na počátku, už na sebe nabalila příliš mnoho sněhu. Jaromír Němec vyšel zpoza katru v roce 1973: „Do země bylo potřeba dostat samizdat. Edice petlice, knihy Josefa Škvoreckého, později Infochy [Informace o Chartě], Havlovo dílo, ale i Křesťanské obzory katolického aktivisty Augustina Navrátila.“

Jaromír Němec se v Gottwaldově seznámil s disidentem a boxerem Bobem Obdržálkem, který měl v tu dobu za sebou také kriminál – za to, že několikrát těžce zbil uniformované dohlížitele státní moci. Pankráčtí bachaři mu dobrovolně vložili do rukou mocnou zbraň – v rámci pracovního zařazení jej naučili vázat knihy. „Bob si potom ještě udělal kurs psaní na stroji všema deseti a jeli jsme. Já jsem některé knihy rozmnožoval focením na zvláštní, dokumentační papír. Celá místnost byla těch papírů plná. Visely na ramínkách a potom se, zkroucené, musely ještě žehlit,“ vypravuje Jaromír Němec, který do tvorby samizdatu zapojil i svoji tehdejší manželku. Jako soudní zapisovatelka ovládala psaní všema deseti. „Nezavřeli ji jen kvůli tomu, že měla od soudů odposlechnuto, jak to chodí. Všechno zatloukla a museli ji, pro nedostatek důkazů pustit.“

Gottwaldovský samizdat nabíral na síle. Jedním z pracovních kolegů Boba Obdržálka byl Stanislav Devátý, disident a pozdější mluvčí Charty 77. K dalším významným postavám ilegality patřili například Bedřich Koutný, Pavel Jungmann či Pavel Dudr. Jejich činnost a vzájemná spolupráce je dodnes vnímána jako jeden z pilířů samizdatu v komunistickém Československu.

Jaromír Němec se ještě v Československu, před jejím odchodem do exilu, seznámil s politickou vězeňkyní a chartistkou Annou Koutnou – Tesařovou. Ta si také během let 1972 – 1973 odseděla svoje a po svém odchodu do zahraničí navázala v Paříži spolupráci s Pavlem Tigridem, vydavatelem významného exilového časopisu Svědectví. Právě odtud a sem pak přes Prahu směřovaly tiskoviny vyrobené v Gottwaldově. „Do Paříže jsem posílal i svoje nafocené kinofilmy. Používal jsem vlastní tajné schránky. Velké kamiony, ve kterých se pašovalo původně, estébáci často odhalili, takže jedna z cest byla taková, že sem jezdili francouzští studenti s velkými taškami plnými tiskovin. Občas bylo složité naplánovat předání, ale tím, že v tom se mnou jeli i další lidé, se to nakonec vždy nějak udělalo,“ uzavírá Jaromír Němec.

Doba Anticharty

Vydání Charty 77 v stejnojmenném roce způsobilo obrovské pozdvižení. Režim začal její signatáře tvrdě pronásledovat. Výslechy, někdy bití, někdy kriminál. Jeden z prvních mluvčích Charty, filosof Jan Patočka, po mnohahodinovém těžkém výslechu umírá na infarkt. 

Režim jako odpověď na tuto občanskou iniciativu, která opodstatněně kritizovala nedodržování lidských práv, přišel s tzv. Antichartou, kterou již koncem ledna 1977 podepsalo v Národním divadle sedmdesát šest národních umělců, tři sta šedesát zasloužilých umělců a přes sedm tisíc „obyčejných“ umělců. Jaromír Němec v tuto dobu připojil svůj podpis k Chartě 77. Původně ji zachytil na krátkých vlnách rádia Svobodná Evropa. Celou si ji opsal, pročetl a k prohlášení rukou doplnil: „Tímto podepisuji a schvaluji Chartu 77.“ A odjel do Prahy, kde listinu předal Anně Šabatové.

Osm let na to zlínští dělníci samizdatu vytiskli Chartu 77 ve dvoustovce kopií. Němcův úkol bylo dovézt ji do Prahy, kde se měl za tím účelem setkat s disidentem Janem Rumlem. Setřást tajné, kteří jej v hlavním městě sledovali, nedalo takovou práci. A přeci znovu, v jeho neprospěch, zasáhla špatná náhoda. K předání sice došlo, ale Ruml se toho večera opil tak, že balíček zapomněl v baru. Opuštěné tiskoviny našel provozní. Identifikovat podle typu písma a razance úhozů Němcův psací stroj pak Státní bezpečnosti trvalo jen chvíli. Zase ho vyslýchali. A zatímco se čekalo, až z Brna přijede vyšetřovatel, vyskládali důkazy na stůl…

Do stejné řeky

Státní bezpečnost tehdy zadržela také jeho manželku a dalšího gottwaldovského disidenta, Pavla Dudra. „To už byla doba, kdy se projevila Gorbačovova politika perestrojky, která všechno změkčila. Takže tentokrát jsem byl ve vazbě jen půl roku a odtud mne nakonec pustili,“ říká Jaromír Němec, kterého StB dále vyšetřovala na svobodě. Proč, je možné usoudit z příběhu, který se odehrál v ulici Zálešná. Němcův kamarád a spojenec Charvát tu v garáži opravoval auta a během toho poslouchal Svobodnou Evropu tak nahlas, že to slyšela celá ulice.

„Okamžitě to zastavte,“ řekl estébák Daníček.

„Nezastavím.“

„Tak víš co, my si na toho Němce počkáme. My si počkáme a až budeme mít nastřádáno alespoň na pět let kriminálu, tak ho zatkneme.“

„To řekl proto, že mne policie považovala za někoho, kdo celý ten zlínský disent řídí,“ upřesňuje Jaromír Němec.

Vyšetřování se vleklo. Přešel rok, druhý, třetí. Pamětník byl nakonec odsouzen až v březnu roku 1989, kdy dostal podmínku, opět za pobuřování. Půl roku nato byla země svobodná.

Mohl jsem být šéfem policie

Protože měl ve Zlíně dobré jméno a byl známý svou protirežimní činností, nabídli mu v době po sametové revoluci v rámci Občanského fóra, ať jde dělat policejního ředitele: „Dostal jsem tuto nabídku, ale nevyužil jsem ji. Místo mě to nakonec vzal Bedřich Koutný,“ upřesňuje pamětník a druhým dechem dodává, že demokracie je navzdory řadě úskalí jediný možný společenský systém. Lidé mají být schopni ostatní o svých názorech přesvědčovat pouze touto cestou, nikoli násilím či vnucováním. Pro život je dobré, ne-li nutné, pěstovat statečnost a vyhnout se hamižnosti.

Jaromír Němec zemřel v roce 2023.